John Taylor, jak se zdá, se už natrvalo usídli na Noční straně, tajném srdci Londýna, kde jsou stále tři hodiny po půlnoci a svítání se tak nikdy nedočkáte. V minulé knize ( Kouzlo města ) se za pomoci trojice nadpřirozených pomocníků vypořádal s několika Bytostmi a spoustou Walkerových nohsledů a navíc se konečně dozvěděl, kdo je doopravdy jeho matka. A teď má konečně další případ. Ve dveřích jeho kanceláře se ocitá muž, který už na první pohled na Noční stranu nepatří a je si toho náležitě vědom. To ovšem není jediný problém, který Eamonna Mitchella trápí. Kromě toho, že se ocitl na místě, kterému nerozumí a kterého děsí, na něj útočí jeho vlastní já z různých časových dob a alternativních světů. A právě tento problém mu má John Taylor pomoci vyřešit. Ani nyní však John Taylor nezůstává sám. Přidává se k němu jeho kolega Tommy Zapomnění a jeho dávná přítelkyně, nebezpečná lovkyně lidí Suzie Brokovnice. Případ pana Mitchella je jen malou rozcvičkou pro zahřátí před skutečně náročným úkolem. John se chystá vydat zpět časem, až k samotným kořenům a počátku Noční strany, aby se v minulosti pokusil zjistit pohnutky, které povedou Lilith, jeho matku, k budoucímu zničení jeho temného domova. Pro pátý příběh o detektivovi, který má vzácný dar nalézat i ty nejdůkladněji ukryté lidi a věci, zvolil Simon R. Green stejnou šablonu jako v předchozí knize. I nyní se v samotném úvodu musí John Taylor chopit případu, který však nemá pro další děj knihy žádný významný vliv a funguje vyloženě jen jako prolog a připomenutí zákonitostí a atmosféry života na noční straně. Stejně jako v Kouzlu města nabírá do party dvojici „pomocníků“ a za pomoci mocné Bytosti se nechává postrčit tím správným směr – v tomto případě ne cestu časem. Cesty, po kterých jsme se nevydali pokračuje ve směřování, které autor započal už v předchozím dílu série. Až na proklamovaný úvod opouští John Taylor svojí roli detektiva pracujícího pro jiné a do centra dění se dostává takřka výhradně on sám osobně, jako postava, která má, nebo může mít, fatální vliv na osud noční strany. Nyní, když se konečně dozvěděl, kdo je jeho matka tak navíc musí napnout síly k tomu, aby odvrátil apokalypsu, kterou spatřil v budoucnosti. Možná byla chyba, že jsem hned za sebou přečetl dva taylorovské příběhy. Oproti Kouzlu města na mne tato kniha působila příliš těžkopádně a příliš nepomohlo ani to, že jsou napsány jakoby přes stejnou šablonu ( mocní pomocníci s různým druhem nadání, rádoby nepřemožitelné Bytosti a Veličiny, které jsou ale nakonec zničeny a nestojí to ani příliš sil ). Autor nás zavádí na všechna možná i nemožná místa Noční strany a staví svému hrdinovi do cesty stále více nebezpečnější a mocnější nepřátele, ale po mnoha podobných scénách je jasné, že se s nimi John Taylor nakonec vypořádá bez větších obtíží. Během čtvrtého a pátého dílu tak pozabíjí drtivou většinu těch, které na něj může služebník Autorit Walker poštvat. Čtenář tak má vcelku oprávněný pocit, že se o hlavního hrdinu nemusí příliš obávat a to není dobře. V celkovém vyznění celé série se tak pro mě osobně Cesty, po kterých jsme se nevydali dosud nejslabší knihou tohoto cyklu. Tím ale nechci napsat, že je to špatná kniha, která se nedá číst. Je sice trochu těžkopádnější než první příběhy z Noční strany, ale rozhodně ne pod únosnou mez. Jen prostě doufám, že další díly budou lepší.

Pokles kvality, a to značný. Kniha navazuje přímo na Kouzlo města a jde ještě hlouběji do minulosti postav i Noční strany. Doslova. John Taylor a jeho společníci se skutečně vydávají do minulosti. To sice zdánlivě nabízí nové a netušené možnosti, jenže pouze zdánlivě. Zatímco v předchozích románech Green sypal jeden nápad za druhým, tentokrát předkládá spíše varianty toho, co už známe. A ani nijak zvlášť zajímavé. Sice některé věci mile propojí s přítomností, ale přesto mám pocit, že se ze zápletky mohlo vytřískat víc. konečně, Taylor ví, že někde v budoucnosti udělá něco, díky čemu zkončí svět a chce tomu zabránit. To vypadá na řádně osudové a temné čtení, jenže výsledkem je spíš průměrná dobrodružná knížečka. Jenže pořád je to velice zručně napsané a všechny oblíbené prvky jsou na svém místě. Takže výsledkem je kniha místy vtipná, místy hodně dobře prohlubující některé vztahy, ale převážně průměrná a možná až příliš přímočará.