Vydat znovu sborník povídek nebyl tak špatný nápad, jak by se na první pohled mohlo zdát. Už jenom proto, že dobrých věcí není nikdo dost. Ale především, ne všichni zaregistrovali první vydání od tehdy neznámého editora a poněkud záhadně nic neříkající název "Čas psanců" je nepřílákal k velmi dobře namíchanému koktejlů povídek tuzemských autorů. A nepochutnat si na takovém, je věčná škoda. A z jakých ingrediencí se vůbec skládá? Ja jsem si asi nejvíc smlsnul na povídce Míry Žambocha Poslední templář. Autor se v ní objevuje, na trochu pro něj neobvyklé půdě, historické povídky, ale zvládl to skvěle (jak jinak). Dalšími majstrštychy jsou povídky třeba povídky Smeťonoš Leonarda Medka, Boží kopírka Vladimíra Šlechty nebo QUAG Petra Heteši, přičemž poslední dvě jmenované jsou novinkou proti prvnímu vydání. Černou ovcí antalogie je podle mě upírská povídka Lovkyně lady Candar, protože když jsem ji četl měl jsem pořád pocit, že to nedává smysl. Nicméně určitě má smysl si přečíst Čas psanců, klidně i podruhé.