„Ach můj bože,“ vydechla jsem. „Ona vás opravdu posedla.“ Upíři na mě hleděli. „Ale ona chce tebe, nekromantko.“ Oba promluvili zároveň. Všude kolem nás se vznášela vůně jasmínu a deště, který skrápěl zemi před tisíci lety. Byla to vůně Matky vší temnoty. Marmee Noir nebyla mrtvá. Byla v nich všech. Hleděli na mě a zároveň pronesli: „Milenec smrti by se nakrmil na tvém strachu, nekromantko, ale tato dvě těla to bohužel nedokážou. Užili bychom si chuť toho, jak moc se nás bojíš.“ „Ovládáš Padmu a Belle víc než všechny ostatní?“ Oba odpověděli naráz: „Jsou nejmladší v radě.“

Anita je zpátky v St. Louis a pokouší se žít normální život – což je tedy dost obtížné, když jste popravčí a kolem vás se motá snad každý nadpřirozený parchant světa. Ale někdy jsou ti parchanti vlastně fajn. Hlavně v posteli. Jenže pořád toho je hodně – a když nejste ve smrtelném nebezpečí, jsou tu společenské povinnosti, večírky, školní besídky. A to nemluvíme o situaci, kdy se všechno smrtelně nebezpečně pomíchá.

A tak Anita zjišťuje, že je vržena do víru událostí kolem tygrodlaků a záhadných Harlekýnů. Je třeba udělat ve městě pořádek. A když se ten pořádek týká kožoměnců, jer jasné, že bude třeba ukázat nejen holou kůži, ale i zuby. Láska je sice mocná čarodějka, ale i tak budou ulice St. Louis brzy možná opět plné krve…