Z celé trilogie mi tento díl přišel jako nejslabší. Možná je to také dáno tím, že autor se více soustředí na "obecné" vyprávění o politice a změnách, které v jeho světě nastávají: například způsob vedení války v závislosti na vývoji a nasazení nových zbraní (zde například použití střelných zbraní - děla a muškety - proti "klasické" středověké jízdě a pěchotě). Rovněž zde Ziemanski více popouští uzdu svému smyslu pro černý až absurdní humor a ironii (opět jako příklad poslouží vítězství početně slabšího vojska s novou výzbrojí proti početnějšímu "zaostalejšímu", kd hlavní roli sehraje neschopnost na obou stranách a náhoda). nicméně, konečně se zde završuje Achájin příběh a její vztah s princem Biafrou, který dochází některými očekávaného naplnění... Přestože kniha obsahuje řadu skvělých momentů a scén (dobývání města a zmatené boje v jeho ulicích, souboj Acháji s asi nejnebezpečnější protivnicí na kterou narazila - dívkou, kterou vyučil Achájin mistr), přišlo mi, že autorovi šlo už jen o to, aby příběh ukončil. Rovněž vedlejší linie příběhu čaroděje a démona, jež naznačovala propojenost Achájina světa s naším, mohla být dle mého názoru vyřešena lépe.