Drizzt Do'Urden žije osamocen v Temných říších. V Menzoberranzanu zatím stále pokračuje vzájemná nesnášenlivost rodů Do'Urden a Hun'ett. Jednoho dne zničeho nic zaútočí rod Hun'ett na rod Do'Urden. Ačkoli nemá požehnání Pavoučí královny Lloth (stejně jako je nemá ani rod Do'Urden), zdá se, že jeho početní převaha nakonec bitvu rozhodne. Zlovůle požádá drowa Jarlaxla, aby se se svou bandou žoldnéřů - Bregan D'aerthe - vložil do vyhroceného konfliktu. Slíbí mu, kolik si řekne, když rodu, v pro něj nepříznivě se vyvíjejícím boji pomůže. Tak se nakonec stane a rod Do'Urden je rázem osmým rodem v Menzoberranzanu, což pro matronu Zlovůli znamená mimo společenské prestiže i místo v městské vládnoucí radě. Matrona Baenre však Zlovůli naznačí, že se jí stále nepodařilo získat zpět Llothinu přízeň, nutnou k přežití jejího rodu. To jinými slovy znamená, že se musí s konečnou platností postarat o svého nejmladšího syna - „nepovedeného“ Drizzta... Je tomu již deset let, co Drizzt opustil Menzoberranzan. Od té doby žije jako lovec v nekonečných tunelech a jeskyních Temných říší. Žije samotářský život a komunikuje pouze s Guenhwyvar – jediným jeho společníkem v samotě. No, komunikuje – Guenhwyvar prakticky jen poslouchá, ale to vlastně úplně stačí. Již první kapitoly nám ukáží, že ani za deset let se v drowí společnosti nic nezměnilo. Stále oceňuje pro nás negativní hodnoty jedinců a naopak zavrhuje náznaky takových vlastností, jako jsou například čestnost, přátelství či věrnost. První kniha série Temný elf s podtitulem Domovina mi připadala skutečně poutavá. A byl jsem zvědav, jak budou osudy „odpadlého“ Drizzta pokračovat. Člověk si pamatuje převážně jen to příjemné, co jej v životě potkalo; špatné zážitky vytěsní z mysli, až na všechny křivdy mnohdy zcela zapomene. Pak se může stát, že ačkoli mnohé staré zkušenosti byly vyloženě negativní, začne i přes to na staré časy (v dobrém) vzpomínat. Když se Drizzt setká se skupinou ze svého rodu, zažívá protichůdné pocity. Vzpomíná na svůj předešlý život ve společnosti, ale rovněž si je vědom osudu, který mu Matrona matka přichystala. Briza jej – jako drahého bratra - láká domů a úsměvy a falešnou přívětivostí nešetří. Tato hra na přetvářku však nemá dlouhého trvání. Drizzt se svým sourozencům beze strachu - ačkoli jej v dětství i dospívání zažil dost - postaví. V jednom okamžiku málem Brizu zabije, ale Guenhwyvar jej včas zastaví. Drizzt pochopí, že desetiletý osamělý život lovce jej poznamenal více, než by mu bylo milé... Začátek tohoto dobrodružství je převážně ve znamení samoty. V příbězích (ať již literárních či filmových) jsou často například vědci, osamělí mořeplavci či trosečníci zobrazováni jako podivíni. Jako lidé, kteří zapomněli na to, jak se chovat ve společnosti a jejich zvířecí instinkty přebily všechny ostatní. Stačí si vzpomenout na návrat ze základní vojenské služby do civilizace a společnosti lidí, kteří se zcela jinak oblékají, mluví, jedí (až na některé výjimky potvrzující toto pravidlo) a vlastně dělají vše zcela odlišně od vojáků. I mně samotnému trvalo dlouho, než jsem si zvykl byť jen na pouhou přítomnost (existenci) spoluobčanů. Podobné pocity má i hlavní hrdina Drizzt. Čím déle setrvává v izolaci od běžné společnosti, tím více ztrácí něco z „lidství“, což je naopak vyvažováno sílícími primitivnějšími instinkty. V jeden zásadní moment, kdy již Drizzt nemůže snést neustálé skrývání se a ohlížení se přes rameno (což se mnohdy blíží až paranoie), s myšlenkou: co se má stát, ať se stane, se - neozbrojen – vydá do rukou hlubinných gnómů zvaných svirfnebli. Hlubinní gnómové a temní elfové se nemají příliš v lásce, přesněji řečeno se přímo nesnášejí. Gnómové jsou zaskočeni tím, že se jim nějaký drow vzdal bez boje a vydává se za uprchlíka. Nevědí co s ním a nakonec se gnómský král Šniktik rozhodne nechat jej popravit. Jen „známost“ s Belwarem, se kterým se za vypjatých okolností setkal v první knize (kdy sice Belwar vyvázl životem, avšak zmrzačen), skýtá naději na zrušení popravy. I z nepřátel se postupem času mohou stát přátelé. Nemusejí se mít hned rádi jako sourozenci, ale mohou si důvěřovat, podporovat se a pomáhat si navzájem. Drizzt v gnomském kamenném městě Třpytivé Skaliště pozná někoho, koho před dlouhou dobou znal a pomalu v něm najde skutečného přítele. Oba mají pocit viny kvůli tomu, co se stalo kdysi, což je pomalu ale jistě nerozlučně sblíží. Tento úsek je vskutku dojemný a jemnější povahy budou možná muset potlačit slzu v oku. Atmosféra tohoto dílu je opět naprosto pohlcující. Ačkoli je příběh tentokrát možná trochu méně "objevný", dokáže vás opět velice něžně přinutit k soustavné a tím pádem i poměrně rychlé četbě. V knize Domovina se toho dělo trochu víc, dostávali jsme se do mnoha více různorodějších situací a prostředí; naopak ve Vyhnanství je značná pozornost věnována průzkumům Drizztovy mysli. Jeho hrozný strach, že „lovec“ v něm je již nadobro usazen a je schopen kdykoliv bez varování vyrazit („prosáknout“ na povrch Drizztovy osobnosti a nemilosrdně ji ovládnout) a páchat Drizztovýma rukama zlo na každém, kdo se třeba jen nešťastnou shodou okolností ocitne v jeho blízkosti, jej doslova paralyzuje. Nesnese vědomí, že může v mžiku mezi svými přáteli rozpoutat nevyprovokovanou krvavou řež. Tato kniha se může pochlubit velice příjemnou atmosférou příběhu, kterou přinesla již Domovina, a díky které ji přečtete téměř jedním dechem. Obsahuje výbušnou akci, trochu humoru, a kapku filozofování nad životem a jeho případným smyslem. Oproti první knize potkáme během Drizztova putování Temnými říšemi spoustu nových tvorů, z nichž s těmi, co na to na první pohled nevypadají, budou potíže, a naopak s těmi, po zběžném odhadu smrtícími, nikoli. Není radno spoléhat na první dojem. I druhý díl série Temný elf dokázal, že Robert A. Salvatore umí napsat poutavý příběh, ve kterém je vedle akčních scén a většinou dosti ponuré atmosféry i něco navíc, co jej odlišuje od jiných - vyloženě spotřebních děl. Spokojenost naprostá.