Den trifidů britského autora Johna Wyndhama byl jedním z prvních skutečných a dnes již nesmrtelných sci-fi příběhů, který jsem četl. Byl pozoruhodný svou myšlenkou i svým zpracováním. Dodnes na něj vzpomínám jako na jednu z nejlepších věcí, co jsem ve svém životě četl; jako na jednu, která mě ke čtení vědeckofantastické literatury vlastně přivedla, pomineme-li nezapomenutené dílo bratří Strugackých Planeta nachových mračen [Strana bagrovych tuč, 1959] a Nonstop [Nonstop, 1958] Briana Wilsona Aldisse, která rovněž zůstanou mému srdci nejblíže. Ne nadarmo se říká, že první zážitek si člověk pamatuje navždycky. Je jedno, bavíme-li se o zážitku literárním či sexuálním. Když v roce 2003 vyšla v nakladatelství Polaris kniha s názvem Noc trifidů [The Night of the Triffids, 2001] od britského autora Simona Clarka [*1958], cítil jsem velkou zvědavost, která se projevovala jako jakési neustávající mravenčení. Chtěl jsem vědět, co bylo potom, co Bill Masen s manželkou a synem opustili Anglii, zamořenou chodícími jedovatými a vůči lidem nepřátelsky naladěnými rostlinami. Jedinou možností jak toto mravenčení odstranit bylo knihu si koupit a okamžitě se do ní začíst... Hlavním hrdinou tohoto příběhu je právě David Masen, syn hlavního hrdiny Wyndhamova románu Billa Masena. Život lidstva jde i přes velkou katastrofu, která lidem udělila pořádnou lekci (poněkud je srazila na kolena) a naopak trifidům dala velkou šanci, dál. Roztříštěné zbytky lidstva se seskupily do větších či menších, prosperujících, přežívajících či pomalu zanikajících společenství - některým se nevede dvakrát dobře, jiné dosáhly mnoha důležitých úspěchů. Román se dobře četl, ale musím se přiznat, že mě trochu zklamal. Oproti legendárnímu Dni trifidů mu něco podstatného scházelo. Možná to bylo ono prvotní překvapení a napětí nadcházející bezprostředně po katastrofě, možná ona jiskřička naděje, kdy se lidé začali spojovat do malých skupin a začínali pracovat pro společnou věc. V Noci trifidů již vše funguje. Lidé překročili hranici, za kterou se již nemusejí obávat o holé přežití. A s pocitem klidu a bezpečí na povrch vyvěrají opět staré lidské nectnosti, díky kterým se společnost dostává do kdysi vyjetých kolejí. Takovýto přístup není nejlepší (ačkoli je docela běžný) a trpělivá příroda čeká na okamžik, aby nepoučitelné lidstvo opět vyzkoušela... Zatímco obal a ilustrace uvnitř původního Dne trifidů působily velmi příjemným a uměleckým dojmem, zpracování trifidů na obalu knihy Noc trifidů je trochu laciné až kýčovité. Zatímco rostliny v první knize byly vcelku „normální“, měli jste strach (neboť na první pohled nevypadaly nijak nebezpečně, ale věděli jste, co dokáží), ve druhé knize jejich zpodobnění působí již trochu směšně. I tentokrát se však jedná o zajímavou knihu, kterou vcelku rychle přečtete, avšak kdo očekává opakování jedinečnosti Wyndhamova Dne trifidů, ten bude nejspíš trochu zklamán. I tato kniha si pozornost zaslouží (slovo trifid, které by obsahoval název jakékoli knihy, by jistojistě upoutal pozornost každého, kdo četl dnes již klasické Wyndhamovo dílo a byl jím nadšen). Kdo ví, možná, až si ji přečtu příště, bude se mi líbit víc; každý ví, že některá díla (ať se jedná o hudbu, film či knihu) potřebují vícero pokusů, než se jim podaří dostat se vám pod kůži.