Klasická kniha, která dozajista potěší všechny fanoušky temné fantasy. I přes vcelku neznámého autora se jedná o velice dobrou knihu.

Velice se omlouvám, kvůli nepozornosti jsem si autorovo jméno vyložil jinak než bylo. Psal jsem to ve škole, a tam na to nikdy není dost času. To, že potěší fanoušky temné fantasy, nemusí rovnou znamenat, že se o temnou fantasy i jedná :). Jak jsi správně řekl, tedy napsal, chybí optimistický pohled, vše je povětšinou bráno z pohledu realistického, na rozdíl od Tebou zmíněného Tolkiena.

Z názvu knih je všem příznivcům Pohraničí jasné o čem ta kniha bude. Přesně tak je to šíleném lesu Izironk a králi elfů Eagarpovi a jeho Třináctce. Co vás ale možná překvapí je, že to nejsou jedinné šílené figury v této knize a že tady ani zdaleka nehrají roli hlavních postav. Jako obvykle hrajou prim lidé, ale rozhodně to nevypadá, že by byli tou kladnou stranou. Nejspíš to bude tím, že v Pohraničí je obecně velmi málo opravdu kladných postav. Jenže to samé platí i pro ty záporné. Příběh začíná v Glen Karho, kde je ukryta Inge, dcera bohatého obchodníka Thonieriky. Ta si vyjde se správcem doků na procházka, ale ta se zvrhne v pokus o znásilnění, kterému se ubrání jen za použití kouzel o kterých neměla ani ponětí, že je zvládne. A to řádně namíchne místní vesničany a ti se jí rozhodnout upálit, ale díky oběti přátel se jí podaří uniknout. Po její stopě se vydává hraničář se zaniklé Chawyny Jacob Faylorg spolu se svým věrným psem Sirotkem, ale něco mu na výpovědi vesničanů nehraje a tak se nakonec přidává na stranu dívky. S ní potom projde celé okolí Izironku a celá kniha vrcholí masakrem v Progessu a výpravu do Srdce Izironku. Parádní příběh má jen jednu vadu, půlku doby se nic neděje, oba hlavní hrdinové se v podstatě jenom poflakují dokud nedorazí do dřevařské osady Progess, kde děj nabírá značné tempo bržděné pouze obsáhlým vysvětlováním toho, jak že to bylo a je s tím zešílením Izironku. Vypadá to celkem chudě že? Naštestí to ani zdaleka tak chudé není a to díky postavám a jejich rozhodně ne černobílých charakterů, které by knihu utáhly skoro bez děje. A většinu doby tomu tak i je.

Inge, dcera bohatého obchodníka z Thonieriky, se už nějakou dobu ukrývá stranou civilizace, v hraničním Glen Karho, ale ani tady není v bezpečí. Zcela nenadále se dočká hrozby ze strany dosud poměrně přívětivého mladíka Detlefa Borda, který se na jedné z jejich procházek změní v krvelačného vlkodlaka. A tehdy se v Inge probudí její elfská část zděděná po předcích a dokáže se ubránit díky ohnivému kouzlu, o němž ani nevěděla, že ovládá. V očích ostatních obyvatel Glen Karho se však stává nenáviděnou elfí čarodějnicí, která zaslouží jediné – hranici a smrt upálením. Nezbude jí nic jiného, než se zachránit útěkem do divočiny. Ve stejné době se blízko Glen Karho objeví také hraničář Jacob Faylorg se svým věrným psem Sirotkem, který se snaží najít cestu do Gordonovgy země a svojí ztracenou rodinu. Je to právě on, koho obyvatelé osady požádají, aby Inge našel a zabil ji. Pro Faylorga není nalezení Inge žádný problém. Svojí část dohody však nesplní a naopak se společně s vyděšenou dívkou vydává na další cestu. Spolu tak tvoří nesourodý pár, kolem nějž se odehrávají události, které ovlivňují život velké většiny pohraničí. Poprvé vyšel Šílený les již v roce 2000 a myslím si, že kdyby Vladimír Šlechta tuto knihu napsal poprvé až teď byla by trochu jiná a nejspíše i mnohem lepší. Hodně dlouho totiž trvá než se hrdinové dostanou čtenáři pod kůži a než se začne opravdu něco dít. Ovšem ve chvíli, kdy obě hlavní postavy doputují do pevnosti Progess naberou události velmi slušné tempo, ze kterého nesleví až do samotného závěru knihy. Problémem pro některé čtenáře, zvláště ortodoxní „Tolkienovce“, může být rozdělení charakterů jednotlivých ras. Šlechtovi elfové totiž nejsou již dávno vznešenou rasou, která by raději sama odešla a vyklidila pole, jen aby zabránila dalšímu krveprolití a orci v jeho podání připomínají spíše utlačované severoamerické indiány z dob kolonizace divokého západu než nelítostné obludy bažící po krvi. Přesto se obě výše zmiňované rasy nakonec přihlásí o svá práva a hodně zkomplikují již tak dost nepřehlednou situaci, která v Pohraničí panuje. Stejně jako Šílený les i další knihy Vladimíra Šlechty nabízejí hrdiny, kteří nejsou stoprocentně dobří nebo zlí. Stejně jako v životě se na těch záporných dají najít i lepší stránky a ti kladní mají svá malá i velká tajemství, se kterými se neradi chlubí. Tuto nejednoznačnost, stejně jako brutální řežbu okolo Progessu, považuji za největší klad této knihy. Je to zkrátka fantasy bez okázalých gest a poctivou dávkou dobrodružství.