Někdo fandí tvrdému alkoholu (božská skotská!), někdo má rád víno a jiný zase pivo. Takové jedno zrzavé orosené vám, když v létě přijdete uhnaní a totálně vyprahlí z práce, dokonale „bodne“. Ať si říká kdo chce co chce, spojuje příjemné s užitečným: osvěží a zárověň zavodní. A pokud rovněž chutná, je to bezmála dokonalé a není co řešit. O konzumaci alkoholu se v dnešní době, kdy se klade zvýšený důraz na dodržování zdravé životosprávy, diskutuje možná až v přehnané míře. Především ve spojitosti s jeho škodlivými účinky na lidský organismus při jeho nadměrné konzumaci. Kdo to však nepřehání, nemusí se ničeho obávat. Říká se: všeho moc škodí a toto úsloví se musí k zachování zdání fair play vztáhnout i na alkohol. V práci znám jednoho kolegu (vlastně hned dva), s kterými, nedají-li si denně „dvě vázy“, pomalu není řeč. Je známo, že alkohol jazyky rozvazuje, ale někdo z něj mívá spíše deprese a je velmi nepříjemný až vyloženě agresivní. V této knize však naštěstí žádnou postavu s podobnými stavy nenajdete... Brian Duffy se poflakuje po nábřeží Benátek, když v jednu chvíli mu zastoupí cestu tři mladíci. Rychle zpozorní, vědom si možných nadcházejících potíží. Zdá se však, že tentokrát žádná divoká bitka nebude. Mladíci jsou pěkně oblečení a mají kvalitní zbraně, nejde tedy o žádné lupiče. Pozdraví je a zeptá se, zdali v těchto místech neviděli jeho zakotvenou loďku. Mladíci odvětí, že samozřejmě viděli. A s úsměvem dodají, že ji potopili. Představí se jako synové Ludovika Grittiho, nejbohatšího kupce v Cařihradě. Právě toho Grittiho, kterého Brian před nedlouhou dobou ve společnosti nazýval parchantem, co dělá sultánovi Suleymanovi špicla. Brian odvětí, že měl popito a plácal nesmysly. A že díky tomu, že potopili jeho loď, jsou srovnaní. To již na něj však mladíci zaútočí a Brian má co dělat, aby si zachránil kůži. Nakonec v potyčce zvítězí a mladíci s nepořízenou odejdou. Za chvíli Briana zavolá někdo z okna v druhém patře blízkého domu. Hodí mu klíč a pozve jej nahoru... Přibližně takto nějak začíná tato kniha, která ze začátku vůbec nepůsobí jako fantasy. Vlastně nemá téměř žádné atributy tohoto žánru. Spíše připomíná historický román. Ony prvky fantasy se přidruží až za nějakou chvíli. První náznaky se začleňují do příběhu pomalu a jen jakoby okrajově. Čím více se však příběh vyvíjí, tím jsou již patrnější a jasně čitelné; až zhruba ve třetině knihy se trpělivý čtenář dočká osvětlení mnohých tajemných jevů, doprovázejících Brianovu přítomnost. Doposud spíše historický příběh se tak již jednoznačně přesouvá k fantasy, která přebírá otěže a bez ustání – svižným, vzrůstajícím tempem - žene toto tajemné dobrodružství vpřed. Ony Brianovy zážitky působí celkově dosti dvojznačně; sám hlavní hrdina, prožívající jakási „blízká setkání“ s démony a podivnými – mýtickými - bytostmi, si až příliš často není jist, zdali se něco skutečně stalo nebo to byl pouze sen, představa či halucinace jako důsledek alkoholového opojení. Je si vědom skutečnosti, že pil (a pije) až příliš často a tím pádem že lze spatřit doslova vše, což vám ostatně potvrdí každý skutečný pijan. Ona celkově tato kniha chvílemi působí jako oslava (neříkám hned propagace – to snad ani ne) alkoholu. Je ho všude plno a točí se kolem něj bezmála celý děj. Poklidné okamžiky jsou často přerušovány akčními úseky, ve kterých hlavní hrdina předvádí mnohdy bezmála šermířskou exhibici. Příběh je plný sečných a bodných zbraní a řídce se setkáme i se zbraněmi střelnými, které jsou relativní novinka a fungují tak, jak by ve skutečnosti fungovaly (fungovat měly). Spolehlivost nevalná – čím větší vzdálenost, tím menší. Skutečná historie, která čiší bezmála z každé věty je doslova opojná. Šarvátky, kterými se řeší každý vyskytnuvší se spor, vznikají velmi rychle a stejně rychle také končí. Souboj byl odedávna chápán jako prostředek, který měl pomoci v rozhodnutí o pravdě jedné ze znesvářených stran. Indiáni taktéž preferovali tento systém potvrzování pravdy. Ačkoli jeden musel vždy vyhrát, neznamenalo to nutně, že vítěz měl také pravdu či byl v právu. Spíše než pravdomluvnost měla na výsledek vliv obratnost a umění zacházení se zbraněmi. Takže jste mohli být lháři prolhaní, ale pokud jste se uměli ohánět mečem (či jinou zbraní), mohli jste být (byli jste) v pohodě. Násilí zobrazované v této knize je většinou čistě účelové a s ohledem na popisovanou dobu, kdy život nebyl žádná procházka růžovým sadem, nepůsobí nijak přehnaně, spíše jakoby bylo místy úmyslně poněkud korigováno - což není vůbec na škodu. Humor vzešlý z běžných situací působí nenuceně a funguje jako zlepšovač nálady, podobně jako právě alkohol, který je skutečně nezanedbatelným „hybatelem“ tohoto příběhu. Množství vtipných komentářů, ačkoli převážně z hospodského prostředí, dokáže zprostředkovat velice pozitivní zážitek, který se na vaší náladě rovněž odrazí. Brian Duffy je typický hrdina-flákač. Dělá když musí, když nemusí, užívá života (což znamená, že převážně chlastá). Díky své lásce k alkoholu má občas jisté nepatrné problémy, které se však vždy samy rychle vyřeší. Válečná vřava, ke které se schyluje, naplno propukne zhruba v polovině příběhu, kdy se Turci odhodlají oblehnout Vídeň. Řinčení mečů a křik raněných navodí tu pravou hutnou „válečnou“ atmosféru, jejíž tempo je oproti začátku příběhu svižnější a mnohem výraznější. Válečná fantasy má skutečně něco do sebe. Tento příběh však jako „pouhá“ válečná fantasy nezačal, on se v ní postupem děje vyvinul, což z něj dělá ještě „cosi“ víc. O pivu pojednává převážná část knihy. Ale o tom „temném“, které je zmiňováno v názvu knihy se čtenář dozví více téměř až v polovině příběhu. Kam se na toto pivo hrabe Heineken. Obálka Jana Patrika Krásného snad (již tradičně) nemůže působit jinak než na pohled půvabně. Ačkoli i v jeho tvorbě lze nalézt „kusy“ poněkud „slabší“ či takové, které vzbuzují dojem, že jim nebyla věnována stoprocentní péče, obálka této knihy k nim očividně nepatří. Láká čtenáře právě na fantasy složku tohoto podivuhodného příběhu, který se pro mě stal poměrně nečekaně skutečně příjemným zážitkem. Výsledek působí příjemně vyváženě. Zrnko k zrnku a máme tady poušť - tímto souslovím by se dala v rychlosti charakterizovat obrazotvornost příběhu. Drobné příhody a události, pomalu vytvářejí pouto mezi příběhem a čtenářem, který je stále více a více pohlcován a unášen do světa autorovy úžasné a bezbřehé fantazie. Tim Powers [*1952], zdá se, dokáže psát poutavě i zábavně, čímž splňuje požadavky na úspěšného autora. Stáčení temného piva [The Drawing of the Dark, 1979], u nás vydané v nakladatelství Laser v roce 2006 (jedná se o již druhé vydání - poprvé u nás tento nezapomenutelný příběh vyšel v roce 1999 v nakladatelství Talpress, taktéž v překladu Richarda Podaného a s (odlišnou) ilustrací od Jana Patrika Krásného na obálce) je příběhem, kterým si mě tento Američan dokázal naprosto získat. V románech amerických autorů se často nesetkáváme s evropským prostředím a dějinami, a díky tomu tento román působí obzvláště lahodně. Stáčení temného piva byl první román, jaký jsem od Tima Powerse četl. A dokázal, že jeho knihy nabízejí skutečně mnoho. O tomto díle by se dala říct i jiná věc – jedná se o druhou knihu z řady Mistrovská díla fantasy, což již (k fanouškům kvalitních příběhů) hovoří samo o sobě. Mnohokrát totiž bylo poukazováno (a ne pouze mnou) na to, že Laser má při výběru vydávaných děl šťastnou ruku, nebo prostě jen ví, co je pro nás – čtenáře - zajímavé. Ani tentokrát se nezmýlil, čímž opět potvrdil, že na jeho žánrové „řady“ je stále spolehnutí. Kdo si chce odpočinout od denního shonu a relaxovat nad kvalitní knihou, má s tímto titulem skvělou příležitost. Stejně tak i ostatní čtenáři, kteří by rádi nějakou dobrou válečnou fantasy. Jedná se o zajímavou (a nadmíru příjemnou) zkušenost doslova pro každého.