První povídka, jejíž autorkou je Jana Jůzlová, nese název Monolit. Děj této povídky se odehrává ve světě, kde funguje jak moderní technika, tak i magie, jejíž fungování umožňuje a násobí také magický prvek Atheron. Tento prvek se ale přestal využívat, protože ne zdaleka všechny jeho vlastnosti byly prozkoumány. Atheronové doly pak byly uzavřeny a do každého byl umístěn Hlídač v podobě symbolické panenky. Tito hlídači se ale působením Atheronu probraly k životu a někteří dokázaly prolomit magické zámky, uniknout z dolů a staly se pak nebezpečnými entitami. Hrdinové tohoto příběhu tvoří atheronovou skupinu, tým specialistů, který má za úkol likvidovat oživlé Hlídače. Členové skupiny jsou – velitel, střelec, navigátor, kameraman a čaroděj. Už z názvů jednotlivých funkcí je jasné, že se nejedná o klasický fantasy příběh, v němž sviští meče a ovzduší je naplněno magickým chvěním. Také starosti a povahové rysy jednotlivých hrdinů jsou spíše bližší současníkům, než středověkým lidem. Přesto s i myslím, že povídka zaujme i pravověrného příznivce fantasy a jako celek se víc než povedl. Jméno Jany Rečkové je na rozdíl od její kolegyně již dostatečně známé a snad i proto dostala větší prostor v povídce Hadí král za nic nemůže. I tato povídka má pro fantasy netypického hrdinu. Je jím Gichart Yenssi, který sice ovládá magii, ale stal se asistentem profesora Urka, který magii zkoumá jako vědní obor a vlastně jejímu nadpřirozenu ani moc nevěří. Pokojný život na univerzitě pro Gicharta však končí ve chvíli, kdy dostane dopis od své sestry Lilie, která ho naléhavě žádá, aby se vrátil do rodné Quardaskavy, ve jménu svého dědictví, jímž je jedno z nejznámějších a nejstarobylejších panství tohoto kraje. Krátký vzkaz, „Přijeď, Gricharte Vilhelme, otec zešílel a na naše jméno padne tma… Ty jsi dědic! Přijeď!“, tak navrací Gricharta do kraje, který je plný podivných turistických atrakcí a pověstí s temným pozadím. Jana Rečková je autorka, o jejíž kvalitách jsem se internetových fórech dočetl několik rozporuplných hodnocení. Já osobně jsem ale zatím z její tvorby nenarazil na nic, co by se mě nelíbilo a Hadí král je také takovým případem. Celá povídka je psána ve velmi odlehčené formě a tomu odpovídají názory i hlášky většiny postav, stejně tak i jejich těžko zapamatovatelná jména . Čtení samotné pak vyžaduje soustředěnou pozornost, nebo? autorka občas střídá jednotlivé lokace častěji a překvapivěji než je obvyklé. I to je ale k dobru věci. Podtrženo a sečteno se jedná o další dobrou a zábavnou knížku, jejímž přečtením neutrpí peněženka ani intelekt čtenáře.