Opuštěná kosmická loď Spojených států - Discovery - obíhá kolem Jupiteru a je více než pravděpodobné, že stále sbírá data. Informace uložené v jejích paměťových bankách můžou mít nevyčíslitelnou hodnotu a bylo by dozajista velice užitečné, dostat se k nim. Nová loď - Discovery 2, která bude mít za úkol dostat první Discovery zpátky domů, je ve výstavbě. Bude však trvat ještě přinejmenším dva roky, než bude záchranné operace schopna. Naproti tomu již Rusové dokončují svou loď - Alexej Leonov a již nyní je jasné, že k Discovery doletí dávno předtím, než toho budou schopni Američané. Panuje však velké napětí, jak se Rusové zachovají. Opuštěná loď je stále teritorium Spojených států a každý neoprávněný vstup může být – a také bude považován za pirátství. Na druhou stranu Rusové mají strach, že co se přihodilo Američanům, může se stát i jim. Proč riskovat stejně i podruhé? A tak se vše nakonec vyvine tak, že posádka Alexeje Leonova, mířícího k Jupiteru (pochopitelně k Discovery) se bude skládat ze spolupracujících Rusů a Američanů... Let probíhá dle očekávání, všechny momentálně nepotřebné osoby jsou v hibernaci. Když však dojde k předčasnému oživení doktora Floyda, je jasné, že vše zřejmě neprobíhá dle plánu. Ukáže se, že Číňané (kluci šikovní) - tento vždy pohotový a velice flexibilní národ - se také vydali do kosmu. A taktéž se (oproti předpokladům sebevražedné výpravy) ukáže, že mají reálnou šanci dostat se k Discovery, což karty opět pěkně zamíchá. Ukazuje se, že spojení Rusů a Američanů, kterým se chtěli sjednotit a pojistit, nemusí nic znamenat, pokud se Číňané dostanou k Discovery dřív. Pak se může stát cokoli... Čína je pověstná svým pohotovým přístupem k čemukoli, kde jsou peníze. A rovněž také příležitostným neakceptováním všeobecně uznávaných zákonů a pravidel. Jinými slovy: dokáží vycítit potenciál a využít každé příležitosti. Při vysílání z Europy, kde se loď Tsien na své pouti zastaví, se vás zmocní vzrušení i obavy. Naprosto fantastický objev, který však pro čínskou kosmickou loď s celou její posádkou znamená naprostou katastrofu. I o tom objevitelské cesty jsou. Nikdo nemůže zaručit, jak výlet do neprozkoumaného prostoru dopadne. Při počátečním průzkumu mrtvé a temné Discovery zažíváme s kosmonauty Walterem Curnowem a Maximem Brajlovským pocity odloučení a strachu. Ten, kdo viděl nějaké horory z vesmíru si dokáže představit, jak se asi musí někdo v takové situaci cítit. A pak již přichází okamžik oživení Hala 9000... Často si v určitých situacích každý z nás říká: kéž bych tam tam mohl být či kéž bych se tam mohl dostat. Nemít hmotné tělo, dostal by se člověk všude. Doslova. Být jen neviditelným oblakem čisté energie, měl by člověk možnost dostat se tam, kam (lidská noha nevkročila – zdravím všechny fanoušky Star Treku) se nikdo nedostal a spatřit věci, které ještě nikdo jiný na vlastní oči nespatřil. Stejnou myšlenku rozvádí autor v situaci, kdy "odkudsi" navrátivší se David Bowman prozkoumává život na měsících Jupiteru. Začátek knihy mě až překvapil svou vstřícností ke čtenáři. Relativně jednoduché a svižné vyprávění, jak si je každý fanoušek sci-fi představuje. Až jsem si říkal, že se to Clarkovi moc nepodobá. V polovině však již lze Clarkův rukopis rozpoznat dokonale. Příběh přestane být jednoduchým a nastupují různorodější, složitější (někdy poněkud zdlouhavější) - jedním slovem náročnější úseky, které opět rozdělí čtenáře na dva tábory. Jedna část bude dozajista tvrdit, že první polovina knihy je jednoznačně mnohem lepší než celý zbytek. Druhá část by začala argumentovat, že teprve od první poloviny to začíná být zajímavé. Já se cítím být zhruba tak někde uprostřed. Mám Clarkovy knihy rád, ale občas jsou některé pasáže vskutku poněkud zdlouhavější, či pozornost od vlastního příběhu odvádějící, než by se hodilo. Již tradičně se autorův příjemný styl vyprávění postará o kvalitní zážitek. Tato kniha se mi zdála v mnohem větší míře přístupnější širšímu publiku, než mnohé jiné Clarkovy romány. Ne že by byla méně vědecká - to rozhodně ne. Ale jsou v ní rozebrána povětšinou klasická témata vědeckofantastické literatury, která vás dokáží nejprve navnadit a posléze naprosto zaujmout. Každopádně se jedná o román rozmanitý - s až překvapivě velkým množstvím tajemství, objevů a nepředvídaných „fantastických“ situací, který však i přes to, že občas dosti odbočuje od hlavního tématu, dokáže čtenáři zprostředkovat velice kvalitní zážitek. Díla Arthura C. Clarka nepopisují příběhy jen povrchně, ale naopak jdou do hloubky jednotlivých úvah či myšlenek a z nich následně vzešlým problémům. Relativní náročnost četby - u Clarka tak běžná - je vyvážena skutečně zajímavým příběhem, který přesně vyjadřuje to, co si každý fanoušek představí pod zkratkou sci-fi. Poprvé jsem se s knihou 2010: Druhá vesmírná odysea [2010: Odyssey Two, 1982] setkal v roce 1991, kdy vyšla v nakladatelství Práce. Obálka byla „fantasticky drsná“ - takový relativně nepohledný „umělecky působící“ mišmaš, který by dnes asi knihu neprodal (to obálka nového vydání od Laseru je zcela jiná káva). Tenkrát mě (stejně jako například díla Isaaca Asimova) kniha moc nechytla - byl jsem na ni zřejmě moc mladý a prahnul jsem po jednodušších a přímočařejších příbězích. Až po dalších zhruba sedmnácti letech jsem dokázal tento pozoruhodný román náležitě vychutnat a docenit.