Po pádu z požárního schodiště u svého bytu na Manhattanu se Philip Chase nastěhuje zpátky domů ke své matce Charlene, zahořklé ženě, která se nikdy úplně nesmířila se smrtí mladšího syna Ronnieho, k níž došlo před pěti lety.

Otupělý sledováním televize a hádkami s matkou upadne Philip do stavu netečnosti. Všechno se změní jedné zimní noci, kdy se na jejich prahu objeví Ronnieho přítelkyně ze střední školy Melissa Moodyová, aby jim oznámila, že je těhotná. A otcem, jak tvrdí, je Ronnie…

Tak začíná podivuhodný příběh, v němž se Philip a jeho matka probírají Melissinou i svou minulostí. Ve snaze dobrat se odpovědí na otázky, které je trápily po celý život, podniknou neobvyklou cestu, během níž jsou nuceni čelit vraždě i pomstě, smrti i lásce, a na jejímž konci možná někdo z nich dojde i kýženého vykoupení…

Jednoho pozdního větrného únorového večera skoro pět let po smrti Ronnieho Chase zazvoní telefon. Ronnieho starší bratr Philip spí na rozkládacím gauči; od chvíle, co se přistěhoval z New Yorku zpátky domů, mu totiž jako ložnice slouží obývák. Bezdrátový telefon je zamotaný někde v přikrývkách – mezi hliníkovou berlí, zmačkanými papírovými kapesníky, televizními programy, třemi dálkovými ovladači a životopisem Anne Sextonové se založenými růžky stránek. Philip šmátrá ve tmě, dokud ho nevytáhne za krátkou anténu a hovor nepřijme. „Haló.“

Slabý, povědomý ženský hlas řekne: „Philipe? Jsi to ty?“

Philip otevře ústa, aby se zeptal, kdo volá, pak se zarazí, protože mu dojde, o koho se jedná: Melissa Moodyová, se kterou jeho bratr chodil na střední. Mysl mu zaplní scéna z noci školního plesu: Melissa v ní má bílé šaty potřísněné krví. Pouhá vzpomínka stačí, aby mu čelist spadla ještě níž. Ten samý výraz se ve dnech, které budou následovat po tomto telefonátu, objeví postupně na tvářích všech Chaseů. „Missy?“

„Promiň, je pozdě. Vzbudila jsem tě?“

Philip civí na starožitné hodiny na stěně, které tikají, tikají, tikají v tomto starém praskajícím koloniálním domě, co si pamatuje, ačkoli nikdy neukazují přesný čas. Obě ručičky jsou na dvanáctce, i když je teprve deset třicet. V New Yorku lidé právě dojídají večeři nebo mávají na taxíky, jenže tady na předměstí v Pensylvánii svět po osmé večer umírá. „Ještě jsem nespal,“ zalže Philip. „Už je to dlouho. Jak se máš?“

„Asi dobře.“

V pozadí slyší pravidelný hukot uhánějících vozů. Její hlas se lehounce chvěje, což mu napoví, že se rozhodně dobře nemá. „Stalo se něco?“

„Potřebuju mluvit s tebou a s tvými rodiči.“

Jestli chce mluvit s otcem, bude za ním muset dolů na Floridu, kde žije se svou novou manželkou Holly – se ženou, které jeho matka neřekne jinak než „ta coura“. Philip se však neobtěžuje s vysvětlením, protože už teď je toho na vysvětlování příliš. „O čem chceš mluvit?“

Než může Missy odpovědět, na schodech zaduní matčiny těžké kroky. O chvíli později už stojí u kraje rozkládacího gauče a na těstovitém těle má obscénně napnutou obnošenou bílou noční košili. O několik nocí dříve chytil Philip na kabelovce druhou půlku filmu O Schmidtovi. Nyní se mu vybaví scéna, v níž se Kathy Batesová úplně obnaží a vleze si do vany – tento okamžik se tomu snadno vyrovná. Přesune pohled k matčiným střapatým šedým vlasům, které jí trčí na všechny strany jako šílenci – což odpovídá, protože ve Philipových očích šílená je. „Kdo je to?“

„Počkej,“ řekne Philip do telefonu, matce pak: „To je Missy.“

„Melissa? Ronnieho děvče?“

Philip kývne.

A nyní se objevuje znovu ten výraz: její obočí se vyklene vzhůru a ústa se otevřou do O, jako by i ji děsila strašlivá vzpomínka na Melissiny plesové šaty potřísněné Ronnieho krví. „Co chce?“

Teatrálně pokrčí rameny a obrátí pozornost zpátky k Melisse. „Promiň. Máma se vzbudila a chtěla vědět, kdo volá.“

„To je v pořádku. Jak se vlastně má?“

Myslí mu chrastí nejrůznější odpovědi. Každodenní realita nepřítomnosti jeho otce a matčina přejídání, stále narůstající váha a hromady prášků na vysoký tlak, cholesterol, úzkost a depresi. Řekne ale jen: „V pohodě. O čem s námi chceš mluvit?“

„Raději bych to udělala osobně. Můžu k vám někdy zaskočit?“

„Jasně.“

„Kdy by to šlo?“

Philip vzpomíná na život v New Yorku, kdy zval naprosté cizince do svého miniaturního studia v East Village v kteroukoli denní i noční dobu. Kvůli rozbitému zvonku musel všechny požádat, aby zakřičeli dole z ulice. „Co třeba teď?“ slyší se říkat do telefonu.

„Teď?“ odpoví Melissa.

Očekává, že mu poví, že je příliš pozdě, příliš velká tma, příliš velká zima. Jenže ho zaskočí.

„Vlastně jsem už čekala příliš dlouho, až vám to povím. Takže teď se to hodí.“

Rozloučí se, Philip zavěsí a hodí telefon na zmuchlanou peřinu. Kůže pod sádrou ho svědí a on vrazí dva prsty do úzkého prostoru těsně nad kolenem a podrbe se natolik urputně, jak jen to jde. Matka na něj civí a chrlí otázky, jako by je zvracela a nemohla přestat: „Nepovíš mi, co se děje? Chci říct, proč nám ta holka, k čertu, po tak dlouhé době volá? Copak neví, jak neslušné je volat někomu takhle pozdě? Proboha, to mi neodpovíš?“

Philip se přestane drbat a vytáhne prsty zpod sádry, která připomíná spíše prodloužený lyžák s otvorem na zhmožděné prsty než obyčejnou bílou sádru, jakou si děcka podepisovala, když byl před deseti lety na střední. „Když na chvíli sklapneš, odpovím ti.“

Matka si založí paže pod kyprými ňadry a dramaticky se odmlčí. Nedávno v noci sledoval v televizi pořad Za dveřmi Hereckého studia a jedna z hereček se třemi jmény (nikdy si nedokázal zapamatovat, kdo je kdo) mluvila o tom, že vždy hrála pro zadní řadu divadla. Philip si uvědomuje, že stejně jeho matka žije posledních pět let: každý její pohyb je dost rozmáchlý, aby ho viděli i lidé na levných místech.

„Chce s námi mluvit,“ řekne.

„O čem?“

„Já nevím. Ať už jde o cokoli, poví nám to osobně.“

„Kdy?“

„Teď.“

„Teď? Nemůže sem jen tak přijít. Vždyť už je noc.“

„M,“ řekne. Philip ji oslovuje přezdívkou už od chvíle, co se před měsícem nastěhoval zpátky domů. Nikdy se nezeptala, co znamená, a on předpokládá, že si myslí, že jde o zkrácenou verzi slova matka. Jak si teď už jistě uvědomujete, M je zkratkou pro megeru. Jeho soukromý vtip. Pokračuje: „Dvě ráno jsou hluboká noc. Technicky vzato je ještě pořád večer. Lidé v New Yorku zrovna dojídají večeři.“

Při zmínce o New Yorku našpulí matka rty do tvaru sopky a střelí po Philipovi znechuceným pohledem. Připomíná mu to její jedinou návštěvu ve městě, když jí policie zavolala a oznámila jí, že je Philip v nemocnici. Přijela Amtrakem. Jeho otec chytil let JetBlue z Floridy. Rodinné shledání Chaseů se odehrálo na desátém podlaží nemocnice Svatého Vincenta, kde Philip ležel na lůžku s ránou na krku zafačovanou jako u mumie, s nohou čerstvě vsazenou do sádry podobající se lyžáku a se zhmožděným tělem schovaným pod přikrývkou.

„Tady nejsme v New Yorku,“ prohlásí, poté se otočí a oddupe zpátky nahoru po schodech, přičemž mu poskytne výhled na třesoucí se půlky s ďolíčky, které jí prosvítají skrz tenkou noční košili.

Dává zcela nový význam slovu pozadí, pomyslí si Philip.

Když uslyší tupé rány, jak matka otvírá zásuvky a práská jimi, natáhne se pro berli a zvedne s její pomocí své hubené, bolavé tělo z postele. V obýváku je zhasnuto, všude kolem však svítí malá světýlka: na boxu kabelovky, jasné zelené číslice na videorekordéru, blikající dioda na nabíječce jeho mobilu, oranžové šmouhy doutnavek. Společně v něm vyvolávají matný dojem, jako by hleděl v noci z okénka letadla. Ten vjem s ním zůstává, i když pajdá širokou chodbou, v níž se rozléhá každý zvuk. Vezme to zkratkou přes jídelnu s dlouhým mahagonovým stolem a lustrem z benátského skla, kterou nikdo nikdy nepoužívá, pak projde vstupní halou do koupelny pod schody, stejně malé a stísněné jako v letadle.

Philipův obličej vypadá v zrcadle starší než na sedmadvacet let. Nemá sice vrásky v koutcích očí ani rýhy na čele, a ani žádné jiné zjevné známky stárnutí, v očích však má výrazný stín žalu a starostí. Jeho obličej patří člověku, který toho viděl až příliš. A pak ta rána na jeho krku – je na dobré cestě stát se tlustou, zipu podobnou rudou jizvou, o které doktoři prohlásili, že sice vybledne, nikdy ale úplně nezmizí. Philip najde v koši s prádlem jeden ze svých vytahaných vlněných roláků a obleče si ho, aby ránu schoval, pak si učeše pocuchané hnědé vlasy a vyčistí si zuby. Právě se chystá vyjít zpátky na chodbu, když ho něco přiměje se zastavit a otevřít lékárničku. Její obsah je stejně nedotčený jako bratrova zamčená ložnice v přízemí. Sáhne dovnitř a vytáhne z ní rovnátka. Ronnieho nejvýraznější nedokonalostí byl jeho předkus.

„Co to děláš?“

Otočí se a spatří matku oblečenou v šatech knihovnice nebo spíše v typu šatů, které nosila, dokud ještě byla knihovnicí. Na sobě má béžový svetr s širokým límcem a béžové kalhoty, které si musela koupit v obchodě s nadměrnými velikostmi v obchodním centru King of Prussia Mall. Když už tam byla, měla si koupit i novou noční košili, pomyslí si Philip. „Já nevím,“ přizná.

Vstoupí a vnese s sebou dovnitř oblak parfému Right Guard for Women, který na sebe nahoře nastříkala, aby se nemusela sprchovat. Rukou oteklou z prášků mu sebere rovnátka a vrátí je zpět na stejnou poličku, kde je našel, mezi zaprášenou lahvičku peroxidu a nakloněný štůsek mýdel s okurkovou vůní. Když skříňku zavře, její odraz v zrcadle prolétne kolem něj v tak rychlém záblesku, že sebou Philip trhne. „Nechci, aby ses dotýkal jeho věcí,“ řekne.

Tenhle spor spolu vedli už dřív a on nemíní nechat se znovu vyprovokovat. Melissa tu bude každou chvíli a poslední, co potřebuje, je matku ještě víc vytočit. Projde okolo ní a zamíří chodbou do kuchyně, kde rozsvítí. Potom, co si musel vystačit s miniaturní kuchyňkou ve studiu, které si v New Yorku pronajímal od toho blázna Donnellyho Fiuma, Philip nemůže než žasnout, jak je tahle prostorná. Skříňky z tmavého dřeva, zapuštěné osvětlení a podlaha z porcelánových dlaždic vyrobených tak, aby vypadaly ochozeně, jako by patřily do toskánského kláštera a ne do domu na Main Line ve Fily. V posledních čtyřech týdnech jedli hlavně jídlo ohřáté v mikrovlnce, což by ale nikdo neuhádl při pohledu na hromadu kastrolů ve dřezu a misek na mramorovém pultu, všechny upatlané od něčeho zeleného. Před několika dny popadla matku jedna z jejích chutí. Tentokrát na hráškovou polévku. Před lety mívali uklízečku, která sem chodila dvakrát týdně právě z tohoto důvodu a kterou platil jeho otec z tučného konta kardiochirurga v nemocnici Bryn Mawr. Teď už ji neplatí. Philip otevře mrazák a vytáhne sáček s kávou, aby si uvařil konvici tak, jak to dělával ve městě, když čekal, až na něj jeden z cizinců zakřičí dole z ulice.

„Ty budeš teď vařit kafe?“ zeptá se ho matka za zády.

Tentokrát se neotočí. Nasype do filtru dvě lžičky na každý šálek a vzpomíná přitom, jak mu rychle a silně tlouklo srdce, když vyhodil z okna klíče a naslouchal dusání na starém křivém schodišti. „Jo.“

„Nebudeš pak ale vzhůru celou noc?“

„Ne.“

Potom už toho moc neřeknou. Ze zásob v ledničce si matka vytáhne plechovku dietní koly a z kredence pytlík Doritos, posadí se na dřevěnou židli u kuchyňského ostrůvku a žvýká. Hlasitě. Zatímco Philip nalévá vodu do kávovaru, vzpomíná, jak je Melissa Moodyová navštívila naposledy. To léto po Ronnieho smrti se u nich bez ohlášení zastavila. Matka ležela nahoře a civěla na strop ložnice, otec se přehraboval ve věcech v pracovně a předstíral, že čte jednu z lékařských knih. Philip musel odložit stranou úkol, na kterém pracoval do semináře poezie na filadelfské komunitní vysoké škole, a přivléct je do obýváku, kde seděli a zírali na tu zafačovanou blonďatou holku se zlomeným srdcem, dokud ji jeho otec nakonec neodvedl ke dveřím a nedal jí sbohem.

Když kávovar začíná bublat a vypouštět páru, přes okno ozáří místnost bílá světla. Na příjezdové cestě bouchnou dveře od auta. Philipovo srdce začne bušit stejně rychle a silně jako v New Yorku. Přitiskne si ruku na hruď, pak mimoděk přejede prsty nahoru k ráně pod límcem roláku, zatímco následuje matku do předsíně. Na stranách dveří ze silných dřevěných panelů jsou umístěná úzká okna. Matka přitiskne obličej k tomu vpravo a pobouřeně zvolá: „Je těhotná! Nemůžu tomu uvěřit. Ta holka je těhotná.“

Než jí Philip může připomenout, že Melissa má veškeré právo být těhotná, pokračuje v tirádě s obličejem stále přimáčknutým ke sklu.

„Myslíš, že právě tohle nám přišla říct? Doufám, že ne. Nemám na to co říct. Poslední, co zrovna teď potřebuju slyšet, je, jak je šťastně vdaná, zatímco můj syn hnije dva metry pod zemí.“

• John Searles: Zvláštní, ale pravdivé
• Mystery Press, 2017
• Překlad: Kateřina Niklová
• Obálka: Book Makers
• 368 stran, 349 Kč (v e-shopu Fantasye již za 244 Kč)