Zrození zimy, Godless World 1
 |
Brian Ruckley: Zrození zimy
Největší legendy jsou psány krví … Je to svět ledu. Je to svět
krve. Je to svět bez bohů. První věk začal, když bohové stvořili svět.
Druhý věk začal, když bohové stvořili Pět ras. Třetí věk začal
nepřítomností bohů a chaosem.
Mezi thany Pravých klanů panuje nejisté příměří. Teď,
s příchodem další zimy, vyráží armáda Černé stezky ze svého
vyhnanství za Údolím kamenů k jihu. Některým přinese válka rychlou a
násilnou smrt. Jiní neuslyší řinčení mečů ani nespatří bojiště
posetá těly. Místo toho uvidí příležitost, jak naplnit své vlastní
ctižádostivé touhy. Všechny ale brzy zahalí stín, který se snáší na
svět. Protože zatímco zuří bitvy, vydává se jeden muž po stezce, která
v něm probudí strašlivé síly – a jeho odkaz bude psán krví.
Modrou podzimní oblohu prořízlo jasné a ostré volání rohu.
Doprovázelo ho štěkání loveckých psů podobně, jako je strom doprovázen
popínavým břečťanem. Orisian nan Lannin-Haig otáčel hlavou sem a tam a
snažil se zjistit, odkud volání přichází. Před ním jel jeho bratranec
Naradin.
„Támhle,“ řekl Naradin, otočil se v sedle a ukázal k východu. „Na
něco narazili.“
„Je to dost daleko,“ pronesl Orisian.
Naradinův kůň neklidně přešlapoval a natahoval krk. Věděl, co ten zvuk
znamená. Byl vycvičen k lovu a roh probouzel jeho instinkty. Naradin vztekle
zarazil konec kopí na kance do země.
„Kam ti zatracení psi zmizeli?“ láteřil. „Ty bestie nás nechaly na
holičkách.“
„Museli něco zvětřit, jinak by nás nedovedli až sem,“ řekl klidně
Rothe. Starší z Orisianových dvou osobních strážců byl jediný, komu se
podařilo poslední míli udržet se svým pánem a jeho bratrancem krok.
Anlanské lesy byly v těchto místech poměrně prostupné a tudíž vhodné
pro lov, přesto se družina rozptýlila hned ve chvíli, kdy štvanice
začala.
Kdyby se ohaři drželi pohromadě, bylo by to jiné, přemítal Orisian. Místo
toho se ale smečka rozdělila a oni měli s Naradinem tu smůlu, že se vydali
za nesprávnými psy. Orisian si z toho nedělal těžkou hlavu, věděl ale,
že bratranec bude smýšlet jinak. Před čtyřmi dny se stal Naradin otcem a
tradice velela, aby při novorozencově první slavnosti Zrození zimy položil
na stůl vlastnoručně složené maso. Farmáři nebo pastýři by stačilo
zabít jeden kus ze svého stáda. Po Naradinovi, dědici thana klanu
Lannis-Haig, se ovšem žádalo víc.
„Pojeďme za signálem,“ řekl Naradin a přitáhl koni otěže. „Jestli
se tam dostaneme dost rychle, možná na mě zbude nějaký úlovek.“
Orisian obrátil koně. Jen s námahou se mu podařilo založit obrovité
kopí, které dostal na dnešní lov. Lanniské kopí na kance bylo zbraní
dospělých mužů, a i když bylo Orisianovi už šestnáct, neměl dost
síly, aby s ním dokázal zacházet tak obratně jako Rothe nebo Naradin.
„Okamžik,“ ozval se Rothe.
Naradin si změřil stárnoucího bojovníka lehce podrážděným pohledem.
„Musíme vyrazit,“ naléhal.
„Myslím, že jsem něco zaslechl, pane,“ odvětil strážce.
Nezdálo se, že by dědic klanu měl chuť věnovat jeho slovům pozornost, ale
než mohl odpovědět, ozvalo se z jihu zřetelné zaštěkání. Pes musel
něco spatřit, nejen zvětřit.
„Je to hodně blízko,“ poznamenal Orisian.
Naradin se na něj na okamžik zahleděl a snažil se při tom ovládnout koně.
Pak krátce přikývl a pobídl zvíře patami. Orisian a Rothe vyrazili za
ním.
Lesní půda se míhala pod kopyty koní. Listí pokrývající zem se chvělo a
vířilo ve vzduchu. Z korun stromů vylétaly vrány a s křikem stoupaly
k nebi. Orisian se spolehl na koně, že najde ve spleti kmenů cestu. Byl to
lovec, vycvičený ve stájích jeho strýce, thana, a určitě věděl
o štvanicích víc než on. Přes zvuk lámajících se větví a dusot kopyt
teď mladík před sebou zřetelně slyšel psí štěkot, pocházející ne už
od jednoho, ale hned několika psů.
Ohaře našli u lískových a cesmínových keřů. Zvířata se seběhla
v místech, kde byl podrost nejhustší, a v horečném rozrušení se strkala
a chňapala kolem sebe. Skákala sem a tam, občas se vrhla vpřed, nikdy se
ovšem nepřiblížila ke křoví příliš. Naradin vykřikl nadšením:
„Určitě něco mají!“
„Zaduj na roh,“ zavolal na něj Rothe. „Potřebujeme víc kopí.“
„Ostatní určitě zareagovali na druhý signál. Nemůžeme čekat, mohli
bychom kořist ztratit.“ Rothe si promnul tmavý plnovous a střelil
nervózním pohledem po Orisianovi, který také zneklidněl. Naradinovo
nadšení někdy vítězilo nad zdravým rozumem. Kanci v Anlanu nebývali
právě malí ani krotcí.
„Počkejte tady,“ nařídil Naradin. „Dejte mi pár minut, abych se
porozhlédl, a pak nasaďte psy. A jestli se na této straně něco vynoří,
nezabíjejte to. Dnes patří kořist mně.“
Vzápětí pobídl koně, aniž čekal na odpověď.
Kanec proletěl mezi psy jako jestřáb mezi holuby. Rozprášil je; některé
odmrštil stranou, jiní stačili uskočit. Bestie byla obrovská. Na hrudi jí
pohrávaly mohutné svaly a žlutobílé kly dosahovaly délky mužské ruky.
Vyrazila za jedním ze psů, další jí ale nepřestávali chňapat po
bocích.
Naradin prudce obrátil koně. „Je můj!“ vykřikl.
Kanec setřásl psy a rozběhl se k Naradinovi. Lovec na něj zacílil hrot
kopí. Divočák byl ale starý, zkušený mazák. V poslední chvíli se
pootočil a vyrazil proti hřebcovu břichu. Kopí mu sklouzlo po plecích a
projelo kůží až na kost. Naradinův kůň se pokusil přeskočit
divočákovi hlavu. Skoro se mu to podařilo, jeden z klů mu ale zavadil
o přední běh, takže hřebec na měkké půdě zavrávoral. Udržel se na
nohou, ale Naradin byl vymrštěn vpřed. Levá noha mu vyklouzla z třmene a
přistál koni na krku. Visel na opratích a jen síla vlastních paží ho
chránila před pádem. Jeho váha ovšem otočila koni hlavu na stranu, takže
se začal kácet k zemi. Každým okamžikem padne. Divočák byl už zase
těsně u Naradina. Psi se blížili, zuřiví a lační krve, přicházeli ale
příliš pozdě.
Orisian a Rothe vyrazili bok po boku. Bylo nemožné říct, čí oštěp
zasáhl kořist první, zda Orisianův, který se zavrtal kanci do boku, nebo
Rothův, jenž se mu ponořil mezi žebra. Prudký náraz vyrazil Orisianovi
zbraň z nezkušených rukou. Rothe byl připraven lépe. Jeho kopí srazilo
kance na bok a Rothe se do něj vzápětí opřel celou vahou svou i vahou
svého koně. Držel divočáka přišpendleného k zemi, tvář zkřivenou
námahou. Násada oštěpu se mu vzpínala v rukou.
Naradin sklouzl ze sedla a tasil dlouhý nůž.
„Rychle,“ procedil Rothe mezi zuby.
Dědic klanu neváhal. Kanec se po něm ohnal hlavou. Mohutnými, strašnými
čelistmi téměř sevřel Naradinovi paži. Ten mu ale vzápětí ponořil
nůž do klenuté hrudi, kde hrotem hledal a také nalezl srdce.
Když pak seděli na zemi vedle mohutného těla a psi kolem nich radostně
poskakovali, Naradin se usmíval. Orisian viděl radost, plápolající
bratranci v očích, a usmíval se také.
„Na toho se hned tak nezapomene,“ řekl Naradin. „Podívejte se na ty kly.
Nádherný kus. Opravdový vládce lesa.“
„Chvíli jsem si myslel, že máme potíže,“ pronesl Orisian.
„Měl bych je, kdybyste vy dva nezasáhli.“ Naradin se napil z měchu a pak
si vylil trochu vody na ruce, aby z nich smyl divočákovu krev. Nabídl měch
Orisianovi. Voda byla studená a čerstvá, načerpaná z lesního pramene
sotva před hodinou či dvěma. Měla v sobě chladnou průzračnost
podzimního dne.
„Dnes jsme měli štěstí,“ podotkl Rothe. Orisian znal svého
spolubojovníka už dobrých šest let a tedy dost dlouho na to, aby zaslechl
i jeho nevyřčená slova. Válečník si netroufal thanovu dědici otevřeně
říct, co si myslí o lovu na divočáka s pouhými několika psy a třemi
kopími.
„Měli bychom svolat ostatní,“ řekl Orisian. „Budou ho chtít
vidět.“
„Za chvilku, za chvilku,“ řekl Naradin a vyškrábal se na nohy. Psi
začali okamžitě poskakovat kolem něj. Přešel ke kanci a poklekl. Téměř
s úctou položil zvířeti ruku na bok. Pak něco upoutalo jeho pozornost.
„Podívejte se. Je tady další zranění. Sem ho ale nikdo z nás nezasáhl,
nebo ano?“
Rothe a Orisian si klekli vedle něj. Na divočákově boku, těsně za
lopatkou, zela bodná rána. Štětiny kolem ní byly slepené zaschlou krví.
Rothe promnul trochu rudé masy mezi prsty.
„Řekl bych, že je staré den, nanejvýš dva.“
„Zdálo se mi divné, že se vůbec nesnaží utéct a rovnou bojuje,“
prohodil zamyšleně Naradin.
Orisian se naklonil blíž. V ráně něco zahlédl. Ponořil do ní nůž, a
když jemně pootočil ostřím, narazil na cosi nepoddajnějšího než maso.
Dalším otočením nože dostal cizí tělísko tak blízko k povrchu, že je
mohl vytáhnout a položit si ho na dlaň. Byl to hrot šípu, štíhlý a
plochý.
„Vězel hluboko,“ řekl.
„Můžu se na něj podívat?“ zeptal se Rothe, a když Orisian přikývl,
popadl malý kousek kovu a přidržel si ho před očima. Potom ho otočil na
druhou stranu a okamžitě se zasmušil. Žíly rýsující se na hřbetech jeho
rukou už signalizovaly počínající stáří, hrot šípu ale držel jemně a
pevně.
Naradin vypadal trochu zklamaně. „Teď, když vím, že mu v těle vězelo
už tohle, nemám z úlovku tak báječný pocit,“ řekl.
Rothe vrátil hrot Orisianovi.
„Je to dílo Kyrininů. Takové hroty používá jen lesní rasa,“
řekl.
„Lesní rasa?“ zvolal Narodin. „A loví tady?“
Rothe mlčky přitakal. Rozhlédl se po mlčenlivých stromech, snažil se
zrakem proniknout houštím. Jeho nálada se změnila. Vstal.
„Bílé sovy letos dělají potíže, že?“ obrátil se Orisian na
bratrance.
„Ano, ale nejsme ani den jízdy od Anduranu. Neodváží se přijít tak
blízko.“ Také si pozorně prohlédl hrot šípu. „Ale Rothe má pravdu.
Jsou to oni.“
Orisiana by ani nenapadlo o tom pochybovat. Rothe bojoval proti Kyrininům
z Anlanu dost často na to, aby znal jejich zbraně. Zahleděl se na urostlého
strážce. V jeho postoji se zračilo nebývalé napětí.
„Myslím, že je čas zadout na roh,“ řekl Rothe, aniž by jen na okamžik
odtrhl zrak od lesa. „Neměli bychom se tady zdržovat déle, než je
nezbytně nutné.“
Naradin neprotestoval. Přiložil roh ke rtům a protáhlým, hlubokým zadutím
svolal ostatní lovce ke skolené zvěři.
xxx
Lekan Tirane dar Lannis-Haig běžel tak rychle jako ještě nikdy. Děs a
hrůza poháněly jeho bolavé nohy neochvějně vpřed. Řítil se lesem, jako
by měl v patách smečku vlků, skákal přes kořeny, klopýtal a zase se
narovnával. Prodíral se ostružiním, které mu trhalo oblečení. Z křoví
před ním vyrazilo jakési velké zvíře, vylekané jeho divokým útěkem.
Sotva si toho všiml. Strach z toho, co měl za zády, ho drtil jako údery
obřího kladiva.
Snášel se soumrak. Les brzy pohltí tma, a to bude jeho konec, protože
pronásledovatelé potřebují světlo mnohem méně než on. Přesto v něm
stále plápolala jiskřička naděje. Netušil, kde je nebo jak velkou
vzdálenost uběhl, ale věděl, že cesta z Kolglasu do Drinanu už nemůže
být daleko. Kdyby se mu podařilo k ní dostat, snad by narazil na poutníky,
ochotné mu přispěchat na pomoc. I kdyby ale tudy právě žádní
neprocházeli, stále existovala šance, že se i sám dostane po rovné a
známé cestě do bezpečí Kolglasu. Město musí ležet jen pár mil severně.
Současně mu ale právě toto vědomí nahánělo ještě větší hrůzu –
znamenalo to totiž, že jeho nepřátelé lační po lidské krvi tak, že se
odvažují i do těsné blízkosti kolglaské pevnosti, hemžící se vojáky.
Lesní rasa si nepočínala tak neohroženě, ba sebevražedně, celá
léta.
Když se Lekan včera vydával do lesa, aby ke svátku Zrození zimy ulovil
zvěř na rodinný stůl, ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl narazit na něco
nebezpečnějšího než na divočáka nebo na medvěda. Kyrininové se
v oblasti Kolglasu ukázali naposledy za časů jeho děda, a i když bylo
známo, že jejich tlupy podnikají nájezdy do anlanských lesů na východě,
tady k žádným potížím nedocházelo, snad s výjimkou několika koní
ukradených ze samot poblíž Drinanu.
Když se to stalo, stál právě pod velkým jasanem a se zadrženým dechem a
v naprosté tichosti pátral po stopě jelena, kterého už víc než půl
míle pronásledoval houštím i mlázím. Jeho pozornost upoutal jemný otisk
v půdě, a tak se sehnul, aby se podíval zblízka. Ten zvuk byl tak náhlý a
nečekaný, že zprvu nedokázal určit jeho původ, a když pak spatřil šíp,
zabodnutý do kmene stromu, zdráhala se jeho mysl uvěřit tomu, co bylo
nasnadě – že má před sebou bez jakýchkoliv pochybností kyrininský
dřík. V příští vteřině už ovšem odhodil luk a toulec na zem, jediným
pohybem si strhl ze zad batoh, aby se zbavil zátěže, a dal se na útěk.
Kromě šípu samotného, kromě jeho svištění a tupého nárazu do dřeva,
nic neviděl ani neslyšel. Přesto věděl, že jsou za ním, a to zatraceně
blízko. Jedinou spásou mu mohla být síla a rychlost vlastních nohou.
Proběhl kolem velkého, sukovitého dubu, který mu připadal povědomý.
Nezavítal do těchto míst už velmi dlouho, ale byl si jist, že je to strom,
na který lezl jako chlapec. Jestli měl pravdu, nemohla být silnice,
vytoužená cesta do bezpečí, dál než nějakých dvě stě, tři sta kroků.
To vědomí vlilo do jeho unavených svalů novou sílu, takže se řítil
vpřed ještě rychleji. Jiskřička naděje zaplápolala jasněji.
Neucítil bolest, jen tupou ránu mezi lopatky, jako by ho někdo zasáhl
kamenem. Žádnou bolest, jen nohy se pod ním podlomily, takže padl tváří
do nánosu vlhkého listí. Zaryl prsty do země a pokusil se vstát. Nohy ho
neposlechly. Sáhl dozadu a snažil se nahmatat šíp, vězící mu v zádech.
Něco se mu dralo do hrdla.
Pak ho někdo hrubě popadl za paži a obrátil. Šíp se zlomil a páteří a
hrudní kostí mu projela strašlivá bolest. Vykřikl a zavřel oči. Když je
zase otevřel, čekalo ho poslední překvapení. Závojem slz nespatřil bledou
tvář Kyrinina, jak očekával. Místo toho se setkal pohledem
s příslušnicí vlastní rasy – černovlasou ženou, oděnou do tmavé
kůže a s mečem upevněným křížem přes záda.
„Lesní rasa tě postřelila, ale smrtelný úder ti zasadí opravdový
nepřítel,“ řekla s drsným, hrubým přízvukem, který Lekan nedokázal
zařadit.
Za jejími zády se shromažďovaly další postavy. Lekan je viděl jen
nezřetelně. Bojovnice jediným plynulým pohybem tasila meč. Pak si všimla
zmatku v Lekanových očích.
„Měl bys vědět, proč umíráš,“ řekla. „Tak tedy slyš. Přišly si
pro vás Děti Stovky, pro vás všechny. Klany Černé stezky si vezmou, co jim
náleží, a tam, kam se nyní vydáváš, tě budou brzy následovat všichni
z Lannis-Haig.“
Lekan pohnul rty, z úst mu ale nevyšel ani hlásek. Pak dopadla rána a on se
ponořil do Temného spánku.
- přeložila: Svatava Kretková