Zrádcův měsíc, Noční běžci 3
 |
Lynn Flewelling: Zrádcův měsíc
série: Noční běžci 3
Zranění hrdinové osudové bitvy, Seregil a Alek, strávili dva roky v dobrovolném vyhnanství, daleko od hořkých vzpomínek i od Skaly, která se jim stala druhým domovem. Válka však nadále zuří a jejich klid je rozbit zoufalou výzvou královny Idrilain, žádající, aby pomohli její dceři Klie při výpravě do Aurënenu. Skala je na pokraji porážky v nerovném souboji s nekromantskými vojsky Plenimaru a jedině s pomoci ‘faieů může ještě doufat v konečné vítězství. Aurënen je však země, odkud byl Seregil kdysi v mládí vypovězen. Tam, v bájné říši magie a cti, se tak musí utkat s přízraky své temné minulosti, zatímco Alek objevuje zcela nečekané dědictví. Zmítáni mezi naléhavými potřebami Skaly a odvěkými intrikami Aurënfaieů, brzy jsou lapeni do sítě proradnosti a zrady. A to ještě nemají ponětí o tom, kde se ukrývá největší nebezpečí…
Když se Magyana plahočila napříč udupaným bitevním polem, útočila na
ni plískanice a uvolňovala z čarodějčina hustého bílého copu mokré
prameny vlasů. V dálce u břehu řeky se jako černé přízraky na šedivé
pláni zmítaly a skřípěly stany patřící k rozlehlému královninu
ležení. V provizorních ohradách se k sobě tiskli koně, zadkem k větru.
Nešťastní vojáci, kteří měli stráž, dělali totéž a jejich zelené
tabardy představovaly jediné barevné skvrnky na ponuré paletě.
Magyana si přitáhla promáčený plášť těsněji k tělu. Za celých tři
sta tři let života jí nikdy nebyla tak strašná zima. Smutně zvažovala,
že ji předtím možná hřála víra, víra v uspokojivý řád vlastního
života a víra v Nysandera, čaroděje, který byl dvě stě let součástí
její duše. Tahle proklatá válka ji oloupila o obojí, a ještě o více.
Téměř třetina čarodějů z Domu Orësky zahynula, staletí života a
učení se ve chvíli rozplynula. Druhý manžel a dva mladší synové
královny Idrilain II. padli v bitvě spolu s tucty šlechticů a bezpočtem
obyčejných vojáků – čepele a nákazy je odeslaly k Bilairyho
bráně.
Magyanino hoře se mísilo s odporem k tomu, jak byl zničen její životní
rytmus. Byla cestovatelkou, učencem, sběratelkou divů a příběhů.
Nysanderovo místo po boku stárnoucí královny převzala jen s nechutí.
Můj ubohý Nysandere. Setřela si z tváře větrem rozmazanou slzu. Ty by
sis to všechno pěkně užíval, viděl bys události jako velikou hru, kterou
potřebujeme vyhrát.
A teď tady je ona, zima ji zavřela v divočině jižní Myceny, na území
národa, který se znovu koupe v krvi svých dvou bojovných sousedů. Plenimar
napřahoval chtivé spáry na západ k hranicím Skaly a na sever k úrodným
územím podél Zlaté stezky. Druhá válečná zima byla krutá a boje se
zpomalily, ale jak se dny s blížícím se jarem pozvolna prodlužovaly,
královnini špehové denně přinášeli zprávy o nemyslitelném: jejich
mycenští spojenci zvažovali, že se vzdají.
A není divu, pomyslela si Magyana, která mezitím konečně došla
k okraji tábora. Od poslední bitvy právě uplynulo pět dní. Na
zpustošených polích, kde kdysi farmáři kosili obilné snopy, teď ležela
krutější žeň. Tlupy sběračů táhnoucí za vojskem sklízely rozervané
standarty, zlámané přezky i hroty šípů a na pláních se občas
povalovaly i ubohé kousky lidských pozůstatků, tak zmrzlých, že je
dokonce ani havrani nedokázali rozklovat. Na jaře přinese tání hořkou
úrodu. Magyana však teď, když věci šly tak hrozivě z kopce, pochybovala,
že tady ještě někdo z nich bude, aby ji spatřil.
Plenimarští je tehdy překvapili těsně před svítáním. Idrilain si
chvatně navlékla zbroj, a ještě než k ní Magyana dorazila, začala
shromažďovat jednotky. Přezky na jedné straně pancíře si nechala
rozepnuté a jeden z plenimarskych šípů v následující bitvě mezeru
nalezl a probodl Idrilain levou plíci. Královna přežila vytahování šípu,
ale rána se rychle zanítila; plenimarští lučištníci před bitvou
namáčeli hroty ve vlastních výkalech.
Od té chvíle se celý houf drysiánských léčitelů společným úsilím
snažil udržet ji naživu, zatímco rána hnisala a jejím tělem zmítala
horečka. Pohled na Idrilain bojující tuhle němou bitvu byl mučivý, ale
královna odmítala nařídit svůj odjezd.
„Ještě ne. Jestliže si věci stojí takto, ne,“ sténala a tiskla
Magyaně ruku, když jí s těžkým oddechováním a chvěním předkládala
své plány.
Jakmile Magyana došla ke královnině hlavnímu stanu, němě se pomodlila.
Ó Illiore, Sakore, Astelle a Dalno, teď je čas! Dejte královně dost
sil, aby dovedla naši lest do konce.
Strážný nadzvedl dílec a čarodějka vkročila do dusivého vedra.
Z horních tyčí visely mohutné nástěnné koberce a uzavíraly audienční
síň už teď přeplněnou důstojníky a čaroději, kteří se shromáždili
na královninu výzvu. Magyana zaujala místo po levé straně prázdného
trůnu a kývla na Thera, svého žáka a spoluspiklence, který postával
poblíž. Když se ukláněl, jeho klidná, pravidelná tvář neprozrazovala
vůbec nic.
Koberce za křeslem se rozhrnuly a vešla Idrilain, opírající se o ruku
nejstaršího syna, prince Korathana. Za ní vstoupily její tři dcery.
Všichni kromě kypré Aralain byli v uniformě. Idrilain usedla a její
dědička, Phoria, položila matce na kolena starobylý Ghërilainin meč,
vytažený z pochvy. Smělá v boji a moudrá v míru, Idrilain se ctí
vládla dávnému ostří už více než čtyřicet let. Nikdo kromě jejích
nejbližších rádců nevěděl, že je teď příliš slabá, aby ho uzvedla
bez pomoci.
Husté šedé vlasy pod zlatou korunou jí měkce splývaly přes ramena a
zakrývaly hubený krk. Seschlé ruce se ukrývaly v tenkých kožených
rukavičkách, chřadnoucí tělo bylo zahaleno v pláštích, aby nebylo
vidět, jak je na tom královna špatně. Drysiánské odvary otupily bolest
natolik, aby nepřetěžovala vyčerpané srdce, ale dokonce i jejich účinky
měly své hranice. Bylo zapotřebí Therova kouzla, aby propůjčilo
královniným tvářím zdání plnosti a barvy a jejímu hlasu sílu. Jen
světle modré oči se nezměnily, zůstaly ostře bdělé jako oči mořského
orla. Výsledek byl bez kazu. Jaká škoda, že je nutné takto klamat
i královniny vlastní děti.
Oba manželé jí dali po třech dětech, dvě trojice stejně odlišné jako
muži, kteří je zplodili. Starší tři – princezna Phoria, její dvojče
Korathan a sestra Aralain – byli vysocí, vážní, světlé pleti. Klia,
nejmladší a jediná přeživší z druhé trojice, měla stejné půvabné
rysy, kaštanové vlasy a pohotový vtip jako otec a oba bratři. Na znamení
smutku stále nosila černý bandalír. Čarodějové z Orësky vždy
nejpozorněji z celé šestice sledovali nejstarší a nejmladší dívku.
Phoria, zručná a neohrožená v boji, stoupala v hodnostech přes
Královskou jízdní hlídku až na nejvyšší velitelku skalské jízdy. Už
jí bylo téměř padesát a ve vojenských kruzích byla stejně známá svými
taktickými vylepšeními jako na dvoře neomalenými proslovy a špatně
působící neplodností. Ve dnech její babičky by možná Phoriiny
válečnické zásluhy k zisku koruny stačily, ale časy se změnily a Magyana
nebyla jediná, kdo se obával, že korunní princezna postrádá nadhled
potřebný pro vládu nad národem zasaženým nesnázemi okolního světa.
Krátce před smrtí Nysander Magyaně naznačil cosi o roztržce mezi
královnou a její dědičkou, ale kvůli jakési přísaze víc odhalit
nemohl.
„Teď jsme nejstarší z čarodějů Orësky, lásko. Nikdo neví lépe než
my, jak nejistě balancuje obecné blaho na ostří Ghërilainina meče,“
varoval ji. „Drž se blízko trůnu a všech, kdo by na něj jednoho dne mohli
usednout.“
Magyana se znovu soustředila na Kliu a ucítila povědomou vlnu důvěry. Ve
dvaceti pěti letech Klia nejen velela plné švadroně Královské jízdní
hlídky, ale předvedla i diplomatický talent. Nebylo tajemstvím, že si
mnozí Skalané přáli, aby byla prvorozená raději ona.
Idrilain zvedla ruku a shromáždění utichlo. „Tuhle válku prohrajeme,“
začala sípavým, chraplavým hlasem.
Magyana beze slova poslala do ženina chřadnoucího těla pramen vlastní
životní síly. Spojení přineslo zpětný proud bolesti, která jí pronikla
do žil spolu s tupým nárazem Idrilainina utrpení a vyčerpání. Magyana se
přinutila pomalu dýchat, nechala svou mysl povznést se nad bolest a uchovala
si soustředění. Thero na protější straně místnosti dělal totéž.
„Tuhle válku prohrajeme – bez Aurënenu,“ pokračovala Idrilain a její
hlas teď zněl pevněji. „Potřebujeme sílu Aurënfaieů i jejich
čaroděje, kteří mohou zadržet příliv plenimarských nekromantů.
A padne-li Mycena, budeme potřebovat i zboží: koně, zbraně,
potraviny.“
„Poradili jsme si dobře i bez ’faieů,“ namítla Phoria.
„Plenimarští nás nedokázali zatlačit od Folcwine, i přes všechny svoje
nekromanty a ohavnosti.“
„Ale dokáží to!“ zaskřehotala Idrilain. Sluha jí nabídl číši, ale
královna ji mávnutím dlaně odmítla; nikdo nesmí vidět, jak se jí
chvějí ruce. „I kdybychom je dokázali porazit, budeme Aurënfaie
potřebovat po válce. Je nutné znovu smísit jejich krev s naší.“
Vladařským gestem pokynula Magyaně, aby pokračovala.
„Magické schopnosti se u našich lidí objevily po smísení našich dvou
ras, lidí a Aurënfaieů,“ začala Magyana a připomněla těm, kdo to
potřebovali, jejich vlastní dějiny. „A právě Aurënfaie zasvěcoval
naše první čaroděje do tajů magie Orësky.“ Obrátila se ke královské
rodině. „Vy sami v sobě stále nesete památku jejich krve, odkaz Idrilain
I. a jejího aurënského manžela, Corrutha í Glamiena.
Od doby, kdy byl před třemi sty lety zavražděn a hranice Aurënenu se nám
uzavřely, přišlo do Skaly jen několik Aurënfaieů, takže se podíl jejich
krve v naší snížil. Každý rok bývá v Domě Orësky představováno
méně a méně dětí s vrozeným magickým talentem a jejich schopnosti jsou
často omezené. Protože čarodějové nemohou mít děti, není jiné
záchrany než obnovit styky našich dvou zemí.
Plenimarský útok na Dům Orësky skosil některé z našich nejlepších
mladých čarodějů ještě dříve, než válka doopravdy vypukla. Od
počátku bojů naše řady stále řídnou. V síni učedníků Orësky jsou
prázdná lůžka a poprvé od založení Třetí Orësky v Rhíminee
zůstávají dvě věže Domu prázdné.“
„Magie tvoří jeden ze základů skalské síly,“ zachraptěla Idrilain.
„Než začala tato válka, neměli jsme ponětí, jak mocní nekromanti
vyrostli v Plenimaru. Pokud přijdeme o čaroděje, zatímco plenimarská
magie tak zřetelně nabývá na síle, během několika generací bude Skala
ztracena!“
Královna se odmlčela. Když Magyana předávala selhávajícímu tělu další
sílu, znovu ucítila, jak se Therova magie přidává k její.
„Lord Torsin a já už s Aurënfaiei vyjednáváme více než rok,“
pokračovala Idrilain. „Je nyní tam, ve Virésse, a poslal zprávu, že
Iia’sidra konečně odsouhlasila, že přijme malou delegaci, která by celou
záležitost urovnala.“
Idrilain pokynula Klie. „Ty půjdeš jako můj vyslanec, dcero. Musíš nám
zajistit jejich podporu. Podrobnosti projednáme později.“
Když Klia úklonou potvrzovala, že úkol přijímá, tvářila se vážně,
Magyana však v jejích modrých očích rozeznala záblesk radosti. Spokojená
čarodějka se rychle zběžně dotkla myslí ostatních. Z princezny Aralain
sálala úleva, ta dychtila jen po návratu k bezpečnému krbu. U ostatních
to bylo něco jiného.
Phoriin výraz navenek nic neprozrazoval, ale žárlivost, která ji sevřela,
zanechala Magyaně v hrdle hořkou pachuť žluči.
Korathan byl méně lstivý. „Klia?“ zavrčel. „Pošleš nejmladší
z nás k lidem, kteří žijí čtyři sta let? Vysmějí se jí do tváře!
Já alespoň…“
„Nepochybuji o tvých schopnostech, synu,“ ujistila ho Idrilain a
přerušila tak jeho protest. „Ale potřebuji tě tady, abys zastoupil Phorii
ve velení.“ Znovu se odmlčela a obrátila se na nejstarší dceru.
„I tebe potřebuji zde, Phorio, abys na čas zastoupila mne. Mí léčitelé
jsou příliš pomalí. Než se zotavím, budeš naším vojevůdcem.“
Královna oběma rukama sevřela Ghërilainin meč. Na ten pokyn Thero pomocí
levitace nadzvedl těžkou čepel a umožnil tak Idrilain předat zbraň
dceři.
Ačkoliv Magyana tuto chvíli sama připravila, náhle pocítila ledovou
předtuchu. Od dob Ghërilain, první z dlouhé řady královen bojovnic,
přecházel meč z matky na dceru – ale až po matčině smrti.
„A regent?“ zeptal se Korathan, na Magyanin vkus až příliš rychle.
A zdálo se, že i na vkus své matky. Idrilain se na něj zahleděla.
„Nepotřebuji regenta.“
Když se Korathan matce mlčky ukláněl, Magyana viděla, jak zaťal zuby.
Bojíš se tolik o sestřinu čest, nebo se bojíš toho, že usedne na
trůn? podivila se Magyana a podruhé sklouzla po povrchu jeho mysli.
Věštírna v Afře mohla zabránit mužským dědicům usednout na trůn,
nikdy však žádnému nezabránila vládnout zpoza něj.
„Musím si s Kliou promluvit o samotě,“ řekla Idrilain, propouštějíc
ostatní.
- Přeložila: Hana Vlčinská
