Zrada, Jet 2, Russell Blake
 |
Krásná Jet je zpátky ve hře a vyráží na životní misi. Aby našla a dostala zpět svou malou dceru, musí definitivně vstát z mrtvých a vrátit se ke kariéře tajné agentky. Odvést Hannah z domu jejích pěstounů je přitom ten nejjednodušší krok…
Nyní ji čeká cesta z Nebrasky do vykřičených čtvrtí Bangkoku a dál, až do nebezpečných džunglí Laosu a Myanmaru ovládaných drogovými gangy – cesta plná krve, násilí, smrti a zrady. Ale pokoušet se zradit Jet se rozhodně nevyplácí.
Fanoušci Kill Billa, Bourneovy trilogie a seriálu 24 hodin si v této zběsilé akční jízdě rozhodně přijdou na své.
Dávka vypálená z pušky rozervala Dougovo tělo a kulky prosvištěly kolem Gordona, který se instinktivně vrhl na zem. Doug se zkroutil, složil se vedle něj, zachrčel, naposledy vydechl a pak zůstal nehybně ležet. Hluk, který vydávali muži a zvíře deroucí se džunglí jen několik set metrů odtud, mluvil jasně: Gordonův čas vypršel. Přemítal, jestli se s ním potáhnou zpátky, nebo na místě ukončí jeho utrpení kulkou do hlavy.
Déšť znovu nabral na síle a na Gordona začaly dopadat velké kapky. Využil dočasného krytí, které mu to nabízelo, a snažil se prodrat vpřed a navýšit vzdálenost, jež ho oddělovala od pronásledovatelů. Jeho boty s dusotem narážely na kamenité koryto, přívaly vody kolem něj však vše spolehlivě přehlušovaly. Gordonovou jedinou nadějí teď bylo, že nikdo z nich nemá brýle na noční vidění. Nebo ještě hůř – infračervený zaměřovač. Pokud ano, byl už prakticky mrtvý.
Držel se potoka, dokud nedorazil k místu, kde rozbouřená voda přecházela ve vířící pěnu. Přívaly deště proměnily potok v bystřinu plnou peřejí. Opatrně našlápl na vyčnívající kameny a začal postupně přeskakovat z jednoho na druhý. Doufal, že se mu podaří dostat na protější břeh a že liják jeho únik zakryje.
Na třetím kameni mu podklouzla noha. Ztratil rovnováhu a ucítil, že padá. Dezorientovaný tvrdě dopadl do vody a síla nárazu mu vyrazila dech. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Přitom si všiml teplého pramínku, který mu stékal po krku. Zvedl ruku a sáhl si na týl. Když ji odtáhl, spatřil krvavou šmouhu.
Rozhlédl se kolem, vydrápal se na nohy a pak se rozeběhl podél břehu stále se rozšiřujícího potoka. Přitom napínal sluch, zda nezaslechne pronásledovatele. Tlumený psí štěkot mu zodpověděl vše, co potřeboval vědět. Bylo třeba od nich zvýšit odstup, dokud to bylo možné. Až přestane pršet, bude na ráně. Všichni strážci byli místní, najatí z nedalekých osad, a Gordon vůbec nepochyboval o tom, že mnozí z nich fungovali jako průvodci po pašeráckých stezkách, kterými byly okolní hory protkány. Jeho jedinou výhodou teď byl drobný náskok a temná noc. Jakmile přijde ráno – pokud tedy vůbec tak dlouho vydrží –, bude z něj mrtvý muž. Ledaže by se mu podařilo dostat přes hranice do Thajska do relativní civilizace.
Ironií bylo, že si dobře uvědomoval, co to znamená být kořistí. Tohle byla mise „najdi a znič“ a cíl, přestože stále unikal, byl relativně bezproblémový. Gordon už dříve úspěšně provedl podobné operace v Afghánistánu, na Balkáně a na Středním východě. On byl predátorem. Tohle se nemělo stát.
Stále ho pronásledoval hluk mužů, kteří si razili cestu mezi stromy. Nyní však už z větší dálky.
Možná byl jeho manévr úspěšný. Ale i kdyby… teď se musí co nejdříve dostat pryč od potoka. Svému účelu už posloužil. Avšak držet se ho bylo až příliš snadné.
Napravo zahlédl stěží viditelnou pěšinu, která se vinula směrem od vody. Chviličku zaváhal a pak se překotně rozeběhl po stezce dolů. Ze ztráty krve se mu točila hlava, přesto se snažil přimět k co nejvyšší rychlosti. Brzy bude muset zastavit a pokusit se s krví vytékající z rány něco udělat, aby ozbrojencům příliš ne¬ usnadňoval práci.
Džunglí za ním se rozléhaly výkřiky. Bylo to však dostatečně daleko na to, aby jiskřička naděje stále ještě žila. Pokud pes ztratil u potoka pachovou stopu, pak byli pronásledovatelé stejně slepí jako on. A tohle byla rozlehlá oblast.
Stezka se zúžila a pnoucí se rostliny drásaly Gordonovi kůži. Dal by v tu chvíli všechno za mačetu a pušku M4. Mačeta by stačila – i s tou by s amatéry, kteří mu byli na stopě, udělal krátký proces.
V dálce se ozvaly výstřely. Neprovázelo je však lámání a drcení vegetace. Ozbrojenci stříleli po přeludech.
Na jednom ze stromů zaznamenal pohyb a zarazil se. Spatřil upřený pohled svítících očí. Zamžoural v šeru a pak sebou leknutím trhl. Na větvi se krčil levhart skvrnitý – šelma schopná skolit jelena.
Velká kočka s prskáním sledovala, jak se opatrně sune pryč. Udržoval přitom oční kontakt, aby si snad šelma nemyslela, že se jí bojí. Gordon dobře věděl, že zvířata dokážou vycítit strach. On však teď nesváděl boj s hladovým levhartem a rozhodně ho nechtěl jakkoli dráždit. Nakonec vážil alespoň třicet kilogramů, takže by mohl Gordonovi hodně ublížit – obzvlášť teď, když byl tak oslabený. Couvl, zdálo se však, že levhart je odhodlaný ho napadnout. Zjevně cítil krev.
Dělilo je pouhých šest metrů a navzájem na sebe zírali, dokud si kočka neuvědomila, že v džungli jistě najde snazší kořist, ladně přeskočila na jinou větev, pak se postupně propracovala až k zemi a plavnými skoky zmizela v listí.
Gordon si s úlevou vydechl a dál si razil cestu pěšinou. Velice dobře si uvědomoval, že ozbrojenci jsou mu i nadále v patách. Podle zvuku posledních výstřelů odhadoval, že od něj můžou být tak čtyři sta metrů, možná i víc. Do svítání se jim ale chtěl vzdálit, pokud to bude jen trochu možné, na několik kilometrů. Když pes znovu nezachytí jeho pach, mohl by to zvládnout. Jestliže tedy nevykrvácí nebo ho něco nesežere.
Seběhl z kopce a zpomalil. Pohltila ho hustá, silná vrstva přízemní mlhy, která jako závoj zahalovala údolí. Měl zhruba představu o tom, kde se nachází, nicméně poté, co byli s Dougem přesunuti z místa, kde je zajali, to byla představa vskutku jen přibližná. Příruční GPS by teď rozhodně přišla vhod.
Z kopce zazněly výkřiky a po nich i štěkání. V tu chvíli Gordon věděl vše podstatné. Pes znovu zavětřil pach krve a vedl pronásledovatele přímo k němu. Štěkot psa se zdál každou minutou hlasitější. Gordon se nenechal odradit. Zaťal zuby, zabral a znovu zrychlil tempo.
Klopýtl o jednu z plazivých rostlin, sletěl na zem a už se kutálel ze svahu. S neustále se zvyšující rychlostí se řítil dolů z kluzkého, rozbahněného kopce. Oběma rukama se snažil pád zpomalit, ale bylo to k ničemu. Zemská přitažlivost ho měla v moci a povrch rozmáčený deštěm připomínal kluziště.
Pak jeho pád náhle zastavil prudký náraz do kmene stromu. Zadunělo to a Gordon měl pocit, jako by mu v hrudi něco křuplo. Vytušil, že to bude zlomené žebro. Možná dvě. Jednoduchý úkol se nyní proměnil v tvrdou zkoušku a Gordon začínal pochybovat, že z ní vyvázne živý. Z hlavy mu pořád tekla krev a ruce měl úplně rozdrásané. Jedinou dobrou zprávou bylo, že o podobný – nejméně sto metrů dlouhý – sešup ze srázu se žádný z jeho pronásledovatelů, jestliže to má v hlavě v pořádku, pokoušet nebude. Takže pokud se mu podaří najít další pěšinu a jakžtakž udržet rychlost, mohl by mít šanci.
Přestože si připadal, jako by měl za sebou deset kol v ringu s medvědem, donutil se vstát. Sípavě dýchal a při každém nádechu mu hrudí projela bodavá bolest. Pořád se ale zdálo, že by to mohl zvládnout.
Rozrazil rameny křoví. Dával přitom dobrý pozor, kam šlape, protože si uvědomoval, že kolem kromě ozbrojenců číhají i jiná nebezpečí. Levharti, sem tam tygr, barmská krajta – ti všichni lovili pod rouškou tmy. A Gordon byl zraněný a krvácel, neměl žádnou zbraň a byl vyhladovělý a vyčerpaný, což z něj činilo lákavou kořist pro cokoliv, co by se na něm rozhodlo vyzkoušet své štěstí.
A co bylo vůbec nejhorší, poprvé v kariéře selhal.
Přišel o parťáka. Byl zajat. A nezjistil nic, co by nevěděl už před začátkem téhle katastrofální operace.
Mrholení ustalo a stromy kolem vypadaly jako němí strážci, zatímco Gordon bezcílně klopýtal a snažil se najít stezku, která by mu pomohla odpoutat se od pronásledovatelů. V okolní trávě cvrkal a bzučel hmyz a občas jeho strastiplnou cestu zpestřil nějaký šelest – to když nějaké zvíře nepozorovaně odpelášilo pryč. Podrážky bot mu ztěžkly nánosy bláta a nohy měl jako z olova. Nedostatek spánku a hlad si vybíraly daň, a síly ho pomalu opouštěly, jak se snažil z potlučeného těla vymáčknout maximum.
Právě když se Gordon dostal k malé mýtině, mraky se trochu rozestoupily a vykoukl měsíc. V jeho přízračné záři zahlédl na protější straně v houštině mezeru.
Pak se nad otevřený prostor přeplazila mlha a zdánlivý přelud zahalila. Gordon se dopotácel ke stromům. Byl přesvědčený, že to nebyla jen pouhá vidina. Z dáli za ním se znovu ozval štěkot, který ho donutil pohnout se kupředu.
Tam.
Jen pár metrů.
Na okamžik myslel, že ztratil rovnováhu, pak však zaslechl praskání suchých větví a zřítil se do tmy.
Tělem mu projela omračující bolest. Příšerná, pronikavá bolest, která zachvátila celou jeho hruď, břicho i nohy.
Zastřeným zrakem hleděl na oblohu, odkud měsíc s úšklebkem sledoval tu úžasnou podívanou – Gordonovo tělo bylo nabodnuté na naostřených bambusových kůlech na dně jámy a jeho tmavá krev s děsivými odlesky prosakovala kolem smrtících kopí. Jeho mysl, v tu chvíli jakoby odtržená od těla, přemítala, zda byla past nachystána na divočáka, jelena či nějakou jinou kořist. Vědomí postupně opouštělo jeho zubožené tělo a bolest ustupovala. Jeho život spěl k nečekanému konci v bezejmenné, bohem zapomenuté, špinavé díře kdesi uprostřed džungle.
Gordona přemohl příval lítosti a vzpomínek a čas jakoby se náhle zastavil. Jeho poslední myšlenka byla, že takhle to přece nemělo skončit, že toho měl ještě tolik před sebou. Ačkoli bylo mnoho těch, kteří zemřeli jeho rukou, zatímco on vždy jen lhostejně přihlížel, jak jejich život vyhasíná, jeho vlastní konec ho zaskočil a on konečně pochopil zmatený pohled v očích svých obětí, když přišla jejich chvíle.
Ještě jednou se mimovolně zachvěl a jeho tělo se mezi kůly napjalo. Ztuhl, svaly se mu křečovitě sevřely a pak ochably. Plíce se mu zaplnily krví, zachroptěl a naposledy vydechl. Jeho srdce vzdalo marný boj a přestalo tlouct.
- Russell Blake: Zrada (Jet 2)
- Mystery Press, 2016