Zóna nebezpečí, Jeremy Robinson
 |
Byl jednou jeden archeolog a ten našel Tajemný Artefakt. A byl jednou jeden padouch, který chtěl Tajemný Artefakt použít ke svým Ještě Tajemnějším Plánům. Pochopitelně se rozhodl kontaktovat archeologa a dohodnout se s ním o spolupráci. Ten ale naštěstí znal jednu supertajnou partičku pracující pro vládu, která si z těžko říct jakých důvodů říká Šachový tým… a která nemá nic lepšího na práci, než nakopat v rámci zásad spořádanosti, pátrání po takříkajíc členu rodiny a prosazování světového míru záporákovi svalstvo hýžďové.
Ano, vážení. Podobnou zápletku jste už bezpochyby zažili, v odstínech počínajících lososově růžovou až po antracitově černou. Ti z vás, obdaření literárními ambicemi, si možná něco na tento styl i zkusili sami napsat. A není divu. V současném světě se s podobnými vyprávěními setkáváme dnes a denně. Stačí si zapnout televizi – na správný kanál, ve správnou dobu.
Není důvod, proč si to zastírat, většina z nás na amerických seriálech vyznačujících se napínavým a kchůůůůůl dějem (a zároveň pokulhávajícími reáliemi a logikou) vyrůstala. Díval se na ně každý, a jak by řekl Freud, kdo si to není schopný přiznat, se na ně dívá dosud. Zóna nebezpečí je přímo zhmotněná esence tohoto žánru – a celkového ducha béčkových akčních filmů. Napínavá, strhující, úžasně efektní. Se vším, co máme tak rádi, že nám to scénáristé pro jistotu servírují v porcích více než obrovských.
Ovšem čeho je moc, toho je příliš. Zóna nebezpečí nemůže zneužít vizuálního efektu, čtenář je odkázán pouze na čtivý styl a svižně ubíhající písmenka, a riziko kolize je zásadně větší. Stále se sice něco děje, scény se střídají, mají drive, dynamiku a spoustu dalších pozitivních věcí. Co ovšem je to platné, když logika děje připomíná povedenější díly Lovců pokladů. Nevím, jestli autor odflákl seznámení se s historickou částí schválně, či je v tom vyšší účel, ovšem Herkules jako původní jméno reka, co na úsvitu dějin skolil hydru, vyloženě pobaví. Stejně jako důvody a místo zakopání její nesmrtelné hlavy či mysteriózní tajemno kolem seznamu posádky lodi Argó (který z větší části dáte dohromady na základě letmého nahlédnutí do libovolné knihy antických mýtů).
Dále považuji za pozoruhodné, do jaké míry se nikdo ničemu nediví. Hlava hydry zneužitelná teroristickými organizacemi, aby mohly učinit své sebevražedné atentátníky nesmrtelné, je všemi zúčastněnými akceptována bez jediné poznámky či nedůvěřivého povytažení obočí. Něco takového si podle mě žádá vysvětlení, přesvědčování nevěřících Tomášů či alespoň objasnění, proč je věřeno ve věci mezi nebem a zemí. Ovšem proč ztrácet čas a stránky, když se mezitím může popisovat samotné pátrání, akční scény, následky „hydřího séra“, Herkulánská společnost a stovky podstatně napínavějších a fotogeničtějších věcí?
Jeremy Robinson ví, co chce, a jeho čtenáři mu rozumí, stejně jako svého času Pražané Mozartovi. Protože Zóna nebezpečí je stejná jako pokusné subjekty vylepšené některými z vlastností hydry. Můžete je rozpitvat na kousky. Odstřelit. Hodit po nich granát. A stejně to nebude stačit. Dají se dohromady. Navzdory všem předpokladům totiž kniha funguje. Svým způsobem. Poněkud surrealisticky. Ale funguje.
Nevěříte? No tak. Prostě je to neuvěřitelně tlustá bichle, kterou přelouskáte na posezení, protože se zakousne a nepustí. Přesně takhle je napsaná. Autor neváhá použít snad všechny špinavé triky, jaké existují pro upoutání a udržení pozornosti, a po zásluze mu to vychází. Je to profík, profík s velkým P. Nabízí nenáročnou zábavu, u které můžete (v některých případech i musíte) vypnout mozek, aniž byste jej museli naložit do líhu. Zóna nebezpečí je oddechová literatura bez jiných ambicí než pobavit čtenáře a zkrátit mu dlouhou chvíli. Nic víc, nic míň.
Jo, a o těch ambicích mi to nevěřte, jedná se o první díl série Šachový tým. Seriál se také neomezí na koukatelný pilotní díl s potenciálem zaujmout cílovou skupinu, nebo snad ano?
- Jeremy Robinson: Zóna nebezpečí
- překlad: Jiří Špalek
- BB Art, Praha: 2011
- obal: Jan Matoška
- 350 stran/ 249 Kč