Znamení temného boha, Uldart 3
 |
Ze stínu jedné tribuny se zničehonic vynořil černě oděný muž.
Přistoupil k Nesrecovi, naznačil úklonu a zadíval se na Nerestra.
Měl na sobě černou koženou zbroj, do níž byly jako lamely všity
kousíčky stříbrného kovu. Zbroj mu sahala hluboko pod kolena. Paže byly
chráněné navzájem propletenými železnými kroužky, ruce vězely
v pancéřových rukavicích. Vysoké černé boty poseté nýty dokonale
doplňovaly obraz mimořádně nesympatického muže, jehož výstroj v ničem
nezaostávala za nejnovější módou.
Hluboce propadlý obličej, posetý třídenním strništěm, postrádal
jakýkoli výraz. Černé vlasy, povlávající za krkem, připomínaly mokré
kysané zelí. Přítomní se podivili, když postřehli, že si muž chrání
oči páskou, kterou lidé zpravidla používali, když měli v zimě urazit
dlouhou cestu širou krajinou pokrytou bílým, třpytícím se sněhem.
„Má ty dobroto, kde se mohl můj bratranec seznámit s takovým zjevem?“
zamumlal Lodrik a v hlase mu zazníval údiv.
„Rozhodně ale vypadá, jako by uměl zacházet se zbraněmi,“ přispěchala
Aljaša se svým úsudkem. Jako vždy si vybrala oděv, který toho hodně
sliboval a nebezpečně se blížil k hranici budící veřejné pohoršení.
Vlasy se jí v paprscích zapadajících sluncí třpytily ještě ruději než
obvykle. Kabcara si i tentokrát mohla být jistá záplavou plachých pohledů
poddaných mužského pohlaví.
Norina, jež měla na sobě mírně upravenou verzi typického oděvu
granburských brojaků, seděla poblíž Valjakova, usilovně hledícího dolů
na kolbiště. „O čem přemýšlíte?“ „Snažím si vzpomenout, odkud
znám tento druh zbroje,“ odpověděl obr mladé ženě. „Je to velice
nezvyklá ochrana. Kdybych si jenom dokázal vzpomenout, odkud tento typ
znám.“ Herold čekající pod čestnou tribunou vstoupil do arény. Zprava ho
doprovázel trubač a z levé strany bubeník, kteří svými nástroji
připomněli i těm nejnepozornějším divákům, že souboj zanedlouho
začne. Pak jako když utne, rázem přestali hrát.
„Slyšte, slyšte, slyšte,“ provolával herold do ticha. „Po mé pravici
stojí Nerestro z Kurašky, rytíř Řádu vysokých mečů, sloužící bohu
Angorovi, a přijímá výzvu Mortvy Nesrecy, bratrance čtvrtého stupně Jeho
Veličenstva kabcara, jenž je zároveň i panovníkovým konzultantem. Nesreca
oznámil, že Ech?mer Černý…“
„To jméno k němu padne jako ulité,“ zašeptala černovlasá brojačka
Valjakovovi. „Děsivý by ale bylo ještě příhodnější.“
„…ho bude v tomto souboji zastupovat. Oznamuje se, že souboj bude
pokračovat do doby, dokud jeden z protivníků neprolije první krev, aby byla
zachována rytířská čest.“ Trio ustoupilo o několik kroků dozadu a
symbolicky uvolnilo arénu. „Nechť zápas začne.“
Rovněž konzultant couvl až na kraj kolbiště, zkřížil ruce na prsou a
usmál se, zatímco jeho zástupce kráčel ke stojanu se zbraněmi.
Řádový rytíř došel těžkým krokem do středu improvizované arény,
vytasil meč a vyryl jím do kamene rýhu. Čepel zaskřípěla a v dlažbě se
objevil hluboký škrábanec. Potom Nerestro položil ruku na jílec meče a
čekal, až k němu soupeř dojde.
Ech?mer se ohlédl, budil dojem, že se snaží úzkou škvírou ve stínítku
protivníka odhadnout, potom sáhl po malém kulatém štítu a řemdihu, na
jehož koncích se houpaly tři koule osázené kovovými hroty. Úzké trny
byly dlouhé jako malíček.
Na zkoušku máchl zbraní ve vzduchu, stroze přikývl a otočil se
k Nerestrovi. Pak i on vykročil a zastavil se těsně před narýsovanou
čárou. „Opravdu umí se zbraněmi zacházet,“ potvrdil Valjakov neochotně
kabcařin soud. „Musí mít obrovskou sílu, když dokáže vládnout tímto
těžkým řemdihem jednou rukou. Podle toho, jakou zbraň zvolil, začínám
tušit, že našeho přítele nečeká nic příjemného.“
„Vzdávám vám úctu, Ech?mere Černý,“ pronesl rytíř zdvořile na
pozdrav a pozvedl ruku s jílcem meče až k očím. „Aniž bych chtěl být
nějak domýšlivý, musím říct, že budete mít těžkou pozici, až budete
hájit čest svého přítele.“
Druhý muž stál bez hnutí přímo proti němu, řemdih neškodně visel
v natažené ruce. Koule do sebe jemně narážely a tiše přitom cinkaly.
„Až překročíte tuto čáru, budu považovat náš souboj za zahájený.
Pokud se odvážíte…“ Ech?mer znenadání skočil vpřed, Nerestrovi,
kterého nenechal ani domluvit, vrazil štítem do hrudi, aby ho tak vyvedl
z rovnováhy, a okamžitě poté udeřil vražednou zbraní. Koule s rachotem
dopadly na levou lopatku, železné trny se s pronikavým skřípěním
zavrtaly do kovu chránícího rytířovo tělo a uvízly v něm. Ven však
neprosákla ani kapka krve.
Zatímco Nerestro zápasil s rovnováhou, pustil jeho soupeř štít, oběma
rukama uchopil rukojeť své zbraně a začal jí tahat a škubat. Přitom si
stoupl tak, aby rytíř na něho nemohl dosáhnout mečem.
Ulsařané začali křičet, jedni hrůzou, druzí nadšením nad nekonvenčním
stylem cizincova boje.
Belkala vyskočila, ruce měla křečovitě sepnuté, hruď se jí rychle
zvedala a klesala. Z jejího chování se dalo zřetelně vyčíst, že má
o milého nesmírné obavy. Mortva zvedl hlavu a pohlédl ke kněžce.
V obličeji mu bez ustání pohrával úsměv.
Ech?mer začal vléci rytíře za sebou v kruhu, jako když na provaze taháte
vzpurného psa. Nerestro se potácel a klopýtal za ním. Síla, jež se
skrývala v protivníkových pažích, byla až příliš velká, něco
takového vůbec nečekal.
Angorův služebník se se vzteklým výkřikem ohnal po Ech?merovi, jenž se
sice čepeli vyhnul, musel však pustit řemdih.
„To,“ Nerestro rozčíleně lapal po dechu, „nebylo ani rytířské, ani
čestné. Chovejte se jako opravdový hrdina!“
Bojovník v černé zbroji se rozběhl ke svému stojanu se zbraněmi a vzal si
odtamtud trojhranný štít a válečný mlat.
Nyní následovala výměna úderů, která se řádovému rytíři podle všeho
líbila mnohem víc než první část souboje, což na něm bylo dle
zarputilého úsměvu snadno poznat. Zdálo se, že Ech?mer v čestném boji
podléhá, čím dál víc se omezoval pouze na obranu a nesnažil se zasadit
rytíři další ránu.
Naproti tomu Valjakov se nemohl zbavit dojmu, že si Nesrecův zástupce
s rytířem pouze pohrává.
Všiml si, že neznámý bojovník ustupuje stále dál od stojanu
s aldoreelskou čepelí. Muž možná sázel na to, že rytíři v těžké
zbroji zanedlouho dojdou síly.
Ech?mer na chviličku spustil protivníkovu čepel z očí a ostří Nerestrova
meče ho okamžitě zasáhlo do paže, proniklo spletenými kroužky a zabořilo
se do bledého masa, ačkoliv to mohl postřehnout pouze rytíř a nikdo
z přihlížejících diváků.
Nerestro rázem ustoupil o krok zpátky. „Zasáhl jsem vás, Ech?mere
Černý. Tím se mé cti dostalo zadostiučinění.“ Dav přesně nechápal,
proč rytíř ukončil sérii svých útoků. „Neděkujte mi za
milosrdenství.“ Jeho soupeř pohlédl na zasažené místo, krev však nebylo
nikde vidět.
Mortvův bojovník se krátce pousmál, potom trhl paží se štítem vzhůru.
Spodní hrana štítu udeřila do helmy, až to zařinčelo, Nerestrovu hlavu
odhodil náraz o devadesát stupňů stranou. Rytíř otupěle zavrávoral
doleva a s rachotem padl na kolena.
Ech?mer přistoupil až k němu, rytíř se přestal krýt, pouze se mu mečem
mdle ohnal po nohách. Nerestro ucítil odpor a byl si jistý, že soupeře
podruhé zranil. Když však pohlédl na svůj meč, opět na něm nebyla ani
stopa po životodárné tekutině.
Zato protivníkova bota mu tvrdě přistála v obličeji, řádový rytíř
bezvládně padl na kamennou dlažbu.
Belkala vykřikla a vyrazila dolů. Rovněž Ulsařané se dali do vzrušeného
hovoru.