Zloděj úsvitu (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Kroniky Havranů 1
 |
Havrani jsou malá skupina elitních žoldnéřů, kteří se celý život drželi pevných pravidel a jednoduchého kodexu – zabíjet ano, vraždit ne. Po deseti letech společných bojů však stárnou a rozhodují se, zda mají definitivně odejít na odpočinek. Poslední velkou zakázkou, která je má zabezpečit na zbytek života, by tak měla být práce pro mága Densera z univerzity z Xetesku, příslušníka té nejtemnější magické školy v Balaii. Havrani dostanou za úkol shromáždit skupinu magických artefaktů, které mají dopomoci Xeteskanské univerzitě stvořit ničivé kouzlo, Zloděje úsvitu. Proti své vůli tak jsou zataženi do světa intrik, kterému nerozumí. Nemůžou se spolehnout na svou vlastní sílu a dovednosti a jejich kodex je zpochybněn. Celý svět Balaia navíc stojí na pokraji války. Černokněžní pánové i barbarské kmeny Wesů dobývají jednu zemi za druhou. A legendární obrovští draci, jejichž úmysly s lidmi jsou více než nejasné, náhle přestávají být pouhým mýtem…
Když Neznámý vykročil směrem ke světlu, rozlehl se chodbou vyděšený výkřik, který však okamžitě umlkl. Poté zazněl nějaký pronikavý, naléhavý hlas, následovaný zvukem klopýtajících nohou.
Neznámý přidal do kroku.
Za prudkým pravotočivým ohybem chodby se ocitli v malé místnosti. Napravo stála postel, naproti ní stolek a z průchodu ve zdi vlevo slabě prosvítala zář ohně. Před ústím průchodu se o nohu stolku zhrouceně opíral muž středního věku oblečený v prostém modrém hábitu. Z dlouhé řezné rány na vrásčitém čele mu do dlaní a na dlouhé prsty skapávala krev. Sledoval rudé skvrny a třásl se.
Neznámý k němu poklekl, ostatní Havrani zůstali stát za ním.
„Kam šel?“ Nic. Muž si vůbec nevšiml, že k němu někdo mluví. „Kam šel ten mág v černém plášti?!“
„Při bozích!“ Ilkar se protlačil až ke zraněnému. „To je hradní mág.“ Neznámý přisvědčil pokývnutím. Ilkar muži zvedl bradu a sledoval, jak se mu přes ztrhané rysy neustále řine z čela krev. Oči mu těkaly sem a tam, spočinuly na všem, ale nic z toho nevnímaly.
„Serane, to jsem já, Ilkar, slyšíš mě?“ Oči na okamžik zpozorněly. Ilkarovi to stačilo. „Serane, kam šel ten Xeteskan? Hledáme ho.“ Seran s vypětím všech sil otočil hlavu k průchodu. Snažil se něco říct, ale z hrdla se mu podařilo dostat jen hlásku „d“, kterou drmolil stále dokola.
„Počkejte,“ zamyslel se Sirendor. „Není náhodou za tou zdí už…?“
„Jdeme,“ zavelel Neznámý. „Utíká nám, nezdržujme se tu.“
„Přesně,“ souhlasil Hirad. Jako první vyrazil průchodem, který pokračoval krátkou chodbou ústící do malé prázdné síně. Mdlé světlo ze Seranovy pracovny osvětlovalo protější zeď, takže přímo před sebou uviděl dveře.
Došel až k nim, otevřel je a zjistil, že se za nimi táhne další, o něco delší chodba, jejíž konec je osvětlen mihotavou září. Ohlédl se.
„Pojďte,“ pohodil hlavou a rozběhl se chodbou. Když se blížil k jejímu konci, zjistil, že záře vychází z velkého ohniště zapuštěného do zdi v nějaké místnosti. Vběhl dovnitř a rychle se rozhlédl nalevo a napravo. Napravo spatřil ve vzdálenosti asi dvaceti stop dvoje dveře, každé po jedné straně dalšího, tentokrát vyhaslého krbu. Jedny z nich se pomalu dovíraly.
„Támhle je!“ ukázal a rozběhl se, aniž by zjišťoval, jestli ho někdo následuje. Kořist byla na dosah.
Hirad přede dveřmi zabrzdil a trhnutím je otevřel dokořán, o krok poodstoupil, aby nahlédl dovnitř, a pak vykročil. Ocitl se v nevelké předsíni, na jejímž konci se klenuly masivní dvoukřídlé dveře s erbem uprostřed. Stěny místnosti byly pokryté runovými nápisy, na které dopadalo světlo plamenů šlehajících ze železných košů na podlaze. Hirad si ale ničeho z toho nevšímal, protože jedno z dveřních křídel bylo pootevřené a vycházelo zpoza něj třpytivé světlo. Barbar se usmál.
„Pojď k tatínkovi,“ zašeptal a vběhl dovnitř.
„Hirade, počkej na nás!“ zvolal Sirendor, když spolu s Neznámým a Ilkarem vbíhali do větší místnosti.
„Běž za tím pitomcem, Sirendore,“ nařídil Neznámý. „Mám pocit, že je načase zjistit, co se tu vlastně děje.“
Nad krbem visel kulatý kovový tác měřící v průměru dobré tři stopy. Byla na něm vyobrazena dračí hlava a spáry – doširoka rozevřená tlama chrlící oheň a mocné, smrtící drápy. Dál už v místnosti nebylo nic. Neznámý vykročil ke krbu a jedním okem pozoroval Sirendora vyrážejícího ke dveřím, jimiž před malou chvílí proběhl i Hirad. Pak se ale mohutný bojovník zastavil, bleskurychle se otočil a zamračil se.
„Co je?“ ozval se Ilkar.
„Něco tu nehraje,“ pronesl podezřívavě Neznámý. „Jestli se šeredně nepletu, tady už mají být hradní kuchyně a tahle místnost,“ ukázal na dvojici dveří po stranách krbu, „má ústit na nádvoří.“
„No tak to musíme být někde pod ním,“ uvažoval Ilkar.
„Vždyť jsme nešli po žádných schodech,“ namítl Neznámý. „To je přece zvláštní, nemyslíš?“
Ale Ilkar ho už neposlouchal. S blednoucím obličejem zíral na erb na tácu.
„Ten symbol. Já ho znám,“ řekl rozechvěle a přistoupil až ke krbu. Neznámý ho následoval.
„Co je zač?“
„Je to erb Drakonenů. Slyšel jsi o nich?“
„Jenom nějaké zvěsti,“ pokrčil Neznámý rameny. „Co je s nimi?“
„Jsi si jistý, že už bychom měli být na nádvoří?“
„No, ano, myslím, že ano, proč se…?“
Ilkar ztěžka polkl. „Bohové, doufám, že jsme právě neudělali to, co si myslím.“
Jeho postup nejprve zpomalily obří rozměry síně a poté i horko, které ho nečekaně obklopilo. A také tu byla ta vůně – dřevitá, olejnatá, intenzivní a všudypřítomná. A nakonec pár očí, které si ho měřily ze vzdálenější části místnosti. Když je spatřil, strnul.
„Při bozích, Hirade, počkej na nás!“ Sirendor rozrazil dveře po pravé straně krbu a vběhl do další místnosti, na jejímž konci uviděl dvoukřídlé dveře s nějakým erbem. Prudce se zarazil, když se přímo před ním zničehonic materializoval mág v černém plášti. Sirendor reflexivně tasil meč a ukročil zpět, ale pak si uvědomil, že mág se asi zviditelnil úmyslně, když nechal rozptýlit kouzlo, které ho halilo. Čaroději mohlo táhnout na čtyřicet a za normálních okolností by byl pohledný, avšak nyní byl celý bledý a vypadal vyděšeně. Obličej mu rámovaly rozcuchané černé vlasy a neupravené krátké vousy. Zvedl k Sirendorovi ruce dlaněmi dopředu.
„Prosím,“ promluvil tichým hlasem, „jeho jsem už zastavit nedokázal, ale tebe ještě mohu.“
„Máš na svědomí smrt jednoho z Havranů…“
„A rozhodně nechci, aby zemřeli další, věř mi. Ten barbar…“
„Kde je?“ zeptal se Sirendor ostře.
„Ne tak nahlas. Má potíže.“ Pod pláštěm se mu něco pohnulo. Zpoza límce mu na chvíli vyhlédla kočičí hlava, ale hned zase zmizela. „Ty jsi Sirendor Larn, že?“ Sirendor přikývl, opět mlčky. Mág pološeptem pokračoval. „Já jsem Denser. Podívej, vím, že bys mě nejradši zabil, ale nedělej to; můžeme si navzájem pomoci, a věř mi, že tvůj přítel pomoc potřebuje.“
„Do jakých potíží se dostal?“ Sirendor také přešel do šepotu. Nevěděl proč, ale mágovo chování bylo zneklidňující. Měl zvednout meč a na místě ho zabít, ale muž v plášti měl očividně strach z něčeho jiného než ze smrti Havranovou rukou.
„Je to s ním zlé. Hodně zlé. Podívej se sám.“ Položil si prst na rty a naznačil, aby se Sirendor přesunul k němu. Válečník udělal několik kroků, ale nespouštěl oči z mága ani z boule, která se mu pohybovala na boku pod pláštěm. Denser Sirendora vybídl, aby se podíval pootevřenými dveřmi.
„Při bozích!“ Sirendor chtěl vyrazit kupředu, ale mág ho rychle uchopil za rameno. Sirendor se prudce otočil.
„Dej tu ruku dolů. Hned.“ Mág poslechl.
„Tím, že tam vtrhneš sám, mu nepomůžeš.“
„Tak jak mu chceš pomoct?“ sykl Sirendor.
„Nejsem si jistý,“ pokrčil rameny Denser. „Něco vymyslím. Přiveď sem přátele. Tam vedle stejně nic nenajdou a tady alespoň mohou být užiteční.“
Sirendor vyrazil, ale v polovině cesty ke dveřím se ještě otočil a ukázal na mága prstem: „Žádné hlouposti, jasné? Jestli kvůli tobě umře…“
Denser přikývl. „Počkám na vás.“
„To bych ti radil.“ Sirendor vyběhl z předpokoje a netušil, že až se setká s Ilkarem, naplní se všechny jeho obavy.
Hirad přemýšlel, že by utekl, ale jednak už se dostal příliš daleko do místnosti, a jednak se mu nohy rozklepaly tak, že by mu asi stejně vypověděly službu. Jenom stál a zíral.
Drak měl hlavu položenou na předních pařátech a první souvislá myšlenka, která Hirada napadla, byla, že od spodní čelisti po temeno je ta hlava téměř stejně velká jako on sám. Jenom tlama měřila na šířku více než tři stopy a od špičky čenichu po začátek krku přinejmenším pět. Oči, které ho pozorovaly, byly posazené nahoře u kořene tlamy. Byly blízko u sebe a shora je lemovaly vysoké kostěné výrůstky. Panenky v nich byly jen tmavými štěrbinami ohraničenými linkou, která byla k Hiradovu překvapení jasně modrá. Po hlavě, krku a hřbetě se drakovi táhl kostěný hřeben a Hirad viděl, jak se za hlavou nestvůry leskne celé její obrovské tělo.
Zatímco nevěřícně přihlížel, roztáhlo monstrum křídla a záhada toho, proč je místnost tak obrovská, byla vyřešena. Křídla drakovi vyrůstala z vrchní části trupu nad předními končetinami, a když je naplno rozepjal a líně s nimi mávl, každé z nich se rozprostřelo do šířky dobrých čtyřiceti stop. Drak získal rovnováhu, takže mohl zvednout hlavu z podlahy a postavit se vzpřímeně.
Dokonce i tehdy, když vyklenul štíhlý krk do oblouku, aby nemusel Hirada spouštět z očí, tyčil se do výše přibližně šedesáti stop. Vlevo si Hirad všiml jeho napůl stočeného ocasu, který byl i v nejtenčím místě na konci široký jako mužský pas. Kdyby se drak postavil na všechny čtyři, jistě by se délkou blížil sto dvaceti stopám, ale teď seděl na dvou mocných zadních končetinách a na obou měl čtveřici drápů větších než barbarova hlava. A byl celý zlatý; ve světle ohňů rozehrávaly jeho šupiny na stěnách třpytivé divadlo.
Hirad slyšel, jak tvor dýchá, pomalu a zhluboka, a pak uviděl otevřenou tlamu plnou dlouhých řad zubů, z níž na zem dopadaly sliny. Na podlaze se všechny okamžitě vypařily.
Drak zvedl přední tlapu a vztyčil jeden ze zahnutých drápů. Hirad mimoděk o krok ucouvl. Těžce polykal, byl celý zpocený a třásl se od hlavy k patě.
„A do hajzlu,“ vydechl nevěřícně.
Vždycky si myslel, že zemře s mečem v ruce, ale nyní, když měl být rozerván na kusy dračím pařátem, považoval střeh s připravenou čepelí za naprosto zbytečný. Prvotní strach a pozdější vztek z jeho vědomí ustoupily a nahradil je naprostý klid. Schoval meč zpátky do pochvy a podíval se tvorovi zpříma do očí.
Úder tlapou nepřišel. Místo toho drak pařát stáhl, naklonil krk dolů a dopředu, až se mu hlava dostala na tři kroky od Hirada a tomu tvář ovanul horký, kyselý dech.
„Zajímavé,“ pronesl tvor hlasem, který prostoupil celou Hiradovou bytostí. Barbarovy nohy to konečně vzdaly a Hirad zvysoka dosedl na dlážděnou podlahu. S ústy dokořán se pokoušel zformulovat slova, ale nebyl ze sebe schopen vypravit jediný zvuk.
„Nuže,“ pravil drak, „pojďme si trochu popovídat."
- překlad: Jan Kovář
