Zlato Arkony 2 (Černý Rogan), Juraj Červenák
 |
KAPITOLA PRVNÍ
Hólmganga
Sekera udeřila do štítu tak tvrdě, až se rozsypaly nýty, ve vzduchu zavířily třísky a třetina kruhu zůstala viset na rozbitém kování. Thorgeir zamumlal – určitě to byla kletba – a zapotácel se. V úporné snaze zůstat chodidly na volské kůži ale ztratil rovnováhu a upadl na pravý bok.
V kruhu stojící muži zahučeli – někteří vítězoslavně, jiní zklamaně nebo zlostně.
„Bohové rozhodli!“ zvolal stříbrovlasý stařec a udeřil o zem vyřezávanou holí, až na ní amulety a zvonečky hlasitě zacinkaly.
Thorgeir pohlédl dolů. Pravý loket měl zabořený v trávě sotva píď od okraje kůže. Vycenil zuby a tentokrát zaklel naprosto srozumitelně.
Otrygg sklonil sekeru i štít. Na rozdíl od svých přívrženců nehnul ani brvou a rty zohavené jizvou nezkřivil posměch.
„Uznáváš porážku, nebo chceš pokračovat? Do krve, na smrt?“
Thorgeir se rychle, beze slova zvedl a vztekle mrštil zlomeným štítem o zem. Pak se rozmáchl sekerou.
Shromáždění ztuhlo. Otrygg ukročil pravou nohou, znovu zvedl štít a pevněji sevřel topůrko.
„Aby ti prdel shnila v Helheimu!“ zařval Thorgeir a hodil širočinu.
Na volskou kůži, k Otryggovým nohám.
Na opačném konci ostrova s křikem vzlétlo vodní ptactvo. Jinak nikdo ani nemukl.
„Myslel jsem spíš na Valhalu,“ uvolnil se Otrygg. Nevšímal si urážky, kterou by prchlivější povahy braly jako záminku k dalšímu boji. „Ale k duhovému mostu je ještě dlouhá cesta. Čekají nás jiné plavby a boje. Přijmeš místo po mém boku?“
„Co když odmítnu?“ zavrčel Thorgeir. „Vyženeš mě jako prašivého niddingra?“
„Vidíš důvod? Prohra v hólmganze z tebe nedělá vyvrhela. Souboji ses nevyhýbal. Tři hřivny jsi přinesl. Bojoval jsi čestně.“
„Takže můžu odejít? Bez ztráty cti, se svou družinou, jako náčelník?“
Otryggovi zřetelně potemněly oči. „Musíš ale odplout hned. Jedna loď je tvoje. Chlapi! Kdo se přidá k Thorgeirovi?“
Kruhem prolétla bručivá vlna, ale nikdo nezvedl ruku ani hlas, nevystoupil z řady. Thorgeir vyhledal zrakem několik tváří. Odvrátily pohledy.
„Jak jinak,“ odplivl si skrz žluté zuby do trávy. „Stačí jednou zakopnout, a otočíte se ke mně zadkem jako vendská coura.“ Pohlédl na Otrygga. „Stříbro je tvoje. I právo obětovat býka. Ale pamatuj, že jestli nebudeš dobrým hofdingem, znovu rozprostřeme kůži.“
„Takže zůstáváš.“
Thorgeir téměř nepostřehnutelně přikývl a otočil se.
„Odpřísáhni mi věrnost,“ přikázal nový vládce Herborgu.
Thorgeir se zarazil, zahýbal kosmatou čelistí a pomalu se otočil zpátky. Nepoklekl, hrdost mu to nedovolila, ale sundal si přilbici a sklonil zrak k zemi.
„U Odina, Thóra a všech mocných Ásgardu! Tvoje vůle, moje ocel!“
Dav zašuměl hlasitěji. Otrygg spokojeně pokýval hlavou, a až teď úplně sklonil štít a sekeru.
„Jmenuji tě svým pobočníkem. Patří ti dva díly kořisti a právo vybrat si otroky hned po mně. Když nebudu nablízku, tvůj rozkaz platí jako můj.“
Thorgeir se tentokrát uklonil hlouběji. Otrygg přes rameno pokynul mužům ze své družiny. Přikročili, převzali štít a přilbici, srolovali kůži a přivedli býka na provazu. Zvíře ve zlé předtuše bučelo a potřásalo hlavou.
„Bohové!“ zvolal hofding a pozvedl k zachmuřené obloze pohled i obě ruce. V pravé dlani pořád svíral sekeru. „Dopřáli jste mi vítězství a ustanovili nástupcem Brynjara Svartssona. Za to přijměte tuto krev. Mocní na Yggdrasilu, obětuji vám…“
Huuuuuuuuuuuuuuuum!
Vikingové ztuhli. Otryggovy ruce klesly. Býk znovu zabučel, zakoulel očima.
Hu-huuuuuuuuuuuuum!
Vousaté obličeje se obrátily k severu. Zátoka měla tvar podkovy – písčité výběžky na jejích koncích svíraly úzký průliv, za nímž se rozprostíral Velký záliv. Úžinu střežila hlídka na posedu, skrytém mezi borovicemi na východním cípu. Právě odtamtud přilétlo troubení. Poplašné, zvěstující nebezpečí. Takové zde slýchali zřídka – málokdo se odvážil vniknout do vikingského přístaviště s nepřátelskými úmysly. I když, pravda, tento rok už dvakrát připluly černé veslice s neobvyklou posádkou.
Huuuuuuuuuuuuuum!
Všechny pohledy se obrátily k Otryggovi. Rozhlédl se po kruhu, jako by si nevěděl rady. Trvalo to ale sotva tři údery srdce.
„Do člunů!“ Žilami se rozlila vůdcovská rozhodnost. „Zpátky do osady! Rychle!“
Hučení hlasů se přelilo do dupání nohou. Vikingové se nahrnuli k plavidlům na mělčině. Lezli do nich bez pošťuchování nebo hádek, všichni přesně znali své místo. Muži brodící se v gejzírech vody odstrčili čluny od břehu. Vesla proťala hladinu.
Na malém ostrově uprostřed zátoky, kde se obvykle konaly hólmgangy, zůstal jen býk. Znovu zmateně zabučel, jako by si stěžoval, že ho sem táhli zbytečně. Oblohu křižovala hejna vyplašených ptáků.
„Bílí?“ zavolal Thorgeir na nového náčelníka.
„Vítězství v hólmganze nedává věštecké schopnosti,“ odsekl Otrygg.
Břeh na jižním konci zátoky lemovala široká mělčina, proto z pláže vybíhalo dlouhé dřevěné molo. Bylo k němu uvázáno pět velkých veslic. Čluny se vklínily mezi ně, přirazily k lávce, provazy se omotaly kolem kůlů. Muži se škrábali nahoru a s dupáním a křikem se hrnuli k osadě. Na mírném úbočí se to hemžilo jako v mršině po pár dnech na slunci. Z chatrčí a stanů vybíhali chlapi se zbraněmi v rukou a narychlo si zapínali řemeny, popruhy a spony.
Otrygg právě došel na konec mola, když zaduněla kopyta a od východu se přihnali dva jezdci – hlídka ze strážnice u průlivu. Trhli uzdami před Otryggem a Thorgeirem a zmateně přeskakovali očima z jednoho na druhého, odhadujíce vítěze hólmgangy.
„Mluvte!“ rozhodl za ně Otrygg.
„Mnoho lodí. Od východu. Nejspíš Vendové.“
Hofding a pobočník se ohlédli k severu. I když to bylo víc než míli, zahlédli čtvercové plachty, množící se v úžině.
Huuuuuuuuuuuum!
Překvapeně obrátili pohledy do vnitrozemí. Tohle troubení dolehlo od bučinou lemovaného hřebene nad osadou. A určitě to nebyl vikingský roh.
„Do zbraně!“ zařval hofding z plných plic a rázně vykročil. „Útočí od lesa!“
Z houští na kopci vystoupil dlouhatánský šik ozbrojenců.
Otrygg následovaný Thorgeirem a družinou pospíchal k náčelnickému srubu uprostřed úbočí. Kolem se formovaly bojové oddíly, spojovaly řady štítů, zvedaly lesy kopí a mečů. Střelci napínali do luků tětivy.
„Odvahu!“ křičel hofding. „Jsou to jen červi z Volinu a Štětína. Uctívači dubových hlav, slepičí srdce, lebky plné trusu!“
Šik na hřebeni se nehýbal. Plavovlasí muži se mračili na osadu zpoza kruhových štítů, hroty kopí pozvednuté k obloze a šípy sice na tětivách, ale luky zatím skloněné.
„U Jednookého, na co čekají?“ zavrčel Thorgeir. „Než se ozbrojíme a přeskupíme?“
„Jen co dorazí lodě,“ odpověděl mu jeden z bojovníků, „udeří na nás současně z obou stran.“
„Ale proč se ti z lesa ukázali tak brzy?“ přemýšlel nahlas Otrygg. „Mohli počkat na vylodění a až potom nás překvapit zezadu. Tuším za tím něco jiného.“
„Anebo jsou prostě pitomí jako polena,“ pokrčil Thorgeir rameny. „Otálejí, protože mají scvrklé koule jako všichni Vendové…“
„Asi jsi zapomněl, čí koule se scvrkly, když jsme se setkali naposledy.“
Vikingové zamračeně hleděli střídavě na návrší a na zátoku. Vendských lodí přibývalo, už se rojily kolem ostrova hólmgangy.
Od lesa se ozval výkřik. Otrygg zúžil oči. Ze šiku na hřebeni vystoupil ramenatý bojovník s kopím v ruce. Hrot se blýskal jako na slunci, přestože oblohu od obzoru k obzoru zakrývala mračna.
„Jarovííít!“ zakřičel muž a praštil ratištěm do štítu. Ostatní ho napodobili, zbraně zařinčely na puklicích a kováních. Údery nabraly společný rytmus.
Otrygg ohrnul rty.
„Ukažme jim, jak hřmí vikingské železo!“ křikl, zvedl sekeru vysoko a tupou stranou hlavice udeřil do štítu. Muži se okamžitě přidali.
„Odin!“ zařval Thorgeir.
„Odin!!!“ zopakoval sbor.
Ze svahu se k molu a nad zátoku řinul lomoz, jako by už vypukla bitva. Vřava se stupňovala a každou chvíli mohla přejít do útočného pokřiku a rachotu skutečného střetu.
Pak ale zavyl vlk.
¤ ¤ ¤
Nebyl to obyčejný hlas, který vnikne do hlavy ušima – vytryskl přímo v mozku jako plamen z rozdmýchaného žároviště, naplnil lebku a vyslal třesavku po páteři do srdce a žaludku.
Bojovníci ztichli jako pod dotykem Morany – ti na hřebeni i v osadě. Ozvěny křiku a rachotu se roztrhaly nad hladinou zátoky. Ruce se štíty a zbraněmi poklesly.
„Co, do prdele…“ zachraptěl Thorgeir, ale vzápětí to uviděl.
Od nepřátelského šiku se oddělila velká černá skvrna a vydala se dolů z kopce.
„To je on,“ vydechl jeden z vikingů. „Démon z aelfské lodě. Přišel se pomstít.“
„Fenrir!“
„Garmr!“
„Hovno,“ uťal Otrygg. „Není náš. Je vendský. A dá se porazit a chytit. Ten bělovlasý polykač semene to dokázal, tak proč ne my? Připravte se! Luky!“
Střelci pozvedli zbraně, natáhli tětivy k čelistem.
„Jen co vkročí mezi chýše…“
Obrovitý vlk se zastavil před dřevěnicí na horním konci osady. Tam si sedl, nastražil uši a ocasem dvakrát ometl zem.
Lukostřelci po očku pohlédli na hofdinga. Jako by na ně zapomněl, a tak pomalu sklonili hroty k zemi.
»Tak snad přejdeme k věci.«
Trhli sebou, někteří dokonce ustoupili a přikrčili se za štíty. Jiní se ohlédli v domnění, že jim do ucha vrčí duch.
»Brynjar je za sedmero horami. Tak brzo sem nepáchne. Určitě jste se podle toho zařídili. Kdo je nový náčelník?«
Otrygg se dlouhou dobu mračil přes okraj štítu. Muži na něm viseli nervózními pohledy. Nakonec se zhluboka nadechl a vykročil ze šiku.
„Jestli se pohne, prošpikujte ho šípy. To na tu prašivou kůži platí.“
Nikdo neodpověděl, jen pevněji sevřeli rukojeti, ratiště a násady.
Otrygg v hrobovém tichu stoupal mírnou uličkou. Nepospíchal. Vlk ho upřeně sledoval a oči mu zvláštně zářily. Jazyk visel z tlamy.
Nový náčelník se zastavil v půli cesty mezi houfy spolubojovníků a obludou.
„Co chceš?!“ zavolal.
»Koryto čerstvé zvěřiny.«
„Cože?!“
»Ale nic. Co chci já, je teď vedlejší. Jsem posel. Ty jsi Brynjarův nástupce?«
„Zvítězil jsem v hólmganze. Muži z Herborgu teď poslouchají mé rozkazy. Jakou zprávu mi neseš?“
»Vidíš toho chlapa na kopci? Toho s Jarovítovým kopím v ruce? To je Ogněslav, kníže Voliňanů.«
Otrygg se zamračeně podíval na statnou postavu.
»Snadno si domyslíš souvislosti. Skyndilovi se nepodařilo dobýt Volin. Skončil bradou vzhůru stejně jako jeho muži. I Halldor padl a v síni bohů si s ním připije víc než polovina jomskallské posádky. Ostatní poklekli před Ogněslavem. Jsou na lodích, které právě přistávají támhle za tebou. Velí jim Asvard. Znáš Asvarda?«
Otrygg se neohlédl. „A Brynjar?“
»Žije. Pokud se jeho bělovlasí kumpáni nerozhodli jinak. Zdrhl s nimi na Rujánu. I my tam máme namířeno.«
„Chcete bojovat s bílými?“
»Vidím, že náčelníkem nejsi jen kvůli svalům.«
„Zato Ogněslav musel zešílet. Aelfy není možné porazit.“
»Vyhraješ jakoukoli válku, když máš dostatečnou přesilu. A to nás přivádí sem.«
„Máme se s vámi plavit na Rujánu?“
»Ano, tak se dá shrnout Ogněslavův rozkaz.«
„Mám před ním pokleknout?“
»Stačí obrazně.«
„Cože?“
»Nemusíš si opravdu odírat kolena. Jen dáš slovo, že se podřídíš jeho velení.«
„A když odmítnu?“
»Zabije tě. I každého se stejně tvrdou palicí.«
Otrygg zvedl štít a zahoupal sekerou v ruce. Vlk se postavil na všechny čtyři.
»Dobře si to rozmysli. Aby ses neproslavil jako pitomec, který nebyl hofdingem ani celý jeden den.«
„Nemusím jeho výzvu přijmout. Je Vend. Naše zákony pro něj neplatí.“
»Tak co uděláš? Schováš se za své muže a zavelíš do útoku? Pořádně se rozhlédni. Máš tady asi… dvě stě padesát mužů?«
„Skoro tři sta.“
»Takže nás je sedm na jednoho. Pobijeme vás do posledního.«
Otrygg vrhl krátký pohled přes rameno. Lodě a čluny už se nořily kýly do mělčiny. Všechny se hemžily muži. Nechyběly vikingské veslice s vousatými, v oceli zakovanými posádkami – chlapy z Jomskally.
»Pochop jednu věc.«
Hofding se otočil zpátky k vyjednavači.
»Nemůžeme vás obejít. Mohlo by vás napadnout, že za našimi zády vydrancujete Štětín nebo Volin. Nebo že se přidáte k nepřátelům a zaútočíte na náš týl. Buď se přidáte, nebo vás pobijeme.«
„Kolik životů jste ochotni položit za naši zkázu?“
»Kolik bude potřeba. Ale odpověz mi: máš rozumný důvod vzdorovat?«
„Příčí se mi sloužit vendskému psovi.“
»Mysli na kořist. Na Rujáně se jí povaluje habaděj pro všechny.«
„Jenomže tam číhají aelfové. Dobře opevnění v Rugardu a dalších hradištích.“
»Víme, jak je vylákat ven.«
Otryggovýma očima prolétl proud obrazů, důsledků různých rozhodnutí. Požáry, krveprolití, křik, bolest…
„Nezáleží jen na mé vůli,“ řekl smířlivěji. „Musím svolat thing. Nejstarší a nejmoudřejší z nás rozhodnou, zda půjdeme do války.“
»Na zdlouhavé porady není čas.«
„Do večera vám dáme vědět, jestli s vámi ráno vyplujeme na Rujánu.“
Vlkovy oči tentokrát zazářily úplně jasně – plameny měly krvavou barvu. Otrygg cítil démonovo vědomí v mysli, probíralo se jí jako vařečka kotlem vařeného skopového. Hledalo skryté, lstivé záměry.
Žádné nenašlo. Otrygg byl ztělesněním cti.
»Dobrá. Do soumraku. Pak se buď přidáte, nebo se tohle místo zítra přejmenuje. Mám několik nápadů. Pustý přístav. Krvavé pobřeží. Zátoka lebek. Co se ti líbí nejvíc?«
¤ ¤ ¤
V podvečer na ostrově hólmgangy znovu rozprostřeli kůži. Ogněslav si ji prohlížel s pozvednutým obočím a opovržlivě zkřivenými rty.
„Zasraní vikingové,“ bručel, když si svlékal šupinový pancíř. „To jsme se nemohli prát někde na břehu? Stačí přece kruh ze štítů…“
»Uděláme to podle nich,« přerušil ho Goryvlad. »Ať si zachovají čest. Budou spolehlivější, když spojenectví neukováme pod nátlakem.«
„Na tuhle sebranku platí jen hrubá síla. Hrubá, krutá síla. Před ničím jiným hlavu neskloní.“
»No, ty o tom musíš něco vědět.«
„Tím chceš říct, že jsem stejně tupý, krvelačný hrdlořez?“
Goryvlad k němu úkosem vzhlédl. »Nechme toho. Přistoupil jsi na souboj, zbytečně se teď vykrucuješ.«
„Jak jsi přišel na to, že se vykrucuju?“
Ogněslav si přitáhl šněrování na plátěných kalhotách a prohlédl zapínání na nátepnících, do kterých měl zastrčené rukávy haleny.
Pak v doprovodu vlčího běsa došel ke kůži.
„To musel být obr. Kosti z takového býka bys nerozdrtil ani ty.“ »Nepodceňuj mé odhodlání, když jde o čerstvý hovězí morek.«
„Ale i tak je na kůži málo místa. Nemáš kam uhnout, uskočit, přeběhnout…“
»O to přece jde. Zbabělec a váhavec nemá šanci. Jakmile se nějakou částí těla dotkneš místa mimo kůži, prohrál jsi. Můžeš jen útočit.«
„Nic jiného nemám v úmyslu.“
Z druhé strany přikročil ke kůži Otrygg. Také se zbavil všech zbraní a zbroje.
„Porušujeme pravidla,“ zabručel. „Hólmganga se může konat nejdříve tři dny po výzvě.“
„Tolik času nemáme,“ odsekl Ogněslav.
„Jsem v nevýhodě. Dnes už jsem jeden souboj vybojoval.“
»Co je tvoje únava proti jeho čerstvě sešitým ranám?« pohodil Goryvlad čenichem na knížete.
„Na pár potrhaných stezích nezáleží,“ zavrčel Ogněslav. „Pokud je potřeba rozbít jednu tvrdou lebku, aby Herborg uznal mé velení, s chutí to udělám. Dost už těch výmluv!“
Otrygg do něj zabodl pohled a snažil se zachovat pověstnou rozvahu. „Pokud vyhraješ, Voliňane, odevzdám meč do tvých služeb. Ale jestli vítězství připadne mně…“
„Cha!“
„…potáhneme na Rujánu jako rovnocenní spojenci. Na poradách bude mít můj hlas stejnou váhu jako tvůj. Dostanu stejný podíl z kořisti, žádné zbytky.“
Knížeti škublo koutkem úst, ale pokrčil rameny na znamení lhostejného souhlasu.
„Odin!“ zvolal Otrygg k nebi a vkročil na kůži.
Ogněslav beze slova následoval jeho příkladu. I když byla kůže opravdu rozměrná a soupeři stáli na nejvzdálenějších koncích, přesto je dělilo jen pár kroků.
Na zátoku padal soumrak, v oblačném počasí rychlý jako kápě stažená do očí. Na břehu hořely ohně. V dálce rozčíleně křičeli ptáci, jako by spílali dni, že skončil příliš brzy.
„Co teď?“ zeptal se Ogněslav netrpělivě.
„Teď rozhodnou bohové,“ sykl Otrygg, prudce vykročil a ohnal se pěstí.
Voliňan, přestože ramenatý a samý sval, byl o půl hlavy nižší než viking. Bleskurychle se přikrčil a vyrazil s útočně skloněnou hlavou jako jelen v říji.
Otryggova pěst se jen otřela o Voliňanovo temeno, načež mu soupeřovo čelo narazilo do hrudi. Hofding ucouvl – chodidlo, kterým se proti knížeti zapřel, se zastavilo palec od okraje kůže. Zvedl obě ruce a lokty vrazil do Ogněslavovy hlavy a ramenou. Voliňan klesl na kolena, rukama ale pořád svíral soupeřův trup.
Další úder loktem směřoval na zátylek. Knížeti by však šíji záviděl i ten býk, na jehož kůži zápasili.
„Jarovít!“ Nedbaje na Otryggovy vzteklé rány vstal, čímž vikinga zvedl ze země. V pevném sevření se zapotáceli a chvíli se nedalo odhadnout, na čí stranu spadnou.
Pak se hofding svalil na záda. Do trávy vedle kůže. Vládce Volinu přistál na něm. Oběma unikl z hrdla vyražený dech.
»Je rozhodnuto!« štěkl Goryvlad.
Otrygg zlostně zaklel a snažil se protivníka setřást. Ogněslav se s chechtáním zvedl na kolena.
„Odpřísáhneš mi věrnost. Před zraky všech mužů. Poslechneš každé mé slovo, i kdybych ti přikázal vylízat svou vlastní…“
„Počkat!“ zvolal šedivý viking, patřící k půltuctu Otryggových průvodců.
Všichni na něj pohlédli. Praštil obřadní holí do země, amulety zachrastily.
„Neviděli jste to? Svíral ho kolem pasu. Když spadli, Voliňan měl ruku pod hofdingovými zády.“
Ogněslav se okamžitě přestal smát. „Co to žvaníš?“
„Tvoje ruka se dotkla země dřív než Otryggovy lopatky. Prohrál jsi!“
„Jsi plný hoven. Neslyším slova, jen stařecké prdy!“
„Pozor na jazyk, Voliňane,“ snažil se Otrygg sebrat. „Když stařešina Grimwulf říká, že viděl tvoji…“
Ogněslav se pohnul tak rychle, že to ani pořádně nepostřehli, natož aby stačili včas zasáhnout.
Levačkou sáhl na Otryggův zátylek a popadl ho za vlasy. Pravou dlaň mu ze strany zapřel do brady. Prudce, vší silou zatlačil a otočil hlavu obličejem k zádům.
Křup.
Viking ani nehlesl. S vyvalenýma očima a rozšklebenými ústy se svalil na zem, jako by byl už dávno bez života. Hlava na hadrovém krku při nárazu poskočila. Kalhoty zvlhly močí.
Nikdo se nepohnul, nevydal ani hlásku. Ogněslav vstal a zabodl zrak do Grimwulfovy ohromené tváře.
„Co říkáš na moje ruce teď? Byly na správném místě? Je vítěz souboje jasný?“
Stařec ucouvl, oči vytřeštěné.
„Znesvěcení,“ vysoukal ze sebe. „Podvod. Vítězství beze cti! Sám sebe jsi odsoudil k niddingru!“
„I kdybych věděl, co to znamená, seru na to,“ odsekl Voliňan. „Vyhrál jsem, padněte na kolena! Hned!“ Vikingové sáhli po zbraních. Půltucet Ogněslavových průvodců okamžitě udělal totéž. Ostří zasyčela na kování pochev.
»Tak dost!«
Až se jim zkroutila střeva. Goryvlad vycenil tesáky a s planoucíma očima vykročil proti vikingům. Couvli, jen Grimwulf si zachoval důstojnost, přestože se viditelně chvěl.
»Bohové rozhodli. Ogněslav stojí, Otrygg leží mrtvý. Chce někdo zpochybňovat vítěze?«
16. dubna 2013, Juraj Červenák
