Zlaté zrcadlo, Ondřej S. Nečas
 |
Hejtman Ambrož přijíždí na pozvání starého přítele do malého hornického městečka zúčastnit se svatby, která má spojit dva místní znepřátelené rody. Dům nedávno zesnulého nevěstina strýce však skrývá jakési tajemství.
Opravdu se v tajných chodbách studeného sídla plíží přízrak, nebo jsou to všechno jen výmysly, které mají vystrašit hosty a překazit sňatek? Brzy dojde k první vraždě a další na sebe nenechají čekat, ale vrah jako by byl neviditelný. Kdo má zájem rozpoutat strach? Co ukrývá dávno uzavřená štola v místních stříbrných dolech? Jak s tím souvisí neštěstí, které se událo v klášteře před deseti lety?
Bludovský vyšetřovatel si tentokrát musí poradit bez svého týmu a jen s pomocí svého písaře odhalit vraha, který se schovává pod opičí maskou.
„Stalo se to koncem února, ztratila se dvě děvčátka, bylo jim asi osm. Všude je hledali, někdo samozřejmě přišel s tím, že je dostala Bestie, ale pochopil jsem, že většina si to nemyslela. Víte, špatně se to vysvětluje, ale zdálo se mi, že tam berou Bestii jako takovou místní zvláštnost… bojí se jí, ovšem, ale zároveň jako by byli hrdí, že mají něco, o čem se mluví. Nikoho z místních nezabila, jen cizince, a stalo se to daleko od města.“
„Mluvili s vámi docela ochotně,“ usoudil Ambrož.
„O Bestii ano. Dělal jsem, že jenom projíždím a že jsem jako jenom něco zaslechl. Ani jsem o tom vlastně nemusel začínat, v první hospodě mě hned zasypali spoustou historek, většinou něco v tom smyslu, že někdo má bratra, který dobře zná někoho, kdo na vlastní oči viděl, jak se Bestie krade křovím nebo číhá na skále… Nic moc užitečného. Ovšem dostat z nich něco o těch mrtvých holčičkách bylo mnohem těžší.“
„Nechtěli o tom mluvit?“
„Nikdo. Něco utrousili a šli od toho. Nakonec jsem musel zajít za rychtářem, on je tam jediná úřední osoba. Ale je taky místní, ani se se mnou nechtěl bavit, dokud jsem nezmínil vaše jméno. Ten Marquen je taková spíš vesnice než městečko, žádná rada ani stálý soudce, jsou tam hlavně pastevci ovcí a hrnčíři. Rychtář se tam stará o kroniku, vybírá daně a řídí soudní pře.“
„Hrdelní zločiny ale asi ne,“ podotkl Ambrož.
Ginka přikývl. „Kvůli tomu vrahovi povolali prý soudce z Kražova, nějakého Sivala.“
„Toho neznám.“
„Ovšem on už jenom potvrdil rozsudek a podepsal příkaz k popravě.“
„Skutečně? To zní jako dost neobvyklý postup.“
„Že ano? Každopádně vraha pověsili. Tedy to, co z něj zbylo.“
„Vy myslíte, že…“
„Rychtář mi ukázal zápis o procesu, ale skoro nic tam nebylo. Myslím, že ani nezjistili, jak se jmenoval, ve spisu stojí Jan Nevín. Údajně nepromluvil ani slovo. Ale aspoň jsem se dozvěděl, jak na něj přišli.“
„Doufám, že to nebyl první podezřelý cizinec, na kterého natrefili.“
„Toho bych se nebál. Prý se to seběhlo tak, že jeden místní občan, nejspíš při pytlačení, narazil v noci v lese na divného muže, cizince, no, jak říkáte. Sledoval ho až do opuštěného mlýna, nahlédl tam a to, co uviděl… Prý té noci docela zešedivěl. Utíkal zpátky, zburcoval sousedy, kteří obklíčili mlýn a vtrhli dovnitř. Rychtář tam byl s nimi, ale zdráhal se popsat mi, co tam našli. Dostal jsem z něj jen to, že ty holčičky už byly pár dní mrtvé a ten chlap měl celou tvář od krve…“ pohlédl na hejtmana a ten mu poznal na očích, že jej ta příhoda nenechala zdaleka tak klidným, jak by rád předstíral.
„Když ho chytali,“ pokračoval Ginka, „stačil ještě jednomu muži useknout dva prsty a druhému ucho.“
„To se jistě dalo brát jako přiznání,“ poznamenal hejtman.
„Vážně bych se nedivil, kdyby ho na místě utloukli a ten soudní proces pak byl jenom… něco jako dodatečné uzavření případu.“
Ambrož pokýval hlavou. „Ne že by se takové věci nestávaly. Ale vždycky to ztěžuje hledání pravdy, když se objeví pochybnosti.“
„Tady zřejmě žádné pochybnosti nebyly. Rychtář řekl, že když se tomu člověku podíval do očí, bylo to jako dívat se o půlnoci do jezera, ta nejčernější temnota, jakou si představíte. Jistě, mohl si vymýšlet, ale já… nevím, připadal mi dost přesvědčivý.“
„Pořád věříte, že vraha poznáte na pohled?“ nadhodil Ambrož.
Neměl samozřejmě žádný důvod domnívat se, že by snad tehdy byl popraven nevinný člověk, jen jeho smysl pro pořádek v něm vznášel opatrné protesty.
„Často se mluví o posedlosti ďáblem,“ opáčil Ginka, „a jsou chvíle, kdy…“ Jeho tvář poloskřítka vyjadřovala určitou nejistotu nad tím, jaké stanovisko by vlastně měl zaujmout. Skřítkové se přísně vyhýbali používání lidských označení pro ďábla, Satana a pekelné mocnosti obecně. Dobře věděli, že většina lidí má jen krůček k tomu zařadit je do stejného pytle. Jejich vnímání zla bylo poněkud méně symbolické, neměli ve zvyku dávat mu tvář.
„V každém případě,“ dokončil, „nikoho ani nenapadlo, že by mohl mít nějaké komplice.“
„Dobrá. Předpokládám, že Bestie podle nich stále existuje.“
„Ano. Sepsal jsem vám podle místní kroniky všechny případy, které se jí přisuzují, ne všechno je věrohodné, ale většina jistě vymyšlená není.“
„Podívám se na to. Vy se běžte najíst.“
Ginka podal hejtmanovi pergamen s poznámkami a zamířil ke dveřím. Ambrož jej ještě zastavil.
„Říká vám něco příběh o Bitónovi a Kleobiovi?“ zeptal se.
„Hm, něco ano, ale… už vím, to je z Hérodota. Taková báje, ne moc veselá. Byli to dva mladíci, kteří táhli vůz, už přesně nevím proč, kvůli nějaké slavnosti. Jejich matka pak prosila bohy, aby jim za odměnu dali to, co je pro člověka nejlepší. A oni jim dali blaženou smrt v mládí. Ještě ten den byli mrtví.“
Ambrož neřekl nic, jen pokýval hlavou. Ginka se nadechl k otázce, ale když viděl jeho zadumání, spolkl ji a zamířil ke kuchyni.
- Ondřej S. Nečas: Zlaté zrcadlo
- Epocha, 2013
- obálka: Jan Štěpánek
- 200 stran, 139 Kč (v e-shopu Fantasye již za 116 Kč s časopisem Pevnost)