Zlá doba pro draky, Sergej Lukjaněnko, Nik Perumov
 |
Když český čtenář zahlédne na obálce knihy jméno velmi známého autora spolu se jménem, které mu nic neříká, začne být na základě mnoha zkušeností podezřívavý a tušit nějakou čertovinu. V případě Zlé doby pro draky to však není na místě. Celý projekt totiž spáchala dvě zářivá jména ruské fantastiky – z nichž jedno u nás zazářilo ještě jasněji… a právě v tom leží největší naděje a zároveň největší zrada.
Ano. Zlá doba pro draky přišla na svět před proslulými Hlídkami,
které Sergeje Lukjaněnka ocejchovaly, zaškatulkovaly a provedly mu spoustu
ošklivých věcí, které mistrovská díla svým autorům provádějí.
A zatím, co se v jiných, dříve psaných a u nás vyšlých knihách,
objevují spojité prvky, tady jsou potlačeny na minimum. Sice ve prospěch
příběhu a reálií – ale to nemění nic na skutečnosti, že kdo se
těšil na obvyklé postřehy a zcela originální nápady, přijde zkrátka.
Skoro.
Originalita se totiž stává jemným, dochucovacím kořením. Perumov
s Lukjaněnkem stvořili fantasy klasického střihu, v téměř klasickém
kabátě, a vzápětí do ní pustili moderní Rusy.
Hranice mezi kouzelným Středosvětem a naší „rubní stranou“ jsou totiž
prostupné, a když se někdo necítí dostatečně doma ve svém banálním
životě, souhra náhod jej může dostat do míst, kde je voda průzračná,
tráva smaragdově zelená, kde žijí elfové a trpaslíci a funguje magie.
Prostě splněný sen fanoušků fantasy. Ale pozor, všude je chleba o dvou
kůrkách, a tak mnozí příchozí končí zas u nějaké formy všední
každodennosti.
Viktor je – a nejen v tomhle – jiný. Se svým životem v Moskvě byl
přiměřeně spokojený, fantastice nikdy přehnaně neholdoval, a netoužil po
něčem víc. Pak mu do života vtrhla mladičká Tael a jemu nezbývalo, než
ji doprovodit domů. A pochopitelně se to celé zkomplikovalo.
Středosvětská idyla se totiž chýlí se konci.
Hrozí smrtící nájezd nepřátel, kteří si na základě minulých
zkušeností vytvořili vlastního draka – a dračí Vládci Středosvěta se
mezitím ocitli na seznamu vyhubených druhů. Chtělo by to Dračího
Zabijáka. Nebo návrat původních draků.
Právě tato nepříliš akademická otázka rozděluje mágů klany mágů
do několika táborů. Všichni to samozřejmě myslí dobře, avšak cesta do
pekla je dlážděna jen těmi nejlepšími úmysly… Část mágů se ze
všech sil snaží zabít Draka, část mágů o to samé usiluje u Dračího
zabijáka, a zbytek se snaží si vše nějak srovnat v hlavě, zorientovat se
a přežít. Pokud možno i se svým světem.
A co to má co dělat s Viktorem?
Inu, to už si musíte přečíst. Protože Zlá doba pro draky je o jeho
putování, hledání a dilematech. Mimo jiné.
Zároveň totiž vypráví o celé plejádě vedlejších postav. Někteří se
jen mihnou, jiní zůstávají po celou dobu na stránkách a hrají mezi sebou
navzájem hry s nulovým součtem – a s těmi nejvyššími sázkami.
Většinou jim to zabere tolik času a pozornosti, že další na nějaké
hlubší dokreslení charakterů nezbývá. Čtenář na tom však rozhodně
netratí. Torn, Rektor, Loi a mnoho a mnoho dalších možná nejsou doopravdy
živoucí se vším všudy, ale jejich interakce mají jiskru.
Samostatnou kapitolou je potom Středosvět. Oběma autorům patří velký dík, že přestože spáchali klasický fantasy eintopf s několika zvláštnostmi, nezapomněli do klubu přizvat slečnu Logiku a paní Prokreslenost. Výsledek jejich práce je na první pohled bizarně působící země, kde však nic není samoúčelné a nevysvětlené. To samé platí i u jemných narážek na propojení mezi jednotlivými světy; jen těžko lze zapomenout na vozku, pro nějž je „Jak se kalila ocel“ svižnou, vzrušující fantasy…
Zároveň není možné opomenout celkovou atmosféru knihy, která je… nu, prostě ruská. Méně výrazně než u jiných knih s Lukjaněnkovým jménem na obale. I tak však v sobě má něco z široširých stepí, kozácké bujarosti, nahořklého zadumání i nádechu čehosi těžko popsatelného, co by se dalo odbýt poznámkami o specifické mentalitě a jako… ano, jako zachycení „ruské duše“. Jejím citlivým přetlumočením do češtiny – spolu s krásným, barevným jazykem – udělal překladatel Zlé době pro draky vskutku dračí službu. I po této stránce všechno funguje takřka kouzelně.
Při čtení není až tak těžké odhadnout, které prvky a které části jsou dílem Nika Perumova a které Sergeje Lujkaněnka. Co je ale hlavní: nijak se navzájem netlučou., Naopak: doplňují se, proplétají a podporují. Výsledkem je kniha, která doopravdy stojí za přečtení. A pro člověka, který má rád konzervativní či jen mírně inovativní fantasy, je to takřka povinnost.
 |
- Sergej Lukjaněnko, Nik Perumov: Zlá doba pro draky
- Triton, Argo, Praha: 2010
- překlad: Konstantin Šindelář
- obal: Carbal Ciruelo
- 468 stran/ 328 Kč