Živly Calderonu, Kodex Alera 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA),
 |
Cesta se vinula převážně javorovým a dubovým lesem. Stromy byly většinou tak staré, že pod nimi rostla jen nízká tráva a křoví. Když se předjitřní bledě modré světlo vzdávalo prvním náznakům oranžové a žluté, dosáhli posledních výběžků lesa na okrajích pozemků Bernardova dvorce. Tady už les nebyl tak starý a rostly tu menší stromy a keře. Některé z nich byly navzdory pokročilému podzimu pořád obsypané listím. Seschlé kostry menších keřů pokrývaly zlaté a rudé lístky a nahé, spící stromy se kývaly za jemného sborového popraskávání.
Pak však něco v Taviho bezprostředním okolí způsobilo, že na něj náhle padla úzkost. Zastavil se a krátce varovně sykl. Bernard z plného běhu okamžitě zastavil a podřepl a Tavi ho instinktivně následoval.
Bernard se tiše ohlédl na Taviho a tázavě povytáhl obočí.
Tavi zůstal na všech čtyřech, připlížil se ke strýci a udýchaně zašeptal: „Tam vpředu, mezi posledními stromy u potoka. Obvykle tam bývá hejno křepelek, ale teď jsem je zahlédl prchat podél cesty.“
„Myslíš, že je něco vyděsilo,“ řekl Bernard. Pak zamumlal: „Cypre,“ a trhl rukou ke stromům stranou od sebe, čímž dával signál menšímu ze svých živlů. Tavi vzhlédl a uviděl, jak z jednoho stromu vyklouzla postava – vzdáleně lidského tvaru a ne větší než dítě. Na okamžik obrátila světle zelené oči na Bernarda a pak se přitiskla k zemi. Zdálo se, jako by se listí a větvičky propletly, aby přikryly to, co se pod nimi skrývalo. Cyprus naklonil hlavu, zadíval se přímo na Bernarda, pak vydal zvuk podobný tomu, jako když vítr ševelí listím, a zmizel v křoví.
Tavi byl ještě zadýchaný z běhu a snažil se dech zpomalit a uklidnit. „Co je to?“ zašeptal.
Bernardovi se na chvilku rozostřil zrak a pak strýc odpověděl: „Měl jsi pravdu. Dobrá práce, hochu. U paty mostu se někdo skrývá a má s sebou silný živel. Je jich víc.“
„Banditi?“ zašeptal Tavi.
Jeho strýc přimhouřil oči. „Je to Kord.“
Tavi se zamračil. „Myslel jsem, že ostatní zemani přijedou až dnes odpoledne. A proč by se schovávali ve křoví?“
Bernard vstal a zabručel: „To brzy zjistíme.“
Tavi vyrazil za strýcem. Bernard rázně kráčel po cestě, jako by měl v úmyslu kolem ukrytých mužů bez povšimnutí projít. Pak se najednou bez varování se šípem v ruce otočil prudce doleva, natáhl luk a vypustil šíp se šedými letkami přímo do houštiny vzdálené jen několik kroků od malého kamenného mostu, který vedl přes zurčící potok.
Tavi uslyšel výkřik a křoví se prudce otřáslo. Za okamžik se z něj vynořil chlapec asi Taviho věku a rukou si přidržoval zadní část kalhot. Měl širokou, silnou postavu a tvář, která by byla hezká, kdyby v ní neměl tak rozzuřený výraz. Bittan z Kordova dvorce, Kordův nejmladší syn. „U krvavejch vran,“ zaskučel chlapec. „Jsi blázen?“
„Bittane,“ zvolal Bernard se zjevně předstíraným překvapením. „Pro živly, neměl jsem tušení, že tam jsi.“ O kus dál se u cesty vynořil druhý muž – Kordův další syn Arik. Byl štíhlejší než jeho bratr, vyšší a o několik let starší. Vlasy měl stažené do ohonu a mezi obočím se mu již usadily vrásky od neustále zamračeného výrazu. Ostražitě se díval na Bernarda a zvolal: „Bittane? Jsi v pořádku?“
Hoch vztekle vykřikl: „Ne, nejsem v pořádku! Střelil mě!“
Tavi zíral na druhého chlapce a zamumlal ke strýčkovi: „Ty jsi ho střelil?“
„Jen škrábnutí.“
Tavi se zazubil. „Možná jsi ho trefil do mozku.“
Bernard mu úsměv oplatil, ale nic neřekl.
Ještě o kus dál se pohnulo křoví a zapraskalo suché dřevo. Za okamžik se z houštiny vynořil zeman Kord. Nebyl moc vysoký, ale zdálo se, jako by měl ramena na svou postavu příliš široká a svalnaté paže nepřirozeně dlouhé. Na sobě měl záplatovanou a zašlou šedou tuniku, která zoufale potřebovala pořádně vyprat, a silné nohavice z gargantí kůže. Kolem krku mu visel symbol jeho úřadu, silný zemanský řetěz. Řetěz vypadal špinavě a ušmudlaně, ale Tavi měl dojem, že se k jeho neupraveným prošedivělým vlasům hodí víc než prořídlá bradka.
Kord se pohyboval s bojovným napětím a oči měl studené hněvem. „Co si u vran myslíš, že děláš, Bernarde?“
Bernard na Korda přátelsky mávl, ale Tavi si všiml, že v druhé ruce spolu s lukem drží další šíp. „Jen malá nehoda,“ řekl Bernard. „Měl jsem tvého chlapce za nějakého zloděje, který číhá u cesty, aby napadal kolemjdoucí.“
Kord zúžil oči. „Obviňuješ mě z něčeho?“
„Samozřejmě že ne,“ protáhl Bernard, ale v očích úsměv neměl. „Je to jen nedorozumění. Díky velkým živlům, že nikdo nebyl zraněn.“ Na chvíli se odmlčel a jeho úsměv zmizel docela. Potom tiše pokračoval: „Nerad bych, aby na mých pozemcích někdo přišel k úhoně.“
Kord si odfrkl a znělo to spíš jako zvuk vydaný divokou šelmou než člověkem. Pak zuřivě pokročil vpřed. Zem se mu pod nohama chvěla a burácela, objevovaly se a zase mizely neklidné malé hrboly, jako by se těsně pod povrchem svíjel had.
Bernard se upřeně díval na Korda, aniž by se pohnul nebo změnil výraz.
Kord zavrčel a viditelně se snažil potlačit vztek. „Jednoho dne tě budu mít vážně plné zuby, Bernarde.“
„Takové věci neříkej, Korde,“ odpověděl Taviho strýc. „Vyděsíš kluka.“
Kord se podíval po Tavim a chlapec pod tím upřeným a rozzuřeným pohledem náhle zneklidněl.
„Už má živly, nebo konečně připustíš, jaká je to neužitečná malá zrůda?“
Ta jediná prostá poznámka bodla Taviho jako trn a on otevřel pusu, aby naštvaně odpověděl.
Bernard položil Tavimu ruku na rameno a řekl: „S mým synovcem si nedělej starosti.“ Pak pohlédl na Bittana a pokračoval:
„Koneckonců, myslím, že teď máš jiné problémy. Proč nejdete do našeho dvorce? Isana už pro vás určitě něco chystá.“
„Myslím, že tady ještě chvíli zůstaneme,“ odpověděl Kord. „Možná něco malého posnídáme.“
„Jen si poslužte,“ řekl Bernard a vyrazil dál po cestě. Tavi ho následoval. Bernard Korda ignoroval, dokud nepřešli mostek. „Á, ještě něco,“ poznamenal Bernard a ohlédl se. „Zapomněl jsem zmínit, že Warner přijel už včera večer, Korde. Jeho synové dostali dovolenku z legií, aby mohli navštívit otce.“
„Jen ať přijdou,“ vyštěkl Bittan. „Roztrháme je na…“
Kord Bittanovi vrazil takovou facku, že ho srazil k zemi. „Zavři hubu.“
Bittan zmateně potřásl hlavou a zamračil se. Svému otci neodpověděl ani se na něj nepodíval, když vstával.
„Jen jděte k nám,“ řekl Bernard. „Jsem si jistý, že to všechno vyřešíme.“
Kord neodpověděl. Strohým gestem pobídl syny a vydal se na cestu. Synové ho následovali a Bittan se na Taviho nenávistně zadíval, když šel kolem něj. „Zrůdo.“
Tavi zaťal pěsti, ale nechal to být. Bernard souhlasně přikývl a čekal, až Kord a jeho synové zamíří cestou k Bernardově tvrzi.
Jak je tak pozorovali, Tavi se zeptal: „Chtěl napadnout Warnera, že ano, strýčku?“
„Je to možné,“ odpověděl Bernard. „Proto tvá teta požádala Warnera, aby přijel už včera večer. Kord je zoufalý.“
„Proč? Obvinili přece Bittana, ne jeho.“
„Znásilnění je říšský zločin,“ odpověděl Bernard. „Kord je hlava rodiny a nese zodpovědnost za zločiny proti říši. Pokud se při pravdozření ukáže, že je potřeba soud, a pokud Bittana shledají vinným, hrabě Gram může zrušit Kordův nárok na jeho panství.“
„Myslíš, že by zabíjel, aby svůj nárok ochránil?“ zeptal se Tavi.
„Myslím, že muži, kteří touží po moci, jsou schopni téměř všeho.“
- překlad: Anna Janovská
