Již potřetí pamětníci zamáčknou při přečtení slova Skeldal na přebalu knihy Led, oheň a fůra větru a jména autora Jindřicha Rohlíka nostalgickou slzičku, a přitom opráší kopu starých vzpomínek. Následně ihned sáhnou po knize a s chutí se znovu ponoří do světa plného příšer, nástrah a magie.

Ačkoli jednotlivé díly série Brány Skeldalu vychází poměrně rychle po sobě, možná bude pár stránek trvat, než si v hlavě srovnáte děj předchozích dvou dílů. Jedno je však jisté: výprava pokračuje, a to ve vážně velkém stylu.

Trochu se nám to posunuje…

Série Brány Skeldalu je neoddiskutovatelně čistým zástupcem fantasy ze škatulky meč a magie, první dva díly čtenáře příliš neuspokojily, a to ani co se týká mečů, ani v oblasti magie. Byly totiž více upovídané, než by čtenářská očekávání žádala. S radostí můžeme konstatovat, že Led, oheň a fůra větru již předává vládu spíše činům namísto slovům – to ovšem neznamená, že dialogy vymizely. Naopak, stále hrají ve vývoji celého příběhu svoji nezastupitelnou roli. Pokud jste tedy u příběhu vydrželi, budete tentokrát odměněni štědrou porcí akce. A obligátní varování: pokud jste předchozí díly nečetli, vezměte to pěkně od jedničky, jinak budete dočista ztraceni!

Jindřich Rohlík ukazuje, že co se dobrodružství týče, je hotovou studnicí nápadů. Je skvělé vidět, že se nesnaží využívat prošlapaných cestiček a ohraných prostředí formou sázky na jistotu, která neurazí; to vážně není Rohlíkův styl. Mnoho překážek na cestě, situací a protivníků potěší svojí neokoukaností. Chvíli si bude čtenář spolu s putující družinou plavat ve vodě, chvíli drkotat zuby v ledové jeskyni a následně se dosyta ohřeje a nechá ofouknout… Pravda, někde pod povrchem se vkrádá myšlenka, že něco podobného by člověk od invenčního tvůrce legendární počítačové hry založené na podobných věcech měl očekávat. Jenže tohle není žádná samozřejmost, a pokud by s podobnou lehkostí tahalo nápady z klobouku více českých autorů, rozhodně bychom se my, čtenáři, nezlobili.

Společně s hrdiny tentokrát urazíte slušný kus cesty k záchraně ostrova Skeldal a získáte několik zajímavých artefaktů. Jenže na konci knihy budete mít neodbytný pocit, že přestože dobrodružství je v knize popsaných opravdu hodně a v danou chvíli si je opravdu užijete, vlastně se nestalo nic tak zásadního, abyste měli pocit přiblížení se konečnému cíli výpravy. Člověk by si řekl, že ve třetím díle už přece musí přijít NĚCO, nějaký zlomový moment, velká událost…

A ještě na skok zpět k té myšlence o počítačové hře. Občas, pokud se během čtení Ledu, ohně a fůry větru zastavíte, můžete mít pocit, že příběh má tak trochu strukturu počítačové hry, že je skládán po sekvencích, a když je dosaženo cíle v jedné lokaci, přesunete se společně s hrdiny do druhé a plníte další úkol. Není to problém, mnoho autorů na to jde naprosto stejně, jen v případě Jindřicha Rohlíka je tento „objev“ trochu úsměvný.

Společenstvo dobrodruhů

K pořádnému dobrodružství potřebujete i sehranou a vyváženou partu hrdinů. Rychlá rekapitulace. Máme tu bojovníka a dědice dračí krve v jednom, čarodějku čerpající svoji magickou energii poněkud netradičním způsobem, všeznalého profesora, zamilovaného polotroubu a těhotnou dámu jeho srdce. A jako třešnička na dortu – tradá – divadelník, který si v hlavě tahá ducha svého mrtvého bratra. Takže si dokážete představit, jak asi celá parta skvěle (ne) funguje.

Autor se na postavách doslova vyřádil. Ukazuje, že občas stačí být dostatečně horkokrevný a mít trochu štěstí, aby se člověk mohl stát hrdinou. Wagem, onen zmiňovaný dědic dračí krve, neustále soupeří s divadelníkem Filipem, patrně o přízeň Elvíry, která však při nabírání many (no dobře, děje se tak pomocí sexuálního styku, když už to musíte vědět!) není vůbec vybíravá. Takže celé soupeření s nevyřčeným dovětkem o přízeň dámy je ve své podstatě úplně zbytečné. Díky tomu však čtenář konečně začíná vidět Filipa trochu jinou optikou – z nesympatického uplakánka se stává rozhodný muž s vlastním názorem.

Některé postavy se v příběhu vyprofilují vcelku nečekaným způsobem, což otřese čtenářovou důvěrou. Nejeden čitatel začne přemýšlet o tom, kým vlastně jednotliví členové skupiny jsou, jaké mají vlastně cíle a jestli se jim vůbec dá věřit. Hlavní problém však tkví v tom, že družina literárně nefunguje jako družina, ale stále jen jako soubor navzájem neprovázaných individualit, které nemají moc jiných možností než jít spolu. Přece jen, po všem, co spolu prožili, kolikrát visel jejich život na vlásku, by člověk čekal o něco silnější vazby. Netvrdím, že by si členové měli padat do náruče, rivalita a nedůvěra určitě hrají svoji roli, ale pocitově to prostě není úplně ono.

Jindřich Rohlík v pěti bodech

1. Narodil se v roce 1975. Vystudoval FEL ČVUT.
2. Jeho život je spjat s počítačovými hrami. Přispíval do počítačových časopisů Excalibur, Score, Level a moderoval televizní pořad věnovaný hrám Game Page.
3. Byl zakladatelem vývojářské společnosti Napoleon Games, která v roce 1998 vydala kultovní hru Brány Skeldalu a v roce 2002 druhé pokračování této hry s názvem 7 mágů.
4. Na literárním poli se zkoušel prosadit prostřednictvím povídkových soutěží, v roce 2012 vydal první knihu s názvem Světlu vstříc.
5. V roce 2014 vyšla Rohlíkova kniha Země bez zákona, která je westernovým polo-prequelem k sérii Brány Skeldalu. Plánovány jsou celkem čtyři díly této ságy.

Dialogy už jsme zmiňovaly výše. V tomto dílu budete možná trochu na vážkách, co se jejich kvality týče. Některé slovní přestřelky jsou plné humoru a mají jiskru, některé dialogy jsou naopak zbytečné tlachání. Každopádně posun k akčnějšímu pojetí je rozhodně ku prospěchu, což na druhou stranu znamená, že zbytečné řeči jsou mnohem viditelnější.

Součástí dialogů, a vlastně celé knihy, jsou i různé vtípky. Rohlík má specifický smysl pro humor; něco se povede, některé fórky jsou naopak suché a násilné. Nic, co bychom neznali z minulých dílů.

Podobně je tomu i u formy. Autor se nebojí experimentovat, a tak jsou některé pasáže (opět) podány formou divadelní hry. V rámci klasického textu bude chvíli trvat, než se na toto zpracování naladíte, ale podobných momentů je v knize jen několik a jako oživení fungují naprosto skvěle.

Led, oheň a fůra větru je konečně tím, co většina čtenářů očekává od značky Skeldal: příjemnou akčně laděnou oddechovkou s mnoha originálními nápady. Text je psaný s lehkostí a vtipem a děj konečně vítězí nad úmornými dialogy. Jen ty postavy ještě nejsou úplně ono…

• Jindřich Rohlík: Led, oheň a fůra větru (Brány Skeldalu 3)
• Straky na vrbě, 2019
• Obálka: Jana Maffet Šouflová
• 296 stran, 280 Kč (v e-shopu Fantasye již za 252 Kč)