Název prvního dílu trilogie, obálka knihy či krátká, velice přívětivá hodnocení obsahu na přebalu těmi nejpovolanějšími vskutku může potenciálního čtenáře spíše odradit. Co taky čekat nového od již tolikrát zpracovaného, znovu a znovu upravovaného tématu? A přeci to každého milovníka těchto atypických stvůr a nestvůr nakonec musí zlomit. Co kdyby, že. Pro tuto chvíli dovolte, abych se považovala za archiváře starých vědomostí o lidech, kteří jsou mrtví, a o knihách, jež jsou dávno zapomenuty.

Knihy, jejichž stránky jako jedny z prvních zachycují tento krví nasáklý příběh, v žádném případě nespatřily úsvit jasných paprsků prvně osvětlující vzniknuvší Zemi se všemi jejími nedokonalými krásami. To v žádném případě.

Knihy, o nichž mluvím a k nimž patří i tato, Zhoubný kmen: Nákaza autorů Guillerma del Tora a Chucka Hogana, ležely v prachu chaosu, ve spáleništi civilizace, v lepkavých pozůstatcích kdysi tak šťastně vypadající budoucnosti. Nejhorší na tom je, že všechny mýty, legendy, povídačky, tlachy stařen a vyšinutých bláznů, všechny žvásty a hovadiny nabalující se jedna k druhé, výmysly a naprosté smyšlené lži jsou nejspíš pravdivé. A to si pak opravdu nevyberete.

Tato morová rána, zahnívající a rozevírající se, s jejímž raným stádiem se zpočátku knihy setkáváme, tu existuje po celá tisíciletí, sahá až k samotným počátkům času, je to choroboplodný kmen, který napadá jak tělo, tak ducha, ovšem mnohem příhodnějším pojmenováním je vampýr. A takové slovo, pokud ho někdo vysloví s náležitou vážností, dokáže nehybně viset ve vzduchu v naprostém tichu i několik hodin.

Už dlouho jsem nečetla takto podané vyšetřování anomálního jevu v reálně fungující skutečnosti, jevu, pro který zprvu nelze nehledat racionální odůvodnění, vždyť co jiného? Oživlé mrtvoly, zombie a jiné fantaskní výmysly prostě neexistují. Jak si potom ale vysvětlit „mrtvé“ letadlo plné „spících“ lidí? Někdo v tom vidí předzvěst, jiný vpád; v každém případě to jednou přijít muselo. A spolu s tím hrůza a strach.

Nález neidentifikova­telné, podivně vyřezávané černé bedny na palubě letadla je prvním hřebíčkem do rakve racionalitě a vědecky podloženým zdůvodněním nehody; a „rakev“ je v tomto metaforickém spojení vskutku vhodně užitým pojmenováním. Pak jsou tady ještě ty mrtvoly, něco na nich není v pořádku… opravdu se to může zdát jako další klišé, ale někdo z nich vysál všechnu krev! (zaduní varhanní hudba)

Když se člověk otřese, často se říká: Někdo mi právě přešel po hrobě. A přesně takový pocit budete mít jeden každý okamžik čtení, nejen při „okultaci“, kdy mrtvý Měsíc přechází po živé Zemi. V určitém okamžiku se každý pokoušíme zjednodušovat něco, čemu nemůžeme věřit, redukovat a zlehčovat. Není tomu zprvu jinak ani u hlavních hrdinů – vědců a lékařů, byli jednoduše vychováni, aby pochybovali a zkoumali, redukovali na malý počet známých faktů, které se dají snadno strávit. Je nádherné věřit tomu, čemu věřit chcete, a ostatní bagatelizovat. Když se ale setkáte s Prastarým, rozum se dá na zběsilý úprk.

Přestože se napříč celou knihou rozpíná tichá a téměř uklidňující hrozba smrti, která nenápadně plíživým krokem směřuje stále blíže k nám, neznamená to v žádném případě, že na některých stranách přestaneme dávat bedlivý pozor a zapomeneme se jedinkrát ohlédnout za šramotivým zvukem přeběhnuvších nohou. Otevíráme tento záznam jedné události, vstupujeme do data kumulující „crichtonovské“ koule, zvenčí jasně ohraničené a celistvé, zevnitř nekonečně se rozprostírající, naplněné neskutečným množstvím informací, a především dezinformací.

Melodramatičnost se může jistě zprvu jevit jako přesný charakteristický rys, ovšem prvků ozvláštňujících a netypicky spojených ve vskutku nezvykle čtivý a dobrodružný příběh nabývá s každou nově se otevírající kapitolou. Přitom hloubku přiměřenou tomuto tématu a tomuto způsobu zpracování nepostrádáme, postavy, okolnosti, prostředí jsou s decentností vlastní žánru vykreslovány za použití dostatečných detailů, a asi právě proto se všechno jeví tak strašně skutečně, nejde jednoduše o upírskou fantasy ve vlastním slova smyslu, je to opravdu úkaz magický, nadpřirozený, propojený mnoha generacemi, doplněný o současný rozměr. Nemůžeme nepřipustit, že se i takové podivnosti běžně stávají… za jistých okolností, samozřejmě.

Viditelná paralela ukazující jednotlivé situace coby kamerou zachycené záznamy této knize neubližuje, stejně tak jako převažující dialogičnost a v pozadí zastavěné myšlenkové hloubání nad důvodem okolního uspořádání a rozestavění kulis. Vše je prostě předestřeno na stříbrném tácu: krvavá flákota lidského masa hemžící se bělavými červy, hrouda hřbitovem zapáchající mazlavé hlíny a samozřejmě průzračně rudé probublávající víno v příslušné sklenici. Na takovou večeři nůž a vidlička, byť stříbrná, nestačí, proto zvolte meč, mačetu či jednoduše rezavějící sekeru a předně nezapomeňte na decentně upravený ubrousek, bude to hodně stříkat. Jsme přeci lidi.

• Guillermo del Toro, Chuck Hogan: Zhoubný kmen: Nákaza
• vydal: Beta Dobrovský, Praha 2010
• přeložila: Linda Bartošková
• přebal: Michal Kuba
• 432 stran / 329 Kč