Záplavy krve, Minotauří války 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Richard A. Knaak
 |
Zlobří strážce s pochodní v chlupaté ruce vyhlédl do tmy za táborem. S odhalenými ostrými zuby se pokoušel rozeznat stíny a kradmé pohyby. V druhé ruce držel kyj a táhl ho po zemi, tvrdé jako kámen. Jako obyčejně – nic.
Chlupatý strážce spokojeně zabručel, otočil se a prohlédl si spící tábor. Tam leželo pravděpodobnější nebezpečí. Jistě, otroci byli zbití a slabí, ale čas od času se jeden nebo dva dostatečně zoufalí pokusili o útěk. Sahd měl sice hony rád, a dokonce příležitostně nechal nějakého otroka myslet si, že by se mohl dostat na svobodu, ale když neměl náladu, trestal i stráže skoro stejně strašlivě jako vězně. V poslední době došlo k příliš mnoha útěkům. Sahd měl mizernou náladu. Zlobr zahlédl v táboře jakýsi pohybující se stín. Zamžoural. Nejspíš to je jiný hlídač na obchůzce, ale vyplatilo se ujistit.
Vzápětí se mu kolem hrdla ovinula paže a stáhla ho dolů. Jakási ruka ztlumila překvapené vyjeknutí.
Další dvojice rukou mu sebrala pochodeň a kyj. Zlobr rozeznal jednoho z nenáviděných Uruv Suurt – minotaurů – ale tenhle měl rozervané řetězy, takže se mohl na rozdíl od těch v ohradě volně pohybovat.
Paže na zlobrově krku zatlačila. Bojoval o dech, snažil se servat si dusivou ruku z hrdla.
Třetí dvojice rukou ho chytila za zápěstí, aby se nemohl vysvobodit.
Za okamžik se svezl k zemi.
„Odneste ho tamhle,“ zašeptal Faros Gromovi. „Valune! Drž pochodeň vysoko, ale dál od hlavy.“ Z dálky by Valun vypadal jako jeden ze strážců, ale kdyby sklonil pochodeň níž, rohy a čenich by okamžitě prozradily pravdu.
Grom zlobra zkontroloval: „Je mrtvý.“
„To je dobře. Pospěšme si.“
Faros s Gromem odtáhli tělo pryč, mezi větší kameny, a pak se vrátili do tábora. Pohybovali se od jedné stavby k druhé, sklonění, neustále připravení, že kolem může kdykoliv projít jiný strážce.
Když míjeli ohrady s poddraky, jeden z velikých ještěrů zvedl hlavu a tiše zasyčel. Minotauři ztuhli, ale potom tupý poddrak hlavu znovu sklonil a přestal si jich všímat. Velicí plazi byli za dne skvělými loveckými psy, ale za chladnějšího nočního počasí byli apatičtí.
Faros mávl na Groma a pokračovali dál. Obešli několik chatrčí strážců a slyšeli zevnitř hlasité chrápání. Minotauři se pohybovali opatrně, uvědomovali si, že probudit jediného zlobra by mohlo znamenat jejich smrt.
Ušli ještě kousek, než Faros ukázal na velkou stavbu, před kterou stáli na hlídce dva ozbrojení zlobři s pochodněmi. Neohrabané postavy s trčícími kly znuděně sledovaly okolní temnotu. Otroci byli v ohradách a nikdo ze strážců nebyl tak hloupý, aby se Sahdovi pokusil něco ukrást, takže se neměli příliš čeho bát. S tím Faros počítal.
Když však s Gromem zamířili dopředu, jejich pozornost upoutalo zasténání. Grom zaváhal a pak se za zvukem otočil.
„Počkej,“ začal Faros, ale Grom si ho nevšímal a zmizel ve tmě. Faros ho za okamžik následoval.
Sténání se neozývalo z vysokých laťových ohrad, kde zlobři drželi zamčené minotaury. Vycházelo spíše ze středu tábora – a stále se opakovalo.
Farosovi se zježila srst. Právě těm místům se chtěl vyhnout.
Jak ho zvedali, země se vzdálila. Paže i nohy měl tak napjaté, až si byl jistý, že se mu trhají svaly…
V matném nočním světle se před nimi tyčila vysoká konstrukce. Stínové obrysy vypadaly na první pohled jako veliká květina s pěti okvětními lístky na stonku, který se dole rozšiřoval. Okvětní lístky se rozvinuly v podivných úhlech – po dvou natažených doleva a doprava a pátý přímo vzhůru.
Když se dvojice přiblížila, tma odhalila za první konstrukcí tři další, stejné.
Z vrcholu jedné z nich se ozvalo tlumené zasténání jako odpověď prvnímu.
Strašlivý žár dne ustoupil čemusi mnohem horšímu, nočnímu chladu. Ve výšce šlo změnu teploty cítit ještě výrazněji. Ledový chlad mu pronikal do kostí…
Zblízka spatřili minotauřího otroka, bezvládně visícího z květu, paže i nohy připoutané tak, že mu vytáčely ramena a strašlivě napínaly záda. Dřevěné listy bylo možné posunout do libovolné pozice, kterou si Sahd přál, pomocí kladek s lany sahajícími až k zemi. Lana se používala k tomu, aby vše vytáhla nahoru nebo stáhla dolů.
Druhý den trestu už byl tak vyprahlý, až měl pocit, že v něm nezůstala jediná kapička tekutiny, dokonce ani v krvi. Způsob, jakým ho zavěsili, mu odřízl krevní oběh v zápěstích a kotnících, ale kdyby si dovolil poklesnout, hrozilo, že mu napětí zlomí hřbet.
Faros na konstrukci strávil tři dny. Sahd trest jednoho dne nařídil za strašlivý zločin – otrok nešťastnou náhodou do dohližitele vrazil. Nehoda se stala jen proto, že Farose právě zbičoval jeden ze strážců, protože se nepohyboval dost rychle. Faros, ztrhaný, hladový a po celodenní dřině v šachtě téměř slepý, klopýtl právě v okamžiku, kdy kolem procházel velitel tábora.
„Vzpomínám si,“ zašeptal Grom. „Tohohle tam vytáhli tři dny předtím, než jsme utekli. Neuklonil se dost hluboko, když šel Sahd kolem. Nemůžu uvěřit, že pořád žije.“
„Nemáme čas si to tady prohlížet. Pojďme.“
„Sargonas nás učil postavit se společně těm, kdo nás zotročují nebo mučí.“ Ten idiot Grom mířil k místu, kde visely silné provazy. K Farosovu podráždění začal s provazy manipulovat a pokoušel se stáhnout vězně na zem. Konstrukce při pohybu slabě zaskřípala, ale v nočním tichu to znělo hlasitě.
Faros zuřil. Varovně položil ruku Gromovi na paži, ale ten ji k jeho rostoucímu hněvu setřásl.
Konstrukce klesala níž a níž. Sténání utichlo a minotaurus visel nehybně, ale Grom ho stále spouštěl.
Náhle kladky hlasitě zaskřípěly.
„Nech toho!“ zamumlal Faros.
Druhý minotaurus však jen zrychlil, spustil Sahdovu poslední oběť a rychle ji vysvobodil. Faros mu zdráhavě pomohl a spolu zvedli třetího minotaura, který byl úplně netečný, z pekelného stroje.
„Pořád ještě dýchá, Farosi.“
„A jestli chceme dýchat i my, musíme pokračovat v práci, než nás odhalí.“
„Bez něj nepůjdu.“
Faros zaskřípal zuby. „Tak se o něho postarej. Pojď za mnou.“
Táhli bezvědomého otroka mimo dohled. Ze směru od chatrče se zásobami se ozvalo zvířecké zlobří zavrčení. Jejich břemeno náhle znovu zasténalo a Faros potlačil zaklení.
Kousek před nimi na sebe vrčely dva zlobří hlasy.
Faros rychle Groma nasměroval k nejbližšímu možnému úkrytu, vysoké, podivně vypadající stavbě, připomínající obrovský sud, který nahoře někdo rozřízl. Táhli nešťastného společníka kolem, dál od zlobřích hlasů…
A přímo vstříc strážci, spěchajícímu z opačné strany.
Zlobr se rozmáchl kyjem, právě když Faros odložil břemeno jen do rukou Groma. Skočil na hlídače. Kutáleli se po zemi a rvali se.
Ke Gromovi se z druhé strany přiblížil jiný zlobr. Minotaurus upustil zraněného otroka a kyj druhého strážce ho zasáhl do ramene.
Faros přitiskl protivníka k dřevěné stavbě a stiskl mu zápěstí, pokoušeje se mu vypáčit zbraň z ruky. Zlobr se však nevzdával snadno. Chňapl po minotaurovu čenichu a pokusil se ho rozervat ostrými zuby. Smradlavý dech vehnal Farosovi do očí slzy.
Náhle škvírami mezi dřevem proklouzly ruce a popadly strážce za krk, ruce i nohy. Faros dychtivě využil výhodu, již mu pomoc poskytla, natáhl ruku a chytil nůž, který měl zlobr v pochvě.
Zlobr zavrčel a podařilo se mu vytrhnout ruku s kyjem, než však stačil cokoliv udělat, Faros mu zabořil dýku mezi žebra. Zlobr zachroptěl a Farose zaplavila touha po krvi. Jen tak pro jistotu ostřím otočil, aby se ujistil, že rána bude smrtelná.
Strážce zachroptěl a klesl k zemi, složil se Farosovi u nohou. Zevnitř ohrad s otroky vzrušeně mumlaly hlasy.
Gromova zoufalá situace vyžadovala okamžitou pozornost. Farosův společník utržil další ránu do paže a zlobr ho zatlačil k dřevěné stěně. Druhý zlobří strážce při útoku zařval a varoval tak tábor před vetřelci.
Otočil se příliš pozdě a nedokázal se vyhnout Farosovi, který po něm skočil. Minotaurův skok nebyl dost silný, aby odporného strážce srazil k zemi, ale vzápětí se do boje znovu zapojil Grom a vrazil do zlobra z boku. Všichni tři se svalili na hromadu, se zlobrem dole.
Faros strážci rychlým, jednoduchým pohybem ruky podřízl krk a vychutnával si jeho předsmrtné křeče.
Grom se sklonil k otrokovi, kterého zachránil. Minotaurova hlava bezvládně visela na stranu. Grom položil otrokovi ruku na hruď. „Je mrtvý. To všechno na něj bylo příliš.“
Tři dny, a i on si byl jistý, že už je mrtvý. Když ho stáhli dolů a Sahd dovolil, aby mu podali hlt vody, Faros byl téměř zklamaný, že ještě žije. Kdyby umřel, alespoň by se nemusel bát, jaké mučení zlobří dohližitel vymyslí za další prohřešek.
„To sis měl uvědomit hned,“ odsekl Faros. „Teď sebou budeme muset hodit.“
Grom umíněně sklonil hlavu a cosi zamumlal; Faros předpokládal, že je to další modlitba k bohu, který je dávno opustil.
Zároveň se nocí rozlehly výkřiky několika strážců. Na západní straně tábora kdosi zapálil pochodeň.
„Všechno tady bude za chviličku na nohou,“ varoval Faros Groma. „Odcházím! Jestli musíš, tak tu zůstaň…“
- překlad: Hana Vlčinská
