Záchrana (Legenda o sovích strážcích 3), Kathryn Laskyová
 |
Přestože Legenda o sovích strážcích vypadá jako vyprávění o zvířátkách, Kathryn Laskyová ji pojala jako epickou ságu odehrávající se na Zemi po dávno zapomenuté katastrofě. Co na tom, že protagonisté jsou porostlí peřím, živí se hlodavci a létají nocí, jak se na řád strigiformes sluší a patří.
Legenda o sovích strážcích se v Čechách představila jako velkofilm mixující roztomilost, patos a Velkou Epiku. V těsném závěsu za ním přilétla i knižní série, která posloužila scénáristům za předlohu – celkem dvanáct knih vyprávějících o statečném Sorenovi, jeho kamarádech a sovím rytířstvu sídlícím na Velkém húlském stromě. Rok po vydání prvního titulu se na knihkupeckých pultech vyklubala třetí část cyklu, Záchrana. A s ní přišel syndrom druhého dílu.
V zajetí nastavilo vysokou laťku, kterou Cesta nepřekonala. Přesto se nejednalo o propadák. Kathryn Laskyová dokázala přesunout děj k výcviku hlavních postav a zaměřit jej převážně na sžívání se s novým společenstvím. V Záchraně se nic podobného nekoná. Hrdinové vycvičeni, nové vazby vytvořeny – tedy nastal čas se posunout v příběhu dopředu a znova nabrat výšku.
Nelze popřít, že Kathryn Laskyová umí především vyprávět. Kolem prakticky ničeho vytvoří atmosféru, že by se dala krájet. Popisuje zlehka, s citem; bezchybně volí tón emocionálního zaujetí či laskavé pobavenosti. Péče, kterou věnuje sovímu světu, je neuvěřitelná. Prostředí působí komplexně, s každým dílem se objevují nové prvky a detaily, a dokonale zaplňují bílá místa.
Legenda o sovích strážcích na Fantasyi:
Pokud by se stejným perfekcionismem přistupovala i k rozvíjení děje a vztahů mezi postavami, Legenda o sovích strážcích by mezi dětskými knihami jen těžko hledala konkurenci. Jenže k čemu to je, když se příběh zmítá jako sovátko v oku hurikánu. Na vině jsou především tři věci.
Za prvé, autorka se nedokáže rozhodnout, pro koho píše. Jestli počítá se zasvěceným čtenářem, nebo zda je naopak potřeba zbrzdit sérii, aby se mohli chytnout i naprostí začátečníci. Jinak si nelze vysvětlit sáhodlouhé rekapitulace, že Sorena vyhodil nezdárný bratr z hnízda, pak se jej snažili převychovat ve Svaté Aegolii, odkud utekl s kamarádkou Gylfie, jak hledal cestu k Velkému húlskému stromu, kterak ke ztracené sestře přišel… a tak dále.
Všechny výše zmíněné informace jsou pochopitelně důležité, a pokud je čtenář nemá v živé paměti, některé prvky budou působit samoúčelně a jako bůh ze stroje (jiné tak budou působit navzdory všem vypravěččiným snahám, ale to je kapitola sama pro sebe). Jenže jejich zopakování neznamená, že předchozí díly není potřeba znát. Hrozí totiž zahlcení podrobnostmi, seznamy jmen a událostmi, v nichž se bez znalosti předchozích dílů dá vyznat jen obtížně.
S tím souvisí druhý problém – jednoznačná dominance prostředí nad příběhem. Záchrana obsahuje několik mimořádně zábavných a působivých scén, pohromadě ji však drží především souhra nepravděpodobných náhod. Zejména vedlejší postavy mají problém s logickým chováním a místo, aby Sorena s jeho družinkou prostě umravnili a odkázali na patřičné místo, mají sklon jim vyklidit pole působnosti. Jako by si uvědomovali, kdo je tady tím hlavním protagonistou.
Pokud by autorka neměla skutečně výjimečný vypravěčský talent, dějová linie by se zcela rozpadla. Takhle vzniká iluze, že to celé vlastně funguje a jen občas zaskřípne – problémy se dostanou na povrch především při druhém čtení, kdy se kritické myšlení nedá tak snadno ukolébat jazykem a slohovými prostředky.
A za třetí je tu hlavní záporák a odhalení jeho totožnosti, zlatý hřeb třetího dílu. Vše velkolepé a patřičně dramatické, s jedním malým háčkem. Ten háček se nachází na obálce knihy v pravém dolním rohu a tvoří ho tři slova. „Předloha k filmu“. Jinými slovy, většina čtenářů, co po knize sáhli až po výpravě do kina, celou dobu ví, k čemu se Soren se svými přáteli dopracuje. A finále, postavené převážně na šokujícím odhalení, jej logicky neoslní tak, jak by podle Kathryn Laskyové mělo.
Záchrana se víc než co jiného podobá slabší seriálové epizodě, jejímž účelem je především připravit půdu pro další vývoj příběhu. Z hlediska ságy ale není zbytečná. Figurky jsou konečně rozložené na hrací desce, aby se mohlo začít s tím pravým velkým epičnem. Na scéně se objevil obávaný nepřítel Velkého húlského stromu, došlo k první bitvě, objevila se skutečná výbušnost Sorenových rodinných dramat. Nezbývá než doufat, že nakladatelství Mladá fronta nehodlá Legendu o sovích strážcích ukončit v tomto bodě, protože Záchranou skutečně nic nekončí. Spíš začíná.
- Kathryn Laskyová: Legenda o sovích strážcích: Záchrana
- Mladá fronta, Praha: 2011
- překlad: Jana Jašová
- obálka: Motion Picture Artwork
- 176 stran, 249 Kč
Kathryn Laskyová v pěti bodech:
- Kathryn Laskyová se narodila 24. června 1944 ve Spojených státech
- K psaní příběhů směřovala již od dětství, a o úspěchu její spisovatelské kariéry, víc než co jiného, svědčí množství publikovaných titulů.
- Názvy knih má většinou na svědomí její manžel, Christopher Knight
- Společenství sovích rytířů věnovala celkem patnáct knih. Tři, označené podtitulem „from Legends of Ga´Hoole“, vypráví o dávné minulosti Velkého húlského stromu, a z toho důvodu nejsou řazeny k Legendě o sovích strážcích jako takové.
- Legenda o sovích strážcích se dočkala i filmové verze – vycházející z úvodních dílů série.