„Opatrně!“ zavolal za ním ještě Jonah a představil si všechny ty barvité nadávky na ‚ty zatracený lidi od Titánů‘, které si řidič už určitě chystal pro svoje kamarády z pozemního personálu.

Hangár sice na délku měřil přes dva kilometry, ale jak se Jonah blížil k Dies irae, začínal mu i tak připadat přeplněný. Pach motorového oleje, potu a mazadel jeho kocovině vůbec neprospíval.

Titánů od Legio Mortis, připravených vyrazit do boje, tam stála celá řada. Rychlí Plenitelé určení k boji na střední vzdálenost, dravě vypadající Váleční psi, mocní Vojevůdci – a spolu s nimi také několik nových Titánů třídy Noční lovec – ale žádný z nich nebudil takovou posvátnou úctu a bázeň jako jediný Titán třídy Imperator. Dies irae všechny ostatní stroje dalece převyšovala velikostí, palebnou silou i majestátem a Jonah věděl, že v celé galaxii neexistovalo nic, co by tomu strašnému kolosu dokázalo čelit.

Na cestě k Titánovým širokým chodidlům si Jonah upravil límec, pozapínal mosazné knoflíky uniformy a naposledy si ji na svém podsaditém těle urovnal. Rukama si prohrábl černé vlasy, které mu spadaly až k ramenům, a snažil se nedávat najevo, že v témže oblečení i spal. U monitorovacího terminálu zahlédl vyzáblou hranatou postavu jiného moderati prima, Tita Cassara, a nehodlal si vysloužit další přednášku o devětadevadesáti Císařových ctnostech.

Jednou z těch nejdůležitějších byl podle všeho dokonale upravený vzhled.

„Dobré ráno, Tite,“ prohodil jako by nic.

Cassar sebou překvapeně trhl a rychle schoval jakýsi přehnutý svazek papírů, který držel v ruce, pod hromadu hlášení o průběhu příprav.

„Jdeš pozdě,“ řekl, když se rychle vzpamatoval. „Budíček byl už před hodinou a chloubou ctnostného člověka je dochvilnost.“

„Nezačínej s tím zase, Tite,“ řekl Jonah, natáhl ruku a vytáhl svazek, který se Crassus snažil tak rychle ukrýt. Cassar se mu v tom pokusil zabránit, ale Jonah byl příliš rychlý a zamával mu papíry před obličejem.

„Jestli tě s tímhle chytí princeps Turnet, tak se ani nenaděješ a bude z tebe servitor.“

„No tak, Jonahu, vrať mi to. Prosím.“

„Ale na další kázání z toho tvého zatraceného Lectitia divinitata teď vážně nemám náladu.“

„Dobře, dobře, dám to pryč, jen mi to prosím tě vrať. Platí?“

Jonah přikývl a podal ohmatané papíry Cassarovi. Ten mu je hned vytrhl z ruky a rychle si je strčil do kapsy uniformy.

Jonah si dlaněmi promnul spánky a zeptal se: „Proč vlastně ten spěch? Ta naše stará holka přece ještě není ani připravená ke kontrole, ne?“

„Modlím se, abys o tom konečně přestal mluvit jako o ‚ní‘, Jonahu. Zavání to pohanským antropomorfismem,” řekl Cassar. „Titáni jsou jen válečné stroje, nic víc. Ocel, plazma a adamantin, které řídí lidé z masa a kostí.“

„Jak to vůbec můžeš říct?“ zeptal se Aruken, přešel k ocelovými pláty pokryté části Titánova chodidla a začal stoupat po schodech vedoucích ke klenuté bráně do jeho nitra. Poplácal kov dlaní a řekl: „Jasně, že je to ženská, Tite. Podívej na ty nohy, na tu křivku jejích boků. A nenosí nás snad v sobě, stejně jako matka svoje nenarozené děti?“

„Výsměch je kořenem vší nectnosti,“ řekl zcela vážně Cassar. „A tu já nestrpím.“

„Ale jdi, Tite,“ pokračoval Aruken. „Copak to necítíš, když jsi v ní? Když slyšíš hukot jejího reaktoru, není to, jako by jí tlouklo srdce? A když se rozeřvou její zbraně, necítíš snad, jak strašný je její hněv?“

Cassar se obrátil zpátky k monitorovací stanici a řekl: „Ne. A nech těch svých hloupostí, už tak máme s kontrolou zpoždění. Jestli to nezvládneme, tak nás princeps Turnet nechá stáhnout z kůže a přibije ji na trup.“

„A kde teď princeps je?“ zeptal se náhle vážný Jonah.

„Na jednání válečné rady,“ odpověděl Cassar.

Aruken přikývl, sešel po schůdcích vedoucích z Titánovy nohy a připojil se ke Cassarovi stojícímu u monitorovací stanice. Přitom si neodpustil ještě si do něj naposledy rýpnout: „To, že sis ještě se žádnou ženskou neužil, neznamená, že nemám pravdu.“

Cassar ho probodl vražedným pohledem a řekl: „Už dost. Jednání válečné rady brzy skončí a nechci pak slyšet, že Legio mortis nedostála Císařovým požadavkům.“

„Snad Horovým požadavkům,“ opravil jej Jonah.

„O tom jsme se už přece mluvili, příteli,“ řekl Cassar. „Nesmíme zapomínat, že Horova autorita pochází od Císaře.“

„To sice ano, ale už je to dávno, co s námi Císař naposledy bojoval bok po boku, a že jsme za tu dobu prošli spoustou krvavých bitev. Ale chyběl snad Horus třeba jen v jediné z nich?“

„Vím, že ne, a šel bych za ním třeba až na kraj galaxie,“ přikývl Cassar. „Ale Bohu-Císaři se musí zodpovídat i sám Vojevůdce.“

„Bohu-Císaři?“ sykl Jonah. Všiml si, že se po nich ohlédlo několik příslušníků pozemního personálu, a naklonil se ke Cassarovi co nejblíž. „Poslyš, Tite, těch nesmyslů s Bohem-Císařem už musíš konečně nechat. Jednou to řekneš někomu, komu nemáš, a bude tě to stát hlavu. Vždyť i sám Císař o sobě říká, že není žádný bůh.“

„Jen opravdový bůh by popřel své božství,“ kontroval Cassar citátem z Lectitia divinitata.

Jonah zvedl ruce, jako by se vzdával, a řekl: „Jak chceš, Tite, ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval.“

„Ti, kdož jsou v právu, nemusí se báti hříšníků, a—“

„Už žádné přednášky o etice, Tite,“ zaúpěl Jonah a odvrátil se. Chvíli jen sledoval oddíl imperiálních vojáků s laserovými puškami zavěšenými na ramenou, který právě vpochodoval do hangáru.

„Ví se už, proti čemu budeme bojovat teď?“ změnil téma Jonah. „Doufám, že to budou zelené kůže. Ještě jsme se jim nepomstili za to, jak na Ullanoru zničili Vulkase Tora. Co myslíš, budou to oni?“

Cassar pokrčil rameny. „Nevím, Jonahu. Záleží na tom? Budeme bojovat proti tomu, proti komu nám přikážou.“

„Jen rád vím, na čem jsem.“

„A až se vrátí princeps Turnet, tak se to dozvíš,“ řekl Cassar. „Když už jsme u toho – neměl bys raději připravit můstek?“

Jonah přikývl. Věděl, že druhý moderati má pravdu a že už si ho dobíral dost dlouho. Vrchní princeps Esau Turnet se zaslouženě těšil pověsti obávaného a nemilosrdného válečníka a na Dies irae udržoval přísnou disciplínu. Posádky Titánů sice zpravidla měly o něco volnější režim než obyčejní vojáci, ale Turnet by na svém Titánovi žádnou nedbalost nestrpěl.

„Máš pravdu, Tite. Promiň.“

„Neomlouvej se,“ řekl Cassar a ukázal k bráně vedoucí do Titánovy nohy. „Radši se jdi chystat.“

Jonah zběžně zasalutoval, vyběhl po schodech a zanechal Cassara přípravám na doplnění paliva. Prosmýkl se kolem nastupujících vojáků; několik z nich, do kterých přitom strčil, rozzlobeně zamručelo a pár jich dokonce zvýšilo hlas, ale když uviděli jeho uniformu a uvědomili si, že na něm brzy dost možná budou záviset jejich životy, rychle zase umlkli.

U vchodu do Titána se Jonah na vteřinu zastavil a vychutnával si kouzlo okamžiku. Zaklonil hlavu a ještě jednou se na obrovský stroj se podíval. Pak se zhluboka nadechl a vysokou bránou lemovanou symboly orlů a blesků do Titána vstoupil.

¤ ¤ ¤

Ocitl se v chladných, rudě osvětlených Titánových útrobách a s jistotou získanou během těch nespočetných hodin, kdy se učil znát každý nýt a šroub držící Dies irae pohromadě, vykročil do labyrintu nízkých chodeb. V celém Titánovi nebyl jediný kout, o němž by Jonah nevěděl – dokonale znal každé tajemství, které jeho ‚holka‘ skrývala před ostatními, každý průchod a každou spojovací chodbu. Dokonce ani Titus a princeps Turnet neznali Dies irae tak dobře jako on.

Jonah došel na konec úzké chodby, kde u silných železných dveří stála dvojice vojáků v naleštěných hrudních krunýřích na stříbrných kroužkových košilích. Tváře jim oběma zakrývala maska ve tvaru lebky, znaku Legio mortis, a ozbrojeni byli krátkými elektrickými obušky a elektrošokovými pistolemi zastrčenými v pouzdrech. Uviděli ho a zpozorněli, ale potom ho poznali a nepatrně se uvolnili.

Jonah jim kývl na pozdrav a řekl: „Moderati primus, přechod z nižší do střední sekce.“

Bližší z obou vojáků přikývl a ukázal na hladký černý panel u dveří, zatímco ten druhý vytáhl pistoli z pouzdra. Její hlaveň se ke konci rozšiřovala a výhružně z ní čněly dva hroty ze stříbrné oceli, mezi nimiž to modře jiskřilo. Pistole střílela jasné výboje elektrické energie, které dokázaly v okamžiku sežehnout člověku maso z kostí, aniž by hrozilo, že se ve stísněném prostoru úzkých chodeb nebezpečně odrazí.

Jonah přiložil na panel dlaň a chvíli čekal, zatímco mu po ní přejížděl paprsek žlutého světla. Pak se nade dveřmi rozsvítilo zelené světlo a bližší z vojáků natáhl ruku a otočením kola je otevřel.

„Díky,“ řekl Jonah a prošel na jedno z točitých schodišť stoupajících Titánovou nohou. Úzké železné schody se vinuly kolem silných svazků vláken, fungujících jako umělé svaly, a pulzujících elektrických kabelů obklopených polem mihotavé energie, ale Jonah si ničeho z toho nevšímal, protože se mu z horkého a zatuchlého vzduchu obracel žaludek. V půli cesty se musel zastavit, aby nabral dech a otřel si před vystoupáním do dalšího patra pot z čela.

Když vystoupal výš, začal být vzduch o něco chladnější, protože teplo uvolňované plazmovými plyny vypouštěnými z reaktoru tu rozptylovaly výkonné recyklační jednotky. U poblikávajících řídicích panelů stáli v kápích zahalení adepti Mechanika a opatrně zvyšovali množství plazmy v reaktoru. Ve stísněných chodbách v Titánově nitru ho se salutováním míjeli další členové posádky. Posádka Dies irae byla dobrá – musela být, jinak by si ji princeps Turnet nikdy nevybral. Všechny muže i ženy na palubě si osobně zvolil pro jejich mimořádné schopnosti a oddanost povinnostem.

Po chvíli Jonah konečně došel ke komnatám pro moderati, umístěným v samém srdci Titána, a do zdířky u dveří zasunul autentifikátor.

„Moderati primus Jonah Aruken,“ řekl.

Mechanismus zámku cvakl a dveře se s cinknutím otevřely. Ocitl se v nádherné místnosti s klenutými stěnami z lesklého kovu a kopulovitým stropem, v němž bylo v pravidelných rozestupech šest otvorů.

Jonah došel doprostřed místnosti a řekl: „Velitelský můstek, moderati primus Jonah Aruken.“

Podlaha pod jeho nohama se zatetelila a zavlnila, jako by byla ze rtuti, a vytvořila pod ním dokonalý kruh z hladkého, zrcadlově lesklého kovu, který se i s ním zvedl ze země. Tenký disk vystoupal vzduchem, vynesl Jonaha skrz otvor ve stropě a transportním potrubím se s ním vydal k Titánově hlavě. Stěny potrubí vydávaly vlastní tlumenou záři. Stříbrný disk se zastavil a Jonah potlačil zívnutí a vstoupil na můstek.

Prostor uvnitř hlavy Dies irae byl rovný a široký. Vedla jím centrální spojovací ulička, kterou po obou stranách lemovaly níže zapuštěné výklenky plné adeptů s kápěmi a servitorů přímo propojených s vnitřními procesy, jež probíhaly hluboko v nitru obřího stroje.

„Tak jakpak se dnes všichni máme?“ zeptal se, i když nemluvil na nikoho konkrétního. „Připravení na další boj s barbary?“

Jako obvykle mu nikdo neodpověděl. Jonah s úsměvem zavrtěl hlavou a přešel do přední části můstku. Stačila představa blížícího se propojení s velitelským rozhraním a kocovina ustoupila. Na vyvýšeném stupínku před zeleně zářícím taktickým displejem stála tři polstrovaná křesla, z jejichž opěrek pro ruce i hlavu se táhly tlusté svazky izolovaných kabelů.

Protáhl se kolem prostředního křesla, které patřilo princepsu Turnetovi, posadil se do křesla napravo a uvelebil se v důlku, který si ve vrzajícím koženém potahu za ta léta vyseděl.

„Adepti,“ řekl. „Zapojte mě.“

Po obou stranách se vedle něj objevili adepti Mechanika v rudých rouchách a pomalými, dokonale sladěnými pohyby mu navlékli na ruce jemné rukavice z mikrocelulární látky, jejichž vnitřní mnemopovrch splynul s jeho kůží a změřil jeho základní životní funkce. Další adept mu přiložil na hlavu stříbrnou mřížku z encefalogra­fických senzorů a dotek chladného kovu na kůži příjemně zastudil.

„Nehýbejte se, moderati,“ ozval se mdlý, neživý hlas adepta za Jonahovými zády. „Korové dendrity připraveny.“

Jonah uslyšel zasyčení svorek sloužících k upevnění krku, které vyjely po stranách opěrky hlavy, a periferním viděním zahlédl, jak se z nich vysouvají tenké kovové dráty. V duchu se připravil na bolestivý okamžik samotného propojení a dráty mu zatím pomalu klouzaly po tváři, jako by se mu k očím plazili dva stříbrní červi. Po chvíli už byly vidět jasně: neuvěřitelně tenké stříbrné drátky, tenčí než lidský vlas a přitom schopné rychle přenášet obrovské množství informací.

Svorky mu znehybnily hlavu a stříbrné drátky mu nejprve klesly k obličeji, potom mu koutky očí projely kolem optického nervu až do mozku a napojily se přímo na mozkovou kůru.

Mozek mu na okamžik zaplavila vlna mrazivé bolesti. Zavrčel, ale pak ucítil, jak jeho tělo splývá s Titánem v jedno, a uvolnil se. Přes části mozku, které normálně zůstávaly nevyužité, mu korové dendrity směrovaly nepřetržitý tok informací a umožňovaly mu tak, aby cítil každou část gigantického stroje, jako by šlo o jeho vlastní tělo.

O pouhých několik mikrosekund později už posthypnotické implantáty vložené do podvědomých částí jeho mozku spustily sérii kontrol a promítaly mu přímo do očí telemetrické údaje, informace o stavu připravenosti zbraní, hladině paliva a o milionech dalších drobností nezbytných k řízení Titána. Jeho krásného, skvělého Titána.

„Jak se cítíte?“ zeptal se jeden z adeptů a Jonah se zasmál.

„Je dobré být králem,“ odpověděl.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Brož., 296 str., obálka Philip Sibbering, překlad Vojtěch Dušek, 299 Kč, vyšlo v květnu 2013 v naklada­telství Polaris

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).