Batman je bezesporu nesmírně významnou postavou komiksové scény. Nejenže patří mezi nejstarší superhrdiny, ale také během té doby stihli autoři Batmana v průběhu věků několikrát redefinovat pojetí superhrdinského komiksu (Temný rytíř Franka Millera) a vlastně i filmu (Nolanova trilogie). Jenomže na to, aby byl komiks dobrý, nemusí měnit pravidla žánru. Naopak stačí vědět, v čem je ten který hrdina nejsilnější. A právě v tom se skrývá síla Mariniho díla Můj temný princ.

Málokdy se povede tak dokonale vystihnout podstatu postavy s takřka stoletou historií v jediném komiksovém albu jako v tomto případě. Enrico Marini si vyžádal volnou ruku na samostatný příběh s Batmanem, a dalo by se tak očekávat, že zkusí přijít s nějakým novátorským přístupem. Snad trochu překvapivě, místo toho, aby se pokusil o revoluci a využil toho, že není vázán provázaností s ostatními příběhy DC univerza, Marini raději z Batmana vymačkal jeho absolutní esenci. Možná někoho lehce zarazí, že to není výhradně něco „dospělejšího ve stylu Nolanova Temného rytíře“, ale Batman, milí mileniálové, to není jen Nolan. Místo toho si bere nejlepší z fantasmagorické gotiky Tima Burtona i noirového thrilleru, který se pro Batmana stal moderním trademarkem.

Každopádně zásadní je, že se Marinimu podařila přesně taková rovnovážná kombinace, jakou takový Batman pro všechny potřebuje. Nervy drásající napětí je příjemně proloženo nepřekonatelně suchými hláškami Alfréda a šílenými výstřelky klauna. Snad jste nečekali jiného záporáka? Pokud chcete z Batmana vymačkat to nejlepší, tak je výběr hlavního padoucha celkem jednoduchý – nemůže to být nikdo jiný než Joker.

Ten je v Mariniho pojetí také někde na půli cesty mezi potřeštěným bláznem a vážně budovaným padouchem s propracovanou psychologií. A aby ztřeštěnosti nebylo málo, Jokera doprovodí jeho potrhlá milenka Harley Quinn. Poslední postavou, která superhrdinský ansámbl doplňuje, je Catwoman. Tu by se dalo pomocí dračákovské terminologie označit přesvědčením chaoticky neutrální, dobro a zlo jsou jí ukradené, jede hlavně na sebe. Ne, že by hrála v příběhu nějakou významnější roli, je tam víceméně proto, že se to tak nějak sluší a patří. Přece byste nechtěli, aby Batman zůstal na ocet, když i Joker má svou něžnou polovičku.

Podobně jako volbu postav i základní linii příběhu Marini koncipoval tak, aby podtrhl, to, co dělá netopýřího muže speciálním. Proto se musel dostat pod kůží nejenom Batmanovi, ale i Bruci Waynovi. A to se povedlo. Když Joker unese holčičku, o níž její matka tvrdí, že je dcerou Bruce Waynea, nejde o kdovíjak originální námět, ale za to je jasné, že tady se ponoříme hluboko do Batmanova nitra. Ovšem pronikneme nejenom do jeho duše, na první pohled ničím nezajímavá holka totiž dokáže zasáhnout i lecjakou skrytou stránku šíleného Jokera. Ani tady nejde o žádná překvapení, vždyť Batman byl vždycky velké rodinné drama, které se v klidu mohlo rovnat megadramatu rodinu Ewingů z Dallasu.

Na to, jak fádně působí hlavní dějová linka, je poslední stránka s pointou o to víc vymazlená a provokativní. Do jisté míry staví vyznění celého předchozího příběhu na hlavu. Už jenom kvůli ní si stojí komiks přečíst. A to toho Můj temný princ přitom nabízí ještě podstatně více – mimo jiné zajímavou barevnou kresbou, která dává vyniknout gotické atmosféře města zločinu i pitoresknosti Jokera. Jednoduše řečeno, na celém komiksu jde vidět, jak má Marini rád Batmana, a tak je celé dílo jeho upřímným vyznáním. No a vy zase budete mít rádi Mariniho za to, jaký příběh vám naservíroval.

• Enrico Marini: Můj temný princ
• Crew, 2018
• Překlad: Jiří Pavlovský
• Obálka: Enrico Marini
• 136 stran, 499 Kč (v e-shopu Fantasye již za 449 Kč)