Volání úplňku, Riley Jensonová 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Keri Artur
 |
Zavěsila jsem, schovala telefon zpátky do kabelky a šla domů.
Kde jsem zjistila, že dneska v noci mi práce nekončí. U mých dveří stál upír.
Tedy – přesněji řečeno – nahý upír.
Zastavila jsem se a zírala. Nemohla jsem si pomoci. Vždyť byl nahý. A měl zatraceně dobrou figuru.
Jeho vlasy byly snad černé, ovšem pod nánosem bláta vypadaly jako hnědé. V tmavých očích měl posmutnělý pohled a kvůli jeho obličeji by i andělé byli ochotni zabíjet.
Tvář měl stejně umatlanou od bláta jako vlasy, ale pod tou špínou byl štíhlý a svalnatý – vyloženě atletický typ. A k tomu všemu byl jako chlap štědře obdařen. Sice jsem viděla už i větší, ale stejně to byl macek.
Za mými zády se zabouchly dveře od domu a probraly mě z mrákot.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Ahoj,“ opakoval po mně.
Zdvořilý upír. Úžasné. „Máš nějaký zvláštní důvod, proč stojíš nahý u mých dveří?“
Doufala jsem, že ano. Možná mi ho někdo poslal darem. Narozeniny mám sice až za pár měsíců, ale představovat si to snad můžu, ne?
Ačkoli nazí upíři se v mých tajných představách obvykle nezjevují, natož umatlaní od bahna.
Odpověděl mi otázkou. „A ty máš nějaký zvláštní důvod, proč jsi celá od krve?“
„Připletla jsem se ke rvačce. A teď je řada na tobě.“
Podíval se sám na sebe, jako by si teprve teď všiml, že na sobě nemá oblečení. „Opravdu netuším, jak se mi tohle stalo.“
Mluvil tichým hlasem, který rozechvíval mou duši, a div že se mi z něj nezkroutily palce u nohou. Ať se propadnu, tohle je ten nejvíc sexy hlas, jaký jsem kdy u chlapa slyšela – mrtvého nebo živého.
„Přece ale víš, proč stojíš zrovna u mých dveří?“
Přikývl. „Jestli tady bydlíš, tak jsem tu správně.“
„No, abych pravdu řekla, moc často se mi nestává, že se mi na prahu objeví chlapi s holým zadkem.“ Než bratr zmizel na misi, kvůli něčemu takovému jsem držkovala, a právě proto jsem si teď myslela, že tenhle upír je dar pro mě. Rhoan neměl k podobným věcem daleko. I když – upřímně řečeno – málokterý upír má smysl pro humor a většina z nich by na takový žertík nekývla. „Takže jestli nemáš žádné vysvětlení, seber si svoje výstavní tělo a vypochoduj po těch schodech ven z baráku.“
„Potřebuju pomoc.“
Což s velkou pravděpodobností znamenalo, že potřebuje pomoc Direktoria spíš než přímo mou. Což byla fakticky škoda. Ještě jednou jsem si pořádně prohlédla jeho nahé tělo a nemohla si pomoci, ale musela jsem obdivně vzdychnout. Dobře, v nočních klubech pro vlkodlaky jsem už viděla spoustu naháčů, ale tohle byl opravdu ten nejpovedenější exemplář chlapa, jaký jsem za poslední dobu spatřila.
„Proč potřebuješ pomoc? Začal sis s něčí ženou a naštval jejího chlapa?“
V tmavých očích se mu zablýsklo. „Mluvím vážně. Někdo se mě snaží zabít.“
Možná ano, ale bylo těžké brát ho vážně, když tady postává v tomhle stavu. Nebylo by lepší nahlásit to policii nebo přímo Direktoriu? „Vždycky se najde někdo, kdo jde upírům po krku, a celkově vzato si to většinou zasloužíte.“
„Ne všichni zabíjíme proto, abychom přežili.“
To jo, ale těch pár, kteří to dělají, určitě kazí ostatním pověst. „Podívej, řekni mi, co chceš, nebo se odsud kliď a jdi se vystavovat někam jinam.“
„Jsi strážce Direktoria pro jiné rasy, ne?“
„Ne. To dělá můj spolubydlící.“
„A je doma?“
Vzdychla jsem. Proč se všichni hezouni shánějí po Rhoanovi? „Čekám, že se vrátí nejdřív někdy během zítřka.“ Nebo později, pokud mohu soudit dle tísnivého pocitu v žaludku.
„Pak si na něj počkám.“
„Fakt? A kde?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Tady,“ ukázal elegantním gestem na podlahu.
„Tady zůstat nemůžeš.“ Paní Russelová, majitelka téhle polorozpadlé bývalé fabriky, kterou má tu drzost nazývat obytným domem, by měla řeči. Jediný důvod, proč nás sem pustila do podnájmu, byl, že nesměla porušovat zákon proti diskriminaci nelidských ras – a protože mít v domě vlkodlaka znamená zbavit se havěti. Zdálo se, že krysy nás nemají v lásce.
Ale kdyby ta baba našla na chodbě sedět upíra, padla by do mdlob a vyrazila by nás z bytu. Paní Russelová k smrti nenáviděla upíry – ačkoli každý den oslavovala fakt, že si jeden z nich pochutnal na jejím manželovi.
„Obzvlášť když jsi nahý,“ dodala jsem. „Zákon zakazuje potloukat se nahý na veřejnosti.“
Moc dobře jsem to věděla, protože mě před několika měsíci za to zatkli, i když jsem byla spíš v parku než na chodbě. Vyvázla jsem s malou pokutou, ale omlouvala jsem to tím, že byl úplněk. Hedvábné šaty, které jsem zrovna měla na sobě, nedopadly po té přeměně o nic lépe než moje krajkové tričko. Ani jeden z těch zážitků mi nezabránil nosit nevhodné oblečení. Zákon má možná problém s lidmi, kteří pobíhají nahatí, ale vlkodlaci ho nemají.
„Světlo je rozbité,“ řekl hlasem tak tichým a hřejivým, že mě znovu zašimralo v zádech. „Nejsou tam žádná okna a na chodbě je tma. Nikdo mě neuvidí.“
Já jsem ho viděla, ale když jsem vycházela po schodech, musel mě slyšet, a vůbec se neobtěžoval schovat někam do tmy. To mě dost znepokojovalo. Stejně jako fakt, že je nahý. Nebylo žádným tajemstvím, že jsem vlkodlak, a do úplňku zbývalo jen sedm dní. A taky bylo známo, že vlkodlačí sexuální pudy dramaticky sílí sedm dní před tím, než měsíc dosáhne úplňku. Možná je to návnada.
Ale proč by na mě někdo chtěl nastražit past? Kromě toho, že můj bratr je strážce, jsem byla nic a nikdo. Možná jsem ze zlé předtuchy, že se něco Rhoanovi děje, už paranoidní.
„Když máš problémy, proč nejdeš na Direktorium? Je tam spousta strážců, kteří by ti mohli pomoci.“
„Nemůžu.“
„Proč ne?“
V očích, černých jako půlnoc, se na chvíli ukázal zmatek. „Nemůžu si vzpomenout.“
Jo, na to mu určitě skočím. „Promiň, ale pustil bys mě laskavě ke dveřím?“
Ustoupil. Vytáhla jsem z kabelky klíče a ostražitě se přiblížila ke dveřím. Zvedl ruce a zatvářil se vesele, když jsem odemkla a prudce otevřela. Jakmile jsem vešla dovnitř, ulevilo se mi. Mnohé z toho, co se povídá o upírech, jsou báchorky, ale to o prazích určitě platí.
Hodila jsem kabelku na zelenou pohovku a zahleděla se do jeho temných očí. „Nepokoušeš nikoho z mých sousedů, nebo tě osobně dotáhnu na Direktorium.“
Usmál se na mě tak, že moje hormony začaly dělat nadšené přemety. „Prozkoumal jsem zbytek budovy. Jsi jediná, koho by stálo za to pokousat.“
Chtě nechtě jsem se musela usmát. Možná byl nahý, celý od bahna, a kdo ví, co ho sem přivedlo, ale vypadal božsky a na rozdíl od většiny upírů, s nimiž jsem pracovala, hezky voněl. V jiném čase a na jiném místě bych asi podlehla pokušení chytit se na tuhle zablácenou návnadu a kašlat na důsledky. „Jestli chceš překročit můj práh, pouhý kompliment nestačí.“
Pokrčil rameny; bylo to nepatrné, skoro ladné gesto. „Mluvím zásadně pravdu.“
„Á-ha.“ Už jsem skoro zavřela dveře, ale pak jsem zaváhala. „Opravdu si nepamatuješ, proč jsi nahý?“
„Momentálně ne.“
Nepamatuje si to, nebo je mu trapné to říct? Měla jsem podezření, že to druhé je správně. Jen jsem nevěděla proč, navíc ti upíři, které jsem znala z práce, pocit trapnosti snad ani neznali.
„Dobře. Tak se tedy uvidíme později.“
Zavřela jsem dveře a namířila si to do koupelny pod sprchu. Potom jsem vlezla do své zválené postele a snažila se usnout. Ale hlodavý pocit, že bratr je v nebezpečí, plus fakt, že před mými dveřmi je pořádný kus nahatého upíra, který má kdovíco za lubem, se spolehlivě postaraly o to, že jsem oka nezamhouřila.
Asi po hodině převalování a házení sebou jsem to vzdala a vylezla. Vytáhla jsem oblíbené tričko s Marťanem Marvinem, protože noc byla trochu chladná, šla do kuchyně a vzala si velkou sklenici mléka a pikslu s čokoládovými sušenkami. Pak jsem se uvelebila ve svém oblíbeném křesle, jedla, pila a sledovala, jak noc ustupuje krásnému rudému úsvitu. Když podívaná na nebi skončila, vyťukala jsem na Rhoanově laptopu hlášení a poslala email Jackovi. O vteřinu později zazvonil telefon.
Opřela jsem se a vzala sluchátko. „Ahoj, Kelly.“
Z telefonu se ozval nakřáplý smích. Kelly měla přesně ten zastřený hlas, který by z ní okamžitě udělal hvězdu erotické linky. „A jak jsi věděla, že to jsem já?“
„Protože jsem ti nechala na záznamníku vzkaz a protože všichni ostatní vědí, že mi v tuhle nekřesťanskou hodinu nemají volat.“
„Jenže stejně jsi vzhůru, což znamená, že máš problém.“ Zaváhala. „Chytila tě zoufalá touha pokecat si s rozumnou ženskou? Nebo je to něco vážnějšího, jako třeba postěžovat si na toho blba, co myslí jen ptákem?“
Zazubila jsem se. Kelly neměla ráda Talona o nic víc než Rhoan, ale na rozdíl od něj na něm dokázala vidět i pozitiva. Chlapy tak štědře obdařené jako Talon aby člověk pohledal. „Vlastně jsem se tě chtěla jen na něco zeptat.“
„A sakra. Těšila jsem se, že si poslechnu o akci s vlkodlakem s pořádnou kládou, ale jen se ptej.“
„Mluvila jsi s Rhoanem předtím, než odjel? Netušíš náhodou, kam měl namířeno?“
„Ne, a to druhé taky ne. Proč?“
„Mám jen pocit, že je v nějakém maléru.“
„Doufám, že nemyslíš stejný malér, jaký potkal deset z nás?“
„Ne. Alespoň zatím ne.“
„Dobře.“ Odmlčela se. V pozadí tiše tikaly hodiny, tudíž byla ve svém kanclu na Direktoriu. U ní doma byly hodiny ještě z pravěku. Byly obří a strašně hlučné, a když začaly bít, byla jsem nucena opustit místnost. „Zítra večer jdu ven. Jestli se do té doby nevrátí, uvidím, co budu moci zjistit.“
„Díky. Máš to u mě.“
„Vezmi mě do klubu během měsíční horečky, a budeme si kvit.“
Zasmála jsem se. „Platí. Zatím ahoj.“
„Arrivederci, bella.“
Položila jsem sluchátko, vstala a šla zpátky do kuchyně.
Nejsem kdovíjaká kuchařka a většinou všechno připálím. Muffiny, vajíčka a slaninu však zvládnu bez větších škod. Naštěstí pro můj žaludek jsem měla šťastný den. Když jsem to všechno spořádala, podívala jsem se ke dveřím a napadlo mě, jestli by si můj nahatý vamp taky něco nedal. Ne že bych mu chtěla naservírovat sebe samotnou. Rhoan má vždycky v ledničce zásobu syntetické krve, protože ji potřebuje. Jsme sice dvojčata, ale já mám v sobě více z vlkodlaka a bratr zase více z upíra. Jeho zuby se neprodlužovaly, jedl a pil normálně a taky mohl – stejně jako já – chodit na slunci, ale když se blížil úplněk, zvyšovala se jeho touha po krvi.
Vytáhla jsem z ledničky sáček s krví a svůj talíř a šla ke dveřím.
Můj špinavý sexy upír seděl tam, kde jsem ho nechala: ve stínu napravo ode dveří.
- přeložila: Petra Kubašková
