Volání úplňku, Riley Jensonová 1, Keri Artur
 |
Obrátila jsem pohled zpátky k Vinnieho baru. Neslyšela jsem tlukot srdce těch lidí a netušila, jestli Gautier mluvil pravdu, když řekl, že lidé uvnitř jsou živí. Jsem sice zčásti upír, ale krev nepiju a moje smysly nejsou naladěné na lidský tep. Ale dokážu vycítit strach, a určitě bych ho nevnímala, kdyby v klubu nebyl nikdo naživu.
I kdybych zavolala Direktorium, nedostanou se sem včas, aby ty lidi zachránili. Nemám na vybranou; musím dovnitř.
Vytáhla jsem z tašky mobil a rychle vytočila nouzové číslo Direktoria. Když to operátor zvedl, sdělila jsem, kdo volá, a popsala, co se děje. Řekl, že pomoc dorazí do deseti minut.
Vrátila jsem mobil do tašky a přešla silnici. I když jsem zdědila upíří schopnost halit se do stínu, teď jsem se o to nepokusila. Upír v klubu beztak pozná, že se blížím. Uslyší zrychlený tlukot mého srdce.
Je to strach? Ale jasně že jo. Který normální, rozumný člověk by se nebál, když má za okamžik vstoupit do upířího hnízda? Jenže já už se svým strachem prožila mnohá dobrodružství. Nezastavil mě předtím, a nezastaví mě ani teď.
Když jsem došla na chodník, zastavila jsem se a zkoumala kovové dveře. Ačkoli mě to nutilo spěchat, věděla jsem, že přesně tohle nesmím udělat. Tedy ne, pokud chci zachránit životy.
Na dveřích byly obyčejné visací zámky. Když je klub zavřený a oni chtějí zabránit násilnému vniknutí, používají mříže podobné těm na oknech. Což znamenalo aspoň to, že Vinnie a také někdo z číšníků je uvnitř.
Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Zleva přicházely tři různé vůně. Zprava upír a nějaké dvě další.
Vydechla jsem a zula si boty. Jehlové podpatky jsou sice fajn na party, ale v boji jsou k ničemu. Přinejmenším když jsou na nohou. Ale jinak jsou podpatky docela dobrá zbraň, zvláště pokud jsou ze dřeva jako ty moje. Nejenže je lze použít jako miniaturní vražedné kůly, když člověk chce zatočit s upírem, ale docela se hodí i na kohokoli jiného. Málokoho napadne, že by taková bota mohla být nebezpečná, ale tyhle opravdu byly. Během let, kdy jsem nečekaně narážela na problémy na těch nejméně pravděpodobných místech, jsem se naučila jednu věc: vždy měj po ruce zbraň. Někdy ani vlkodlačí zuby nestačí k zastrašení protivníka.
Vyhrnula jsem si džíny, abych nezakopla na nerovném povrchu, pak jsem hodila tašku do pravého rohu ke dveřím, aby nepřekážela a zároveň nebyla vidět. Protáhla jsem si prsty, vykročila vpřed a silou kopla do dveří. Tou ránou se otřásly, ale neotevřely se. Tiše jsem zaklela a znovu kopla. Tentokrát povolily a odlétly tak, až se z nejbližšího okna vysypalo sklo.
„Direktorium pro jiné rasy,“ řekla jsem ve dveřích a bloudila očima ve tmě. Upíra, maskovaného stínem, jsem neviděla, ale rozhodně jsem ho cítila. Proč se ti pitomí upíři nemyjou? „Vylez, nebo si to vypiješ.“
No já vím, takhle přesně se to neříká, ale strávila jsem mezi strážci dost času a věděla jsem, že si na formality příliš nepotrpí.
„Nejsi strážce,“ ozval se tichý, téměř dětský hlas.
Zakroužila jsem rameny a snažila se zbavit napětí ve svalech. Hlas přicházel zleva, ale nemytá zatuchlina zprava. Že by tu byli dva upíři? To by mi Gautier určitě řekl… Pak jsem si vzpomněla na jeho zákeřný pohled. No jasně, ten parchant to věděl.
„Neřekla jsem, že jsem strážce. Řekla jsem, že jsem z Direktoria. A co jsem dodala pak, to platí.“
Upír si odfrknul. „Tak mě k tomu donuť.“
Donuť mě, ne donuť nás. Ten upír sází na to, že nevím, že jsou dva.
„Máš poslední šanci, upíre.“
„Cítím tvůj strach, vlčice.“
Taky jsem ho cítila. Chvěl se v mých žilách. Ale pach mého strachu nebyl ničím v porovnání s tím, který se šířil z lidí v místnosti.
Vešla jsem do klubu.
Vzduch po mé pravici se tetelil a pronikavé aroma smrti zesílilo. Sehnula jsem se. Přes má záda se přehnal stín a zapáchal tak, že jsem se div nepozvracela. Tlumené žuchnutí mi napovědělo, kde asi je, i když jeho pach byl tak blízko a tak intenzivní, že nešlo na to místo přesně ukázat prstem. Otočila jsem se a vykopla bosou nohu do vzduchu. Narazila jsem do chuchvalce tmy, a upír hekl. Vzduch se znovu zachvěl a varoval mě. Otočila jsem se a naslepo švihla špičatým podpatkem. Cítila jsem, jak natrhl kůži, a ve stejném okamžiku upír zakvílel bolestí. Znovu se mi zdálo, že je to spíš hlas dítěte než dospělého. Někdo přeměnil nějakého kluka. Z té představy mi bylo nanic.
Zaregistrovala jsem pohyb. První upír ze sebe setřásl stín a vyhrabal se na nohy. Obrátil se ke mně s očima rudýma, prahnoucíma po krvi, a v hubeném obličeji měl zuřivý škleb. Nejen mladíček podle lidských měřítek, ale také nováček podle upířího kalendáře. I tak byl však nebezpečný. Jen snad trochu méně mazaný.
Rozběhl se proti mně. Uskočila jsem, švihla botou a praštila ho do čelisti, až to cvaklo. Zaúpěl a vyjel po mně pěstí. Zaklonila jsem se a cítila na bradě jen průvan, jak se mě pokusil trefit. Opět ke mně zavanul pach špíny. Nepatřil prvnímu upírovi, nýbrž tomu druhému. A blížil se rychle. Popadla jsem hrst střapatých vlasů prvního upíra a strhla ho tomu druhému do cesty.
Srazili se tak, že by to vyrazilo zuby i mně, ale pořád to nestačilo k jejich zneškodnění. První upír se nějak prosmýkl kolem a dal mi pěstí do tváře, až jsem sletěla na zem. Uhodila jsem se o prkennou podlahu, hlesla bolestí a boty mi vylétly z ruky. Na chvíli jsem měla před očima hvězdičky. Pak na mě dopadl jeden z nich celou svou vahou a zalehl mě od hlavy k patě, takže jsem se nemohla hnout. Mé smysly zaplavil ten hrozný puch. Skoro jsem nemohla dýchat. V očekávání potravy se mu prodloužily špičáky.
Do mého krku teda ne!
Zmítala jsem se a snažila se ho ze sebe setřást, ale měl nohy pevně omotané kolem mě. Zasmál se a najednou jsem neviděla nic jiného než záblesk jeho zkrvavených tesáků.
„Na to zapomeň, ty hajzle.“ Podařilo se mi zabránit mu v tom paží. Jeho zuby se zasekly do mého zápěstí, zajely hluboko a celým tělem mi projela spalující bolest. Pro některé upíry je sání krve potěšením, ale pro tohohle to očividně neplatilo. Možná byl příliš mladý. Ale teď jsem nepřemýšlela proč, a jen zařvala.
Druhý upír se zasmál, čímž mě ještě více vyděsil. Všemi mými končetinami začala proudit síla a okamžitě utišila bolest. Upír lačně polykal mou krev a já mu zabořila druhou rukou do vlasů, hrst jich chytila a strhla jeho hlavu dozadu, čímž jsem osvobodila svou ruku od jeho zubů. Překvapeně zavřeštěl a já zatnula zakrvácenou pěst a vrazila mu ji do úst, co to šlo. Stříkala krev, létaly kosti, zuby, a jeho vřískot se změnil v bolestný skřek. Znovu jsem udeřila a přehodila si ho přes hlavu. Dopadl tvrdě na záda, uhodil se o bar a už nevstal.
Tak to bychom měli jednoho. Zbývá druhý.
Jenže ten už letěl vzduchem a mířil přímo na mě. Rychle jsem se zvedla a uhnula před ním. Upír se otočil ve vzduchu a přistál na všech čtyřech jako kočka. Pak se ohnal nohou ve vysoké botě a doufal, že mě srazí k zemi. Uhnula jsem, udělala totéž a srazila k zemi jeho. Žuchnul na zadek, ale rychle se zvedl a vyrazil vpřed. Jednou pěstí mě uhodil do stehna a já ztratila rovnováhu. Téměř okamžitě vstal a v chladné tmě se blyštily jeho tesáky.
Švihla jsem rukou, jako že ho chci praštit do hlavy, místo toho jsem se otočila a sehnula pro jednu ze svých bot. Kdyby se mi povedlo zasáhnout správné místo, zabila bych toho hnusného cucáka, ale asi nehrozilo, že by mi kvůli tomu klidně postál.
Jenže stejně: ať ho trefím kamkoli, můj dřevěný podpatek v jeho hrudníku ho nejen zpomalí, ale propálí do něj díru. Nikdo vlastně nevěděl proč, zvláště když se upíři mohou dřeva bez problémů dotknout. Současné teorie tvrdí, že se jedná o jakousi chemickou reakci mezi upíří krví a dřevem – a tahle reakce je důvod, proč zásah dřevěným kůlem do srdce může upíra zabít. Spustí to reakci, při níž všechny jeho vnitřní orgány shoří asi podobně, jako když sluneční světlo sežehne nezkušeného upíra, který nerozumně vyjde ve dne ven.
Vztekle zavrčel a skočil po mně. Popadla jsem botu, ulomila podpatek, skutálela se pryč a vyskočila na nohy. Obrátil se čelem ke mně a já mu vrazila dřevěný trn co nejhlouběji do hrudi.
Jenže se mi mezitím pohnul a já minula to správné místo. Bylo to jedno. V tu chvíli mi bylo vhod naprosto cokoli. Prudce se zastavil a zíral překvapeně na ohnivé jiskry sršící z rány. Přesně v tom okamžiku jsem ho srazila k zemi. Zůstal ležet na podlaze a nehýbal se.
Chviličku jsem tam jen stála a zoufale se snažila nabrat do plic zase trochu vzduchu. Když jsem se mohla opět nadechnout, zachvátila mě bolest – a téměř mě paralyzovala. Zhluboka jsem se nadechla, třásla se a zoufale se snažila probudit vlka, který se ve mně skrýval.
Pocítila jsem příval síly, jež mě šimrala v žilách, svalech i kostech; viděla jsem rozmazaně a bolest se rozplynula. Končetiny se zkrátily, posunuly, přeskupily, a najednou jsem stála v klubu nikoli jako člověk, ale jako vlk. Několik sekund jsem zůstala nehybná ve své nové podobě, tiše jsem oddychovala a poslouchala ticho, zda nezaregistruju nějaký náznak pohybu, pak jsem se začala měnit zpátky v člověka.
Vlkodlaci žijí tak dlouho, protože si buňky jejich vlčího těla ukládají informace o struktuře. Při proměně se poškozené buňky napraví. Rány se zahojí. A i když zacelit takovou ránu, jakou jsem měla na paži, obecně vyžaduje více než jednu přeměnu, tahle jedna alespoň zastaví krvácení a nastartuje proces hojení.
Samozřejmě, když člověk změní podobu a je při tom oblečený, nedělá to dobrotu, zvláště pokud je to něco tak jemného jako krajkový top, který jsem měla na sobě. Ještě že džíny byly z elastického materiálu a obvykle přečkaly proměnu docela obstojně.
Jakmile jsem nabyla lidské podoby, svázala jsem potrhaný top, obrátila se a hledala ve tmě lidi, kteří tam přece někde museli být. V tu chvíli kdosi začal tleskat. Schválně plácal rukama tak, aby to vyznělo jako výsměch.
Ani jsem nemusela moc čenichat, abych poznala, že je to Gautier.
„Ty bastarde,“ řekla jsem a otočila se k němu. „Jen jsi tam stál a díval se?“
- přeložila: Petra Kubašková
