Volání divočiny, Hry s příběhem 3, ed. Jan Č. Galeta
 |
Je mnohotvárná. Obklopuje nás v podobě stále zeleného neprostupného hvozdu. Jejím jazykem promlouvá dryáda, temný druid i elfí lučištnice. V šedi velkoměsta se rozpíná v podobě zvolna se rozpadajících ruin starého lunaparku a její úponky můžeme nosit sami v sobě. Co se stane s drakem, který zešílel? Chtěli byste žít v době, kdy legendy a mýty jsou pravdivé a dávná monstra skutečná? Nebo poznat poslední věčné, původní bohy, kteří se skrývají v zapomenuté pevnosti pod horou, i jejich hladovějící poddané – tu trochu lesku, za níž je bída, strach a zoufalství? Tajemné síly přírody, nástrahy divočiny a jejích divokých nespoutaných obyvatel ožívají v našich příbězích, které inspiraci čerpají z originálních, převážně českých, herních světů.
Hanina Veselá: Mé jméno bude znít!
I. Něžný sysel
Něžný sysel je fakt divná putyka, nesoucí název podle jisté vesnice. Sedí se na holém dřevu bez opěradel jen s větrem v zádech, stoly jsou samá tříska a štamgastům nad hlavami svítí obloha. Během první ranní polévky nese nebe růžový nádech, který se rychle přelije do temně modré. Do oběda ta krása většinou stihne zešednout, a když lovím v omáčce tuhé maso a za kousek chleba bych vraždila, je nebe beznadějně šedivé. Teprve k večeru člověku do misky zasvítí sluníčko. Zlatavý paprsek olízne kousek téhož masa, jaké bylo v poledne, projasní tutéž omáčku a zmizí. Svařák pijeme už pod hvězdami. Jediným, co se tu nemění, je výhled.
Přímo pod námi přechází travnatý svah v rozpukanou šedou skálu. Z jejích mělkých proláklin nesměle vykukují růžice netřesků a suchá stébla. Mezi nimi prosvítá lišejník – citronově žlutý nebo naopak pistáciový, pestré barvy se dávají na ústup teprve v blízkosti ledovce. Hluboko pod kamenným mořem se rozestupuje podhůří protkané mnoha údolími řek, které přiníší vodu z hor. Z našeho úhlu pohledu temně zelené jako hluboká vodní propast a neméně zrádné. Rašal Naf. Kraj, jemuž vládne vládce krutější, než kdokoliv z lidí. Zyl Červený, jedna z posledních dračích legend.
„Koukat odsud do Rašal Nafu je jako hledět zrcadlem času,“ nesl se vzduchem hlas pana Delara. Bylo to během jedné z oněch mrtvolně chladných nocí, kdy nic nehřeje víc než lidské teplo. „Tak blízko, a přitom tak daleko.“ Delara zaklonil hlavu a vystavil tak mladou a krásnou tvář ledovému větru. „Uprostřed štítů hor, mezi měsíční krajinou a šedým prachem našel jediný živý pruh země, aby z něj udělal své nové království. Tisíc jeskyní. Ach… Posloucháš mě vůbec, paní Magno?“ Delara ztichl, ač pokus omotat mi ruku kolem pravého ňadra ještě zcela nevzdal.
Znovu a důrazněji jsem se odtáhla. Nebyla jsem jeho typ. Příliš hubená, příliš bledá, nezdravě nezávislá, navíc zrzka. Věděl to on, věděla jsem to já. Jenže pod ledovcem platila jiná pravidla. Stačil jediný pohled vzhůru, abych na vršku strmého srázu spatřila bílou čepici. Takhle zdálky ta ledová masa vypadala neškodně.
Raději jsem obrátila pozornost zpátky k nejbližšímu údolí:
„Já vím, co tam dole je. A děkuj bohům, za všechen ten jedovatý prach, který nás od toho dělí.“
Žvanivý mladík hrál v naší skupince roli drzouna. Trpěla na něj i kuchařka Gida, která mu při výdeji jídel dopřávala nápadně štědré porce. Vzhledem k tomu, co bylo v kotli, to ale velká výhoda nebyla. Gidě táhlo na padesátku. Na rozdíl ode mne na svůj věk vypadala, takže neznamenala žádnou konkurenci. To vše za předpokladu, že bych si chtěla s Delarou přece jen zašpásovat. Thas, nejzkušenější z lovců a velitel výpravy, neměl mladého vědátora příliš v lásce. Jenže to byl u Thase normální stav. Nelibost vůči čemukoliv a komukoliv byla velitelovou zbraní i štítem. A pak tu byli zbylí dva lovci. Mlčenlivý Murin, nevrlý Grozno.
„Ten čas tady, to je věčnost,“ vzdychl pan Delara, zatímco za jeho zády plul jeden z nejmalebnějších západů slunce.
Typická večeře u Něžného sysla.
„K dnešku to dělá dva měsíce a čtyři dny,“ ukázala jsem na prstech a zhltla další lok břečky, kterou se Gida nestyděla nazvat omáčkou. „Chceš říct, kolik jsme za tu dobu spolykali myší?“
„Paní Magno, raději ne. Překročil dohodu, kterou jsme měli, o polovinu!“ Řeč byla o Thasovi.
„A to ses bál, že nebudeš mít čas čuchat ke každé kytce, kterou tu najdeš! Už máš plný herbář?“
Delara mi věnoval ztrápený výraz, vylil nedojedený talíř pod stůl a zvedl se.
Chvilku jsem ho pozorovala. Mířil ke svému stanu. Cestou se minimálně dvakrát otočil a významně na mě kývl. Měla to být výzva?
Následovala jsem jeho příkladu. Otočila jsem poloprázdnou misku dnem vzhůru a nechala v trávě vyrůst další flek. Dnes naposled. I moje trpělivost má své meze, veliteli Thasi.
„Počkej!“ Dohonila jsem mladíka mezi stany a přiložila rty těsně k jeho uchu. V očekávání důvěrností zpozorněl. „Nevím jak ty, ale já to tu balím. Už mě nebaví plýtvat talentem na syslí kolonie. Ať si je velký myšilov hledá sám. Vyrážím ještě dneska, jakmile Thas usne. Kdyby ses náhodou chtěl přidat, můžeš počkat u toho obrovského balvanu za táborem.“
Mladý učenec pohnul rty, ale nic neřekl. Jakoby s uzarděním se otočil, ve skutečnosti si pospíchal zapakovat. Měla jsem co dělat, abych nepropukla v smích. Cesta do civilizace je dlouhá a noci pod širákem bývají chladné.
- ed. Jan Č. Galeta: Volání divočiny (Hry s příběhem 3)
- Mytago, 2016
- Obálka: Houda Ouns Maaroufi
- Ilustrace: Jonáš a Kryštof Ferencovi
- 432 stran, 289 Kč