Vládci času, Lucie Lukačovičová
 |
Máte rádi příběhy z historie exotických zemí? Baví vás číst si příběhy shromážděné ve sbírkách staré východní literatury i lidových pověstí z Dálného východu? Líbí se vám detektivky Roberta van Gulika o soudci Ti? Máte v oblibě Šóguna od Jamese Clavella či Taika od Eidži Jošikavy? Nepopouzejí vás historicko společenské detektivní příběhy Laury Joh Rowlandové či Ingrid J. Parkerové? Sledovali jste kdysi v televizi seriál Strážce noci? Víte, co pro dálněvýchodní mytologii znamená liška? Kdo je rónin? Nindža? Co mají společného Nara, Edo, Tokio a Kjóto?
Jestliže jste na většinu předcházejících otázek odpověděli kladně, určitě u vás kladnou odezvu najdou i Vládci času Lucie Lukačovičové. Autorka v této knize po svém líčí a vykládá jeden kousek japonských dějin, kdy spolu svádějí bouřlivý souboj o moc a prestiž dva velké japonské rody – Taira a Minamoto. Souboj o to nebezpečnější, že někteří ze zúčastněných mají zvláštní dar: mohou ve svůj prospěch manipulovat s časem na úkor druhých, a jiní zase dokážou přítomnost takto obdařených rozeznat, odhalit je a jejich ovlivňování času zabránit.
Příběh začíná ve chvíli, kdy rod Taira je na vrcholu. Jeho je císař i šógunát, státní politika a prospěch Tairů jedno jsou, jejich majetkové i územní zisky dosahují maxima. To se ovšem nemůže líbit těm, kteří tímto rozmachem Tairů byli odsouzeni do role těch až druhých, tedy Minamotům. Každý z rodů má na své straně společníky a pomahače nejen ze svých spřízněných a podřízených rodů, ale i mezi duchovenstvem a v neposlední řadě jim pomáhají i ony poněkud nestandardní síly. Podobné je to ale i se zrádci, odpadlíky, pochybovači a našeptavači, neboť i takoví se v této společnosti občas najdou. V žádném případě proto nesmíte zapomenout, že ten, který se na první pohled jeví jako váš věrný stoupenec, může být ve skutečnosti zvědem protivníka, či dokonce někým, kdo sleduje své vlastní a možná zcela odlišné cíle a váš osud je mu docela lhostejný, pokud ho nemůže využít pro své záměry.
Román nemá jednoznačného hlavního hrdinu, pokud tedy za hrdinu nebudeme považovat rod jako celek. Dějem se proplétají osudy hned několika postav, které by snad za hlavní hrdiny mohly být považovány, ale žádná z nich není tím ústředním článkem, kolem něhož se vše soustředí. Je to způsob vyprávění typický pro originální příběhy z Japonska a Číny, kde se děj rozbíhá do pobočných linií, přicházejí a zase mizí nové postavy, které se opět zjeví po takové době, že čtenář na jejich existenci už zapomněl, ale najednou je jejich význam pro další děj ne že nezanedbatelný, stanou se přímo katalyzátorem událostí – a pak zase nadlouho vymizí z pozornosti vypravěče. V tomto směru autorka ještě hodně ustoupila evropským požadavkům na přehlednost, posloupnost a celistvost příběhu, protože jinak by se běžný čtenář v ději prostě ztratil. Přesto jsou tu věci, které nikdy nejsou řečeny naplno a čtenář si je prostě musí sám domyslet.
Zvláštní kapitolou je právě to magické, co má neoddiskutovatelný vliv na vývoj souboje Tairů a Minamotů, tedy schopnost ovládat čas a využívat jeho záhyby pro své potřeby. Je tady prezentována vlastně jen v náznacích, nápovědách a jako věc, o které každý ví, a není proto nutno se jí nějak více zabývat. Zvlášť nápadné je to u záhadné Dračí princezny An Bo a čínského kouzelníka Tung-fang Shuo, kteří v průběhu tairsko-minamotského souboje vedou ještě vlastní soukromou válku s časem a o čas – a samozřejmě a především o moc.
Japonský středověk je pro Evropana přitažlivý tím, že se jedná o zcela odlišné kulturní prostředí, a tudíž i o pro nás neobvyklé souvislosti, příčiny a důsledky lidského konání, ale také tím, že na Dálném východě v té době dochází k podobným procesům jako v Evropě: upevňování moci šlechty, sjednocování roztříštěných území do větších celků, soupeření rodů o co nejlepší mocenské postavení, vytváření stabilnějších a trvalejších politických celků, které by nebyly vázány jen na určitou schopnou osobnost. Ovšem cesty, kterými se tyto procesy dějí, jsou oproti Evropě jiné, možná krutější, i když nejspíš ne méně bezohledné, v jistém směru přímočařejší, a v jiném zase mnohem komplikovanější, v každém případě však vedoucí k obdobnému výsledku: Někdo moc získá – a jiný zase prohraje.
V japonské variantě většinou jde nejen o boj o moc, ale i o život. Nejen jednoho člověka, ale často celé rodiny. A tak také tato kniha končí: Jeden ze dvou rodů fakticky mizí ze scény. A přesto…
A přesto se zdá, že autorka ponechala neuzavřenou skulinu, kterou je možno nahlédnout za záhyby času a domyslet si, že ten strmý pád do hlubin hlubších než dno přece jen nebyl tak naprosto definitivní. Že by branka k líčení dalších osudů obou rodů?
- Lucie Lukačovičová: Vládci času
- vydal: Klub Julese Vernea
- obálka: Jana Šouflová
- 312 stran / 240 Kč
