Věž je na tahu a na O'Malleyho šachovnici rozehrává odvetu, Daniel O’Malley: Hra věží
 |
Lehce hororovou partii šachů v samotném srdci Británie rozehrává debutující autor Daniel O‘Malley. Nejlepší způsob, jak se naučit ve věcech plavat, je totiž skočit do nich po hlavě. Bez záchranného kruhu.
Mladá žena se probere uprostřed parku v centru Londýna, obklopená mrtvolami s gumovými rukavicemi na chladnoucích rukou, bez jakéhokoli ponětí, kdo je nebo co se stalo. Jejím jediným vodítkem jsou dopisy schované v kapsách vlastního kabátu, adresované jisté Mifawny Thomasové. Pod vlivem svých rozhodnutí a událostí se z bytosti bez jediné vzpomínky stává nová a rázná Mifawny, která hladce vklouzne zpátky do své nezvyklé práce pro prapodivnou státní organizaci, Šachovnicovou skupinu.
Tak začíná napínavá směska fantasy a hororu, debut australského spisovatele Daniela O’Malleyho. Jedno z jeho tajemství úspěchu a síly vtáhnout čtenáře do děje spočívá v O’Malleyho nepopiratelném talentu udržovat záhadnost a zároveň odhalovat postupně tolik nutných informací, aby čtenář knihu otráveně neodhodil. Autor nenechá nikoho nahlédnout pod roušku spletité komplexnosti Šachovnicové skupiny, aby mohl každý prožít pochyby a nervozitu spolu s Mifawny, jak jsou jeden po druhém odkrývány důležité poznatky. Vytáhnout na světlo všechny reálie tohoto alternativního světa naráz by každého čtenáře zmátlo, ale O’Malley je skutečným mistrem v odkrývání těch správných střípků ve správném množství. Dynamicky k tomu střídá třetí osobu s první a přikládá dopisy od někoho, kdo v knize vlastně ani nevystupuje… Obě protikladná já hlavní hrdinky, přesněji její dřívější já a nově probuzené ego, které má světu co říct, musejí posbírat střípky vědomostí a společně zjistit, kdo jí usiluje o krk. Sebevědomí a ta správná dávka drzosti z Mifawny dělá přesně to, co její předcházející já nebylo a co díky své plaché osobnosti nedokázalo… A získává si v srdci čtenáře příznivé skóre.
Takřka filmová stylizace postav a jejich chování podporují dojem, že O’Malley se rozhodně nesnažil zachytit svou fikci dokumentárně, spíš naopak – pojal ji jako Bourneův mýtus v nadpřirozeném prostředí. Prvky šílené vědecké fantasy, vmíchané s neoblomnou přímostí hraničící s hororem, budují strhující atmosféru, která citlivým čtenářům nejspíš přivodí paranoiu, že ani úředníci už nejsou tím, kým se zdají. Některé okamžiky působí v porovnání se „všedním kancelářským dnem“ příjemně absurdně až mrazivě, což z Hry věží dělá skvělou knihu před spaním.
O tom však možná zapochybují čtenáři, kteří se rozhodnou už na začátku zatít drápky podezíravosti do psychologické stránky věci. Vždyť kdo si dovede autenticky představit sám sebe ve stejné situaci jako Mifawny? Co všechno by měla a neměla zahrnovat ztráta paměti a vědomí o sobě samém? Bez leckdy vtipných odkazů na současnost politickou scénu či byrokracii by bezmála šest set stran uběhlo přece jen poněkud suše…
I pro detektivy, kteří se rádi pokoušejí případ rozplést ještě před koncem knihy, si O’Malley připravil překvapivé zvraty. U tajných státních organizací koneckonců není nic takové, jaké to zprvu vypadá. Zdánlivě smrtelně vážnou zápletku odlehčuje místy jemně kousavý humor a pár vedlejších dějových linek, z nichž se v závěru nevyklube třeba ani to, co si od nich čtenář mohl slibovat. Na druhou stranu to znamená, že O’Malley násilně neždíme každou kapitolu. Snad je to v poslední době, kdy téměř každá kniha vychází jako součást nekonečné série, spíš k dobru.
Jedinou chybu knihy tak představuje jen drobný detail. Ačkoli je přebal Hry věží sympaticky tematický a střídmý, použití písma, které se nedočkalo řádné české diakritiky, sedí přímo na přední straně jako pěst na oko. Snad se příští vydání dočká opravy tohoto drobného grafického nedostatku, protože jinak se totiž jedná o žánrové překvapení podzimu.
- Daniel O’Malley: Hra věží
- Baronet, 2012
- překlad: jméno Marek Drda
- obálka: Emil Křižka
- 632 stran, 399 Kč (v e-shopu Fantasye již za 359 Kč )
