Být zavřený díky vánici v honosném sídle plném chlebíčků a alkoholu nemusí být vůbec špatné. Jenže ani nejvybranější delikatesy nemohou nahradit dobrou společnost, a tak je pohoda a veselá nálada pryč dřív, než stihnete říct vražda!

Josefína Divíšková má výjimečný dar: dokáže se připlést tam, kde se něco děje. A to NĚCO většinou znamená, že někdo přijde o život. Takže když si nebohá učitelka po letech stoupla na lyže, hrozilo, že bude opět u toho – a že tentokrát bídně zahyne v bílé stopě ona sama. Jenže netrvá dlouho a Josefína je vyvedena z omylu: již během vyjížďky se začne střílet na místního zbohatlíka a podnikatele, Kryštofa Oplta.

Mazání a mazání

Náhoda tomu chtěla, že sněhová vánice zažene Josefínu a její sestru (shodou okolností starostku maloměsta Brodu) s manželem do Opltova sídla. Kalamita odřízne přístupové cesty, a osazenstvo tak zůstane, mnohdy nedobrovolně, uvězněno v chatě. Není důvod smutnit, protože všichni jsou ve správný čas na správném místě; chystá se totiž oslava podpisu smlouvy o prodeji Opltových pozemků, a to je třeba řádně oslavit. A všechny ty lahve se samy nevypijou!

Takže si to zrekapitulujme. Odříznutá chata, osazenstvo různých věkových skupin a sociálních tříd – od uťápnutého právníka přes řidiče, hospodyni až k „zelenému mozku“. Prostě ideální sestava na pořádnou pařbu. Na tomto místě je třeba složit Marii Rejfové hold za geniální název knihy. Kdo maže, ten jede totiž dokonale vystihuje snad úplně vše. Na počátku se mažou lyže (voskem), v průběhu knihy se několik postav namaže (alkoholem), někdo se někoho snaží podmazat (penězi), někdo se umaže (od barvy) a někdo by rád mazal z chaty pryč. Namazáno máme důkladně, tak tedy jedem.

Že dojde i na vraždu, čtenáře rozhodně nepřekvapí. A vítězem se stává… tadáá… Kryštof Oplt, který si skočil (z balkonu) zaplavat do mlýnského náhonu. K vyšetřování dorazí promrzlí místní kriminalisté i starý známý z předchozích autorčiných děl, komisař Tvrdík, něco jako milenec Josefíny Divíškové. Toto zvláštní tvrzení vychází z faktu, že Tvrdík je ženatý a žárlivý, takže jeho vztah s Josefínou je poněkud napjatý a nestabilní. Je jasné, že chata se stane krapet přelidněnou a jeden z účastníků párty nutně musí být vrah.

Příliš mrtvá samota

Celý případ je založen na tom, že Tvrdík s Josefínou v zádech postupně vyslýchají dočasné obyvatele sídla, skládají střípky a odhalují špínu a všemožná tajemství z minulosti postav. Záměrně se nepouštíme do popisu různorodé společnosti ani možných motivů, nebudeme čtenáři kazit požitek a radost z objevování.

Kdo maže, ten jede je konečně detektivka bez dalších příměsí. Tím, že Rejfová zavřela aktéry do jednoho domu, odbourala veškeré rušivé vlivy z předchozích románů a ději to prospělo. Žádné maloměstské skopičinky, žádné vedlejší linie rozptylující od případu. Jen čisté detektivní pátrání.

Autorka to se čtenáři koulí opravdu zručně. Servíruje umně informace, láká na falešné stopy a podsouvá drobné příběhy tak, že v momentě, kdy máte pocit, že už víte, kdo je vrah, se všechno otočí naruby a můžete začít od začátku. A když už náhodou uhodnete KDO, určitě nebudete do poslední chvíle tušit PROČ.

Je třeba zmínit i zajímavý mix postav, které spolu vzájemně kontrastují, dostávají se do slovních přestřelek, mají všemožné důvody jeden druhého podezírat, nenávidět se a házet si klacky pod nohy. V tomhle stylu detektivky vcelku klasika, ale vzhledem k tomu, že Rejfová s podobným pojetím románu přichází poprvé, musíme tento fakt vyzdvihnout.

… a trocha humoru

Na druhou stranu tímto pojetím ustupuje do pozadí charakteristický rys „detektivek s Josefinou“ – humor. Ale abychom byli spravedliví: to, že převládla detektivní složka, rozhodně není na škodu. A na pozadí horlivého vyšetřování se stihne odehrát velké množství fórků a humorných situací, které příliš neruší, netrhají plynulost děje a stále skvěle baví.

Již nikdy se nebudete dívat na papoušky stejnýma očima, podobně jako na únos nevěsty ze svatby. A to jsou jen dva nejvýraznější případy (ale no tak, nečekáte, že vás připravíme o zábavu a prozradíme, o co jde, že ne?) za všechny.

Z celé knihy je opět zřejmý výrazný autorský posun. Rejfová dokázala dobře vybalancovat detektivní složku s humorem, dát příběhu potřebné tempo a především se soustředila na jedinou věc bez odboček. Josefína Divíšková působí přesně jako ta zvědavá průšvihářka středních let, kterou má být. Impulzivní neřízená střela, ale zároveň v mnoha případech racionálně uvažující dáma. Její škádlení s komisařem Tvrdíkem a proříznutá pusa mají grády a podezřelé přivádí k šílenství.

Zkrátka – Kdo maže, ten jede je zábavné čtení, o kterém již můžeme bez okolků uvažovat jako o čistokrevné detektivce. Marie Rejfová zaválela. Takže rychle pro tuhle knihu mažte do vašeho knihkupectví, ať to pěkně rozjedete!

• Marie Rejfová: Kdo maže, ten jede
• Mystery Press, 2019
• Obálka: Daniel Špaček
• 240 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 209 Kč)