Od chvíle, kdy Alex potkala svého nastávajícího ve školce nad modelínou, je jejich život nalinkovaný jako podle pravítka. Žijí si báječně, bydlí v nádherném domě s výhledem na zátoku a mají skvělou práci, kterou zbožňují. Má to jediný háček: Alexin manžel Michael je gay. O téhle skutečnosti se jí ale zapomněl celých třiadvacet let zmínit.

Alexin dokonale naplánovaný život se náhle hroutí jako domeček z karet, biologické hodiny tikají jako časovaná jaderná bomba a Alex prahne po pohádkově krásném šéfkuchaři, který právě otevírá novou prvotřídní restauraci. Shodou okolností se bohužel jedná o jejího klienta a Alex nechce míchat práci se soukromím.

Jak při hledání nové lásky proplout nástrahami moderního randění jí radí ujetá partička známých, včetně jejího homosexuálního ex-manžela, neomalené politické poradkyně, energicky masochistického jogína a osmdesátileté vyznavačky marihuany.

UKÁZKA Z KNIHY

Znáte ten pocit, kdy se polekaně vzbudíte z hlubokého spánku a v tom polobdělém stavu vůbec netušíte, co je realita a co ne? Co když na sobě skutečně máte jen rybářské megagumáky a kanárkově žluté družičkovské šaty a právě naháníte zmrzlinářské auto? Co když vám už opravdu chybí jen poslední odpověď, abyste vyhráli roční dodávku stařeckých plen v japonské televizní soutěži?

V ruce držím mobil, ačkoliv si vůbec nepamatuju, že bych ho zvedala.

„Jenom klídek,“ nabádá mě z reproduktoru hlas Darcy, zatímco se pokouším zmátořit.

Darcy je nejlepší kamarádka, když nepočítám svého muže Michaela, moji životní lásku od prvního dne ve školce, kdy jsem ho přesvědčila, že modrá modelína chutná úplně stejně jako cukrová vata. Snědl jí celý kelímek, aby mi dokázal, že mám pravdu. Typický Michael.

Darcy je živel – nezkrotná a upřímná politická poradkyně. Stejně přísná na muže, se kterými randí, jako na ty, kterým pomáhá s kampaněmi. Jak Darcy s oblibou říkává: „Nemám čas ztrácet čas.“ V noci mi nikdy nevolá.

„Panebože, umřel někdo?“ vyhrknu vyděšeně.

„Proč z tebe vždycky jako první vypadne tohle?“ odpoví.

„Protože pořád někdo umírá,“ řeknu.

Venku je ještě tma a já se podívám na hodinky: 5:04. Nemotorně šmátrám po nočním stolku, až se mi podaří nahmatat lampičku a rozsvítit.

„Tak co se děje, Darcy?“ zeptám se a posadím se na posteli. „Umřel někdo, nebo ne?“

„Uf. Tebe to možná brzy čeká,“ odpoví.

„Jak to myslíš?“ zeptám se a jsem totálně vyděšená, aniž bych ještě věděla proč.

„Četla jsem článek na jednom sportovním blogu. O Michaelovi.“

„O mým Michaelovi? Co je s ním?“ ptám se. Zhoupne se mi žaludek a tělem mi projede odporný koktejl strachu a adrenalinu. Panebože, umřel? Je pracovně mimo město a od včerejšího večera jsem s ním nemluvila.

A pak mě pochopitelně napadne: „Jak to, že uprostřed noci nespíš a čteš si sportovní blogy?“

Darcy moji poznámku ignoruje.

„Píšou tam, že Michael je sice ženatej, ale má poměr s jednadvacetiletou vycházející hvězdou jednoho univerzitního basketbalovýho tý­mu.“

„To nemůže být pravda,“ odtuším se sebevědomím, které jenom může žena v pyžamu ještě mít. „Jak se dotyčná jmenuje?“ Michael by mě nikdy nepodvedl. Nikdy. Zabila bych ho. Do mrtva.

„Alex, není to ženská. Je to chlap. Bobby… nevím, jak dál. Hraje za Michigan, letos je v posledním ročníku, za každej koš děkuje Bohu a před každým zápasem vede týmovou modlitbu,“ vysvětluje.

„Chlap? Počkej, počkej, cože? Nechápu. Ty mi tvrdíš, že Michael spí s chlapem? *Se studentem?*“ A pak mi to docvakne. „A sakra. Říkalas Bobby? Bobby Cavale?“ ujišťuju se. „Michael o něm pořád mluví. Jak je nadanej. Jakou má před sebou skvělou kariéru. Že z něj bude další LeBron či co. Myslela jsem, že je z něj na větvi kvůli jeho dvojtaktu.“

„Očividně je to spíš kvůli jeho zakončení,“ uzemní mě Darcy. Odfrknu si a bezděčně se zahihňám. Darcy vtipkuje během pohřbů, skandálů i tragédií. Je to její způsob, jak uvolnit napětí. Když se totiž válíte smíchy po podlaze, je mnohem těžší uvažovat o sebevraždě skokem pod náklaďák.

„Počkej, ty tvrdíš… chceš říct, že Michael je gay?“ zalapám po dechu.

„Jo,“ opáčí. „Na sto procent.“ Ucítím prudké bodnutí na prsou.

„To jako vážně?“ vykoktám zaskočeně.

„Vážně,“ odpoví mi. Na lince se rozhostí ticho, což je u Darcy nezvyk.

„Přeskočilo ti?! Proč si to myslíš?“ dožaduju se vysvětlení.

„No, kromě toho, že se muchluje s chlapem, jsem si to myslela vždycky. Nikdy jsem neviděla nikoho tak neskutečně rozjařenýho nebo spíš úplně štěstím bez sebe během reportáže ze šaten. A pak samozřejmě ten praštěnej halloweenskej večírek, co jste loni pořádali. Michael byl ta nejteplejší příšera na světě. Navíc jsem si celkem jistá, že na kole začal jezdit jenom proto, aby si mohl holit nohy a balit si nádobíčko do elasťáků. Ale to je pouhá spekulace.“

„Proč jsi mi to neřekla?“ ptám se roztrpčeně a tisknu si dlaně na čelo, doufajíc, že to spustí dvacetiminutovou amnézii, něco jako restart mého mozku. „Panebože, já jsem ale kráva.“

„Nikdy mě nenapadlo, že to nevíš. Přišlo mi to jasný,“ říká Darcy. „Ostatně titul z psychologie jsi nedostala on-line nebo v krabici s vločkama, nebo jo?“

Hluboce si povzdychnu. Tohle mi moc nepřidává.

Darcy pokračuje: „Chceš, abych vyslala svůj krizovej tým, aby se na to podíval? Hádám, že přes víkend to rozmáznou, a podle toho, kdo se toho chytne, to do pondělka vychladne. Jestli toho teda není víc. Třeba nějaký video. Nestává se denně, že si to spolu rozdávají komentátor ze sportovní kabelovky ESPN a basketbalovej šampión. Jestli si chce Michael udržet práci, bude potřebovat dobrýho tiskovýho mluvčího. Lidi z médií si rádi smlsnou na někom z vlastních řad. Řekni mu, ať mi zavolá, kdyby chtěl někoho dohodit.“

„Hmmm-hmm,“ zamručím.

„Nebo na to kašli a nech ho v tom vymáchat v živým vysílání. Je to na tobě.“

„Nechápu to,“ řeknu. „Proč nějakej přitroublej sportovní blog vůbec zajímá, že spolu spěj dva dospělí chlapi, teda kromě toho, že oba dělají sportovní kariéru?“

„Protože Michael je ženatej. Protože Michael je sportovní komentátor a Bobby je basketbalová hvězda. Protože Bobby je hrozně zbožnej a má potřebu pořád mluvit do médií o tom, čemu říká hřích rouhání a homosexuality. A protože Michael je známější než nějaká obyčejná partie.“ Odfrkne si. „Do hvězdný trojky Michaelovi kromě homosexuality a cizoložství chybí už jenom potrat.“

„Jsi si jistá, že to je vůbec pravda?“ zeptám se. „Možná jsou to jen drby.“ Prosím, prosím, ať to jsou jen drby. Krutý, ale naprosto scestný. Záměna identit. Něco, čemu se za rok zasmějeme.

„Je to pravda. Existujou… fotky,“ uzemní mě. „Mrzí mě to. Asi to muselo tak či onak vyjít na povrch.“

„Fotky?“ vzpřímím se na posteli, svírajíc telefon tak pevně, že přestávám cítit prsty. Co to má sakra být? Byla jsem snad v minulým životě masovej vrah nebo podomní prodejce nebo tak něco? Rozhořčení a potupa prostupují veškerý moje myšlenky.

Vydávám nějaký nesouvislý zvuky, ale moje pusa už prostě není schopná vypustit další slova. Jako by mě někdo paralyzoval. Vlastně by to vůbec nebylo špatný. Potom, co vás někdo paralyzuje a vaše srdce ochromí 18 milionů voltů, se věci aspoň mají šanci vrátit do normálu. Vezme vám to dech, tělo vypoví službu, škubáte sebou na zemi a možná se i počůráte. Ale nejspíš se z toho vylížete. Ale z tohohle já se rozhodně nikdy nevylížu.

„Jo, fotky,“ přisvědčí. „Poslouchej, nenech se do toho zatáhnout. Spousta reportérů by ráda potvrdila, že ti ten parchant ublížil. A pak natočí tvůj opuchlej obličej a zarudlý oči a místo pár dní se v tom budou rejpat tejden nebo měsíc.“

„Zabiju ho,“ odpovím.

„Ne, nezabiješ,“ řekne. „Nezvedej hovory z neznámých čísel. Máte pořád ještě pevnou linku?“

„Je mi snad osmdesát?“ opáčím uraženě.

„Nic nepodnikej, seď doma, objednej si nějaký jídlo nebo si přeorganizuj lékárničku nebo tak něco. Nedívej se na televizi. Nechoď na internet. Ať tě ani nenapadne googlit si ,špičkové nájemné vrahy‘ nebo ,jak otrávit manžela zbytky pizzy a domácími čisticími prostředky‘. Okamžitě zavolej svý webový designérce a řekni jí, ať ti na webovky vyvěsí upozornění, že probíhá pravidelná aktualizace. Nemluv s žádnýma reportérama. Rozhodně nechceš přilívat olej do ohně. Musíš být nenápadná a doufat, že novináři nemají okurkovou sezónu.“

„Jako že mě natočí na kameru? Fakt to může zajít takhle daleko? Michael není žádnej známej sportovní analytik, ale jenom komentátor univerzitního basketbalu. Bože. Právě mi došlo, co jsem řekla.“

„Jo,“ prohlásí Darcy tím nejkonejšivějším hlasem. „Komentátor univerzitního basketu, kterej šuká jednoho z nejlepších hráčů v zemi. Ne nějaký neznámý béčko.“

Položím si hlavu do dlaní. Darcy mluví dál, ale já už se na její slova nedokážu soustředit.

„To nedám,“ povzdychnu si. „Co si počnu?“

„Ale dáš,“ odpoví Darcy přesvědčivě. „Otevři si flašku a modli se za nějakou přírodní katastrofu.“

Hned, jak zavěsím, volám Michaelovi na mobil. Nebere to. Kretén jeden!

„Zavolej mi,“ zaječím do telefonu. „Okamžitě mi koukej zavolat!“

Darcy mi říkala, ať se nedívám na zprávy. Měla jsem ji poslechnout.

Vytáhla přece spoustu politiků z drogových skandálů a problémů s prostitucí nebo s chůvama. Zařídila, aby jejich kariéra zůstala bez poskvrnky. Jestli někdo ví, jak se tohle vyvine, tak jedině ona. Abych se rozptýlila, pustím si na DVD svůj oblíbený film Když Harry potkal Sally, který už jsem viděla milionkrát. Vydržím ho sledovat celých deset minut, než podlehnu pokušení pustit si zprávy. Nemůžu si pomoct.

Pořád mi zní v hlavě věta Carrie Fisherové z tohohle filmu – během jedné scény jí kamarádka tvrdí, že její ženatý přítel svoji manželku nikdy neopustí, a ona jí odpovídá: „*Máš pravdu, vím, že máš pravdu*.“

Přesvědčuju sama sebe, že je to jenom blog, že to beztak není pravda a že za pár dní zmizí pod nánosem ekonomických novinek, zpráv o špatných trenérech a skandálech se steroidy. Ale pro jistotu se podívám na FOX Sports. Zapnout ESPN nezvládnu, co kdyby tam náhodou Michael byl a komentoval zápas někde, kde hrajou basket v půl šesté ráno. Nechci ho teď vidět, a to ani v televizi. Zato chci vidět, jak vypadá Bobby Cavale – ačkoliv nevím proč. Bude mi z toho leda hůř. Když vás manžel podvádí s nějakou obludou, říkáte si: To mě vážně podvádí s tímhle? Když má za milenku (nebo v Michaelově případě za milence) vaši úžasnou a překrásnou lepší verzi, ještě víc vás to zdeptá. Nebo vás snad fyzická dokonalost té osoby přinutí pokrčit rameny a říct si: Vidělas? Tomuhle by žádnej smrtelník neodolal! Tak proč jsem toužila vidět člověka, se kterým mě manžel podvedl? Abych si k hroznému pocitu zrady mohla přiřadit obličej a ještě lépe si ho zapamatovala? Abych zjistila, co on má a co mně naopak chybí? (Krom těla jednadvacítky a penisu.)

Během první půlhodiny sledování zpráv na HLN není o aféře ani zmínka, což ve mně zažehne jiskřičku naděje, že ji úplně vynechají, když vtom se v dolní části obrazovky objeví titulek: SEXUÁLNÍ SKANDÁL BASKETBALOVÉ HVĚZDY BOBBYHO CAVALA A KOMENTÁTORA ESPN MICHAELA MILLERA. A do prdele.

Přepnu na MSNBC a tam běží v podstatě totéž. Kristepane! To je snad zlej sen! Na FOX Sports je to ještě horší. Mají celý vstup o Michaelovi a Bobbym, ve kterém jeden z moderátorů prozradí, že je Michael ženatý, a nahlas se podivuje, jestli jeho manžel Alex… Do prdele, cože?* Manžel?* Na FOX Sports si myslí, že jsem chlap?

„Alex je zkráceně Alexandra, ty neschopnej idiote!“ zařvu na televizi. „Krásně si kontroluješ fakta!“

Nevím, jestli je horší, že má Michael poměr, který je ve zprávách, nebo že si v médiích myslí, že jsem chlap. Jak ponižující.

Za hodinu jsem pořád ještě přilepená k televizi a pobíhám mezi obývákem, kde mám puštěný FOX Sports, a ložnicí, kde mi běží MSNBC. Do toho každou chvíli mačkám „obnovit“ na notebooku, mobilu a iPadu a při každém kolečku hledám nejnovější zprávy online. Neměla bych si na Googlu nastavit automatická upozornění? Na FOX Sports a MSNBC se skandálu věnují asi minutu a ukazují rozmazanou fotku Michaela a Bobbyho, kterou očividně pořídil nějaký úchyl chytrým telefonem. Nemají žádné novinky, jen to, co už vím od Darcy. Jednička draftu, komentátor ESPN a spousta sexu. Je bizarní, jakou dělají ve zprávách z Michaela hvězdu ESPN. Asi je tím zpráva pro diváky pikantnější. O mně toho naštěstí moc neříkají, jenom neustále opakují, že je Michael ženatý s Alexem. Doufám, že to nesleduje moje matka. Nejspíš by si myslela, že jsem se nechala přeoperovat. Ale zavolat, aby si to ověřila, to ne. Je advokátka a má spíš zabijácký instinkt než mateřský. V Sarasotě na Floridě, kde s Michaelem žijeme, je půl šesté ráno, což znamená půl třetí ráno v San Diegu, kde žijí moji rodiče. Takže aspoň jedna trochu dobrá zpráva – ještě pár hodin se to nedozví.

V šest, šest deset, šest dvacet a šest třicet mi zvoní mobil. Neznámé číslo s newyorskou předvolbou. Přesměruju hovory do hlasovky a dám si dva panáky tequily. Kdo může takhle brzy pít? Zjevně já. Mobil zase drnčí a číslo opět neznám. Darcy měla ve všem pravdu a já nehodlám zabřednout do konverzace s nějakým reportérem. Zatím mě z toho docela vynechávali, teda kromě informace, že je Michael ženáč. A toho, že jsem chlap. Díkybohu, o mně moc nemluví. Pokud vím, ještě nezmínili moje příjmení. Aspoň že tak. Ještě štěstí, že jsem si nechala svoje dívčí jméno. Při každé nejnovější verzi zpráv mám pocit, že pozvracím gauč.

• Lisa Daily: Ve třiceti (poprvé) single
• Mystery Press, 2018
• Překlad: Jitka Krajovanová
• Obálka: Kateřina Bažantová
• 336 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 209 Kč)