V daleké vesmíru byla kdysi vybuchující hvězda. Záření způsobené její explozí se šířilo prostorem, až se mu do cesty připletla Země. Jeho vlivem měli do roka zemřít všichni lidé starší třinácti let. A až se tak stane, celý svět spadne do klína dětem.

Premisa románu uznávaného čínského autora je sice jednoduchá, ale nesmírně slibná. Svět ze dne na den vedený dětskou populací skýtá velké množství témat k prozkoumání. Množství aspektů lidské společnosti, jež mají potenciál se nepředstavitelně změnit, pokud po celém světě zmizí dospělí, je nepřeberné, a pro sci-fi knihu jako dělané. Komplexního tématu se ujal Liou Cch’-sin, čínský autor na poli současné sci-fi oceňovaný pro svou ohromnou představivost podloženou vědeckými fakty, jehož trilogie Vzpomínka na Zemi se stala obrovským fenoménem.

Megalomanství neuvěřitelných rozměrů

Bohužel, kvalita jeho Věku supernovy tak trochu odpovídá své premise. Dokud jsou v příběhu přítomni dospělí, vše funguje, jak má. Román je čtivý, fantastický i realistický zároveň, slibuje ohromné věci a nabízí celou řadu zajímavých myšlenek.

Jakmile však dospělí zmizí a kormidla se ujmou děti, narativ se roztříští do celé řady na sebe logicky nenavazujících epizod. Liou Cch’-sin je najednou jako dítě, kterého rodiče nechali samotného v hračkářství. A stejně jako by dítě nevědělo, s jakou hračkou si hrát dřív, i Liou Cch’-sin běhá od jedné zápletky ke druhé, každou si prohlédne, vybalí, ale po chvilce ji zahodí, aniž by prozkoumal její vlastnosti a potenciál. Na jednu stranu se bere velmi vážně, ale na druhou se nepozastaví ani nad tím, zda jeho vyprávění dává z širšího hlediska smysl – jako byste najednou v hračkářství našli střelné zbraně s ostrými náboji nebo nazdobené svatební dorty. Autor si zkrátka hraje se vším, co mu přijde pod ruku.

Paradoxně největší slabinou knihy je její absolutní neuvěřitelnost. Všechno, co děti v románu dělají, je nedomyšlené, nelogické, a především příliš megalomanské. Měřítko, v němž děti přemýšlejí a konají, by nebylo uskutečnitelné ani v naší blízké budoucnosti, a nebylo by to dáno jen limitovanými technologií. Autor jako by vždy dostal nápad, rozhodl se jej zrealizovat, ale už se neobtěžoval tím, co by k jeho realizaci potřeboval. Na papíře mu totiž nic nestojí v cestě a když se rozhodne ignorovat všechny háčky, limitovat jej bude pouze vlastní fantazie. Jakmile se ale čtenář bude během čtení obtěžovat dohlédnout dál než na délku svého nosu, zjistí, že si pokládá otázky, na něž mu Liou Cch’-sin nedává žádnou odpověď.

Přehlídka stereotypů

Nelogičnost a nedomyšlenost jsou hlavními slabinami příběhu, ale alespoň se po nějakou dobu nepřidávají další. To ovšem platí pouze do chvíle, než autor opustí svou domovinu. Dokud jsme v Číně, hlavní postavy působí veskrze reálně. Ale jakmile autor začne rozvíjet děj o dění v okolních státech a představí hlavy států a zástupce ostatních národů, začne přehlídka do oči bijících klišé. Jakou zemi spisovatel představí, tam se trefí národního stereotypu. Například USA je zemí arogantních a po zuby ozbrojených kariéristů s božským komplexem. O moc lépe nedopadlo ani Japonsko, Vietnam, Británie nebo Rusko, ačkoli na ně se autor tolik nezaměřuje. Zkrátka, všechny postavy kromě čínských dětí působí jako figurky k účelnému dokreslení černobílého umělého světa.

„Od této chvíle měl svit Růžové mlhoviny zářit na lidské dějiny, dokud tihle nástupci dinosaurů nevyhynou nebo budou žít navěky.“ (str. 32)

Co na knize naopak lze pochválit je vypravěčský styl. Liou Cch’-sin umí vtáhnout do děje a stránky se otáčejí prakticky samy. Dokud čtenář nezačne přemýšlet „proč“ a „jak“, ani si nevšimne, že z ničeho nic zblajznul čtvrtinu knihy. Autorovi se zároveň nedá upřít, že má ohromné technologické a astronomické znalosti a jeho přesvědčivý způsob vyprávění čtenáře donutí zapochybovat, zda lidstvo podobný osud skutečně nemůže potkat. Jen škoda, že autor veškerou svou snahu a propracovanost díla vyplácal na expozici a na samotnou zápletku už nezbylo.

Záměr, nebo nedbalost?

Snad jediný způsob, jak knihu číst, pochopit a užít si ji, je na ni nazírat jako na grotesku. Parodii. Absurdní divadlo, které má za úkol odpovědi na všechny otázky vyhnat tak vysoko, až na ně prostá logika nedosáhne. Potenciál by na to měla, ale čtenář k ní musí s tímto záměrem přistupovat od samého začátku. Pokud si po přečtení anotace člověk v hlavně vykreslí obrázek přízemního realistického a promyšleného sci-fi, kde bezradné děti překonávají všední problémy, jež jim zanechali dospělí, a přicházejí na to, co je nikdo nestihl naučit, bude zklamaný. Zřejmé přízemní problémy se tu totiž deus ex machina vyřeší okamžitě a naprosto ideálně, načež zbude jen opuštěné hračkářství – dětský svět, v němž neplatí žádná společenská, mravní nebo logická pravidla.

• Liou Cch’-sin: Věk supernovy
• Host, 2020
• překlad: Hana Do
• obálka: Stephan Martiniere
• 463 stran, 399 Kč