A cos vlastně ode mě čekal, Natanieli…? Tohle nejsou žádné triky ani čistá kouzla z pohádek. Tohle je magie, nezkrotná a na tisíce let zapomenutá síla, kterou znovu pomalu objevujeme. Zaříkávání a správné postupy známe jen z legend o legendách. Když v souvislosti s magií mluvíš o studiu, říkáš tím zkrátka, že to zkusíš a možná se to povede. Všechno je jenom pokus a omyl. A notná dávka instinktu. Nic lepšího ti dát nemůžu. Nic jiného nemůžu ani udělat. Ber, nebo nech být.

Při čtení prvního dílu Purpurové noci mě napadaly neustále dvě slova. Překvapení a důmyslná hra z kontrastů. Překvapení bylo hned několikanásobné. První překvapení přinese obálka, která evokuje epickou fantasy, ale když knihu otočíte a podíváte se na anotaci, tak vás zarazí, že by se ta epická fantasy měla odehrávat v blízké budoucnosti v … světe div se, v Liberci. A ta tajemná věž je takovou pokroucenou metaforou Ještědského vysílače.

Překvapení druhé proběhne, když zjistíte, že hlavní hrdina z anotace – Nataniel Skalický – vlastně v prvním díle hraje pramalou roli, jde jen o jakési lepidlo, které spojuje ostatní postavy. Třetí překvapení následuje, když zjistíte, že to nebude vůbec epické a jen minimálně fantasy, protože mágové jsou všeho všudy dva a ještě k tomu táta a syn a všechny ostatní fantasy prvky jako bestie a spol. jsou jenom kulisy.

Počtvrté zakroutíte hlavou, když se vám na mysl neodbytně derou spojení jako paranormální romance, erotická fantasy a emo, protože prim tady hrají emoce a vztahy (ať už sexuální nebo prostě normální rodina, přátelé) a vyprávět se nebude ani tak děj, jako příběhy jednotlivých postav a jejich psychologická traumata. Páté překvápko představuje zjištění, jak by to asi dopadlo, kdyby si Stmívaní vzala do parády HBO a udělala ho ve stylu blood and sex.

Tyto objevy se týkají zhruba první půlky knihy, řadu dalších překvapení je možné najít ve zbytku románu a o žádném z nich se nedá říct, že by se týkalo přímo děje – ten je od počátku až krystalicky jasný: Byla objevena magie, tu ovládal zlý čaroděj a teď je třeba ho svrhnout, ale protože s magií se dá bojovat pouze magií, musí to udělat čarodějův syn, který je všechno možné, jenom ne hodný. Ani zlý. Ale každopádně opravdu hodně emo, vyloženě přepáleně emo. Takové jsou ale prakticky všechny postavy od drsného lovce monster, po temného mága až po cynickou kamarádku, která se rozhodla držet hesla carpe diem. Všichni do jednoho jsou takoví ukázkoví rozervanci romantismu.

K překvapením toho bylo dost, teď jsou na řadě kontrasty. Některých už jsme se lehce dotkli, například mágovy věže a vysílače na Ještědu, ale takových to provokativních a místy až parodický obrazů nabízí Francová povícero. Cesty do hospody obrněným transportérem. Výlet do hor s pokřikem harpyjí nebo entrée do Národního divadla na hřbetě draka. Jiné kontrasty zase nutí k zamyšlení, nejvíce asi ten, který naznačuje, kolik jsou toho lidé ochotní spolknout čistě jenom proto, aby se měli dobře.

Jistě, Česká republika je tu světovou supervelmocí a na vrcholu blahobytu, a to nejenom ekonomického, protože česká občanka vám díky sestavě prokletí a požehnání (s dětskou hravostí přezdívaných eRpéčka) zajistí dlouhý život bez nemocí a okamžitý trest pro kohokoli, kdo by porušil zákon. Co všechno bychom pro to byli ochotni snést? Odvody krve a orgánů na černou magii, panny pro mága a občasné lidské oběti – ať už na oltář magie nebo prostě jako její vedlejší efekt (schválně hádejte, jak vznikl název Purpurové noc?).

Další protiklady přináší střet moderního světa s magií, který vzbuzuje otázky jako „Jaká je nejlepší PR strategie temného mága?“ Nebo „Kolik úředníků potřebujete na správu čarodějovy věže?“ Posledním zdrojem kontrastů je potom pohádková inspirace do poměrně temné, surové a sexem nabité atmosféry světa. Takže zde nalezneme dětské říkanky a až směšně naivní rýmy, které tvoří zaříkání těch nejdrsnějších kouzel. Nebo panny, jež proudí do mágovy věže, ale jsou natolik emancipované, že si s tím musí poradit samy a naopak rytíře na bílém koni, který nejenom, že nemá sílu vlastně nikoho zachránit, ale navíc se do všeho zamotá a všechno spíše zhorší?

No a nakonec nechybí nekromancie, „nejtemnější magie“, která ale je vlastně tím nejniternějším možným vyznáním lásky. Ano, přesně tak, sousloví láska až za hrob tady dostává úplně jiné dimenze. A zároveň slibuje, že nejdrsnější česká telenovela bude mít co vyprávět i v dalším dílu.

Každopádně se kniha jako taková hodně těžko hodnotí a snad ještě těžší je ji někam zařadit, a tak nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí nakladatelství Brokilon včlenit ji do edice Alternativa bylo správné. Karolina Francová přináší spoustu zajímavých nápadů a originálních obrazů provokujících představivost, ale zároveň dokáže být značně frustrující tím, jak se vyhýbá spoustě věcem, které může řada čtenářů vyžadovat – jako je akce, příběhové zvraty nebo anti kataklyzmatické vyvrcholení. Nezbývá než konstatovat – neváhejte a zkuste. Palec nahoru za odvahu autorce, nakladateli i všem čtenářům, kteří po knize sáhnou, i když budou tušit, že to není jejich žánr. Mnoho z nich totiž bude překvapeno. A to je poslední z kontrastů, který jsem Ve stínu Rudé věže dokázal najít.

• Karolina Francová: Ve stínu Rudé věže
• Brokilon, 2017
• Obálka: Alyn Spiller
• 300 stran, 278 Kč (v e-shopu Fantasye již za 250 Kč)