Ve dvorech slunce – předpověděl mayský kalendář opravdu konec světa?, Brian D'Amato: Ve dvorech slunce
 |
Magické datum starých Mayů. Den, kdy má skončit svět. Všechny předpovězené katastrofy se už staly. Zbývá poslední. Tým vědců z blízké budoucnosti se snaží apokalypse zabránit. Ale co když odpověď leží přímo u zrodu tohoto proroctví?
Jed DeLanda je moderním potomkem přeživších Mayů. Ze svého chmurného dětství si nese dědictví v podobě posttraumatického stresu ze smrti své rodiny. Jediné, co ho jeho matka stihla ještě před svou smrtí naučit, byla zdánlivě nedůležitá věc – Obětní hra. Jed tuto znalost později využil po svém. Začal poměrně slušně předpovídat budoucnost a pustil se do obchodování s akciemi.
Z jeho pohodlného života ho ale brzy vytrhne zjištění, že právě Obětní hra by mohla být klíčem k odvrácení katastrofy hrozící mayskému lidu. Jenže to by se Jed musel stát devítilebkovým mistrem. Poslední velcí mistři však žili v době, kdy slavný Teotihuacán byl ještě městem kypícím životem. Potomek legendárních Mayů se proto musí vypravit až ke svým starověkým kořenům. Ale při cestování časem vám nevyjde vždycky všechno tak, jak byste si to představovali…
Čekání na hlavní chod
Příběh se hned na počátku štěpí do dvou linií. Jedna se odehrává ve velmi blízké budoucnosti (rok 2012) a ta druhá v minulosti v roce 664 n.l. A i když název knihy evokuje spíše výpravu do minulosti, ve skutečnosti je cestování v čase věnována zhruba jen třetina knihy. Struktura děje je bohužel zvolena velmi nešťastně. Hned na začátku autor vrhne čtenáře přímo do nejdivočejšího víru událostí, kdy se Jed dostane do minulosti. Pak se ale nit dobrodružství a akce přetrhne a následuje rozvláčný popis všeho, co projektu předcházelo. Celé to připomíná situaci, jako byste si v restauraci objednali lahodný předkrm a sklenici vody. Předkrm sníte hned a pak znuděně nasáváte neslanou nemastnou vodu a stále netrpělivěji vyhlížíte číšníka s obědem.
Příprava hlavního chodu trvá Brianu D'Amatovi neuvěřitelných sto dvacet stran – zhruba jednu šestinu knihy. Nezdá se to moc, ale když je čtenář nucen dopodrobna probírat Jedovu minulost, názory a vnitřní rozpory, velice brzy zatouží po něčem akčnějším. Na druhou stanu milovníci historie si určitě užijí pasáže o moderních dějinách Mayů (slabým žaludkům vstup zakázán) a místy opravdu podrobný popis Obětní hry. Výsledek je ale stále tentýž. Čtenářova pozornost je otupena natolik, že velmi lehce přehlédne známky nastupující akce a po chvíli s překvapením zjistí, že vlastně neví, o co jde, a měl by se o několik stran vrátit.
Podobně rozporuplný je i téměř všudypřítomný mayský letopočet. Je sice hezké vědět, že datum 20. března 664 se maysky řekne Tři Chřestýš, Pět Dešťová žába, jedenáctého uinalu jedenáctého tunu jedenáctého katunu devátého baktunu, ale podobná označení by se spíše hodila do záhlaví kapitoly než do přímého textu, který bude nejeden čtenář určitě naštvaně přeskakovat, a to tím spíš, že podobné datace jsou ve vyprávění zastoupeny poměrně hojně.
Hrdina nebo antihrdina?
Jedova minulost je plná černých míst a on sám taky není zrovna vzorem ctnosti a šlechetnosti. A není ani moc hezký. Jakmile se pozorný čtenář prokouše první polovinou knihy, ví toho o hlavní postavě celkem hodně. Na oboustranné sympatie to ale nestačí. Je sice jasné, že Jed by měl ve svém snažení uspět, ale to neznamená, že by se mu přitom nemohlo něco stát. A pasáže domorodého mučení pak budou pro čtenáře vysloveně lahůdkou.
Ovšem Brianu D'Amatovi nelze upřít preciznost, s jakou svoje postavy vytvořil. Jed a jeho kolegové a „přátelé“, dá-li se někdo z nich takto nazvat, jsou každý neopakovatelným originálem, se svým životním příběhem, který do velké míry určuje i jejich jednání. A tyto postavy nezačnou navzájem splývat ani dlouho poté, co bude kniha definitivně odložena na poličku.
Hluboké obeznámení s reáliemi versus cestování časem
Brian D'Amato strávil nad psaním trilogie o Obětní hře patnáct let. Studoval dostupné historické prameny, zaměřil se na kulturu, chování a zvyky starých Mayů a neváhal se pošťourat i v jejich současné téměř tabuizované historii. Navíc toužil svou knihu podpořit i věrohodnými ilustracemi a náčrtky. Proto pečlivě studoval mayské písmo a jazyk. Nechtěl mít v knize opsané nápisy, chtěl vytvořit vlastní, jedinečné a přitom gramaticky stylisticky správné texty a náčrtky. Díky tomu nejspíš poslední díl série nestihne vyjít před magickým datem 21. prosince 2012, ale to vlastně nevadí.
Brian D'Amato v pěti bodech:
- Brian D'Amato je americký autor. Kromě psaní se věnuje i sochařství.
- Jeho první román Beauty (1992) se stal bestsellerem. U nás zatím nevyšel.
- Při tvorbě trilogie Obětní hra se začal zajímat o mayskou historii natolik, že dnes vlastní slušnou sbírku dobových artefaktů.
- Román Ve dvorech slunce byl přeložen už do více než patnácti jazyků, mimo jiné do italštiny, němčiny, ruštiny ale také čínštiny nebo vietnamštiny.
- Vydání druhého dílu série Obětní hra je v USA naplánováno na květen 2012.
Další zajímavostí knihy je cestování časem. Kdo jen trochu rozumí Einsteinovi, musel dříve, nebo později narazit na takzvaný časový paradox. Stručně řečeno: kdyby se někomu podařilo vrátit do minulosti a zabít vlastní babičku v dětském věku, ta by pak nemohla porodit jeho matku a dotyčný člověk by přestal existovat. Jedna z teorií proto tvrdí, že cestování časem (pokud je vůbec možné funguje jen jako cesta do jiných, i když velmi podobných, realit. Jeho následky se tudíž v našem světě neprojeví. D´Amato proto nechává cestovat časem jen energii, respektive myšlenkový proud. Není to sice způsob, který by vyřešil úplně všechny teoretické problémy, ale je to mnohem propracovanější a komplexnější model, než jaký obvykle vídáme na stránkách sci-fi knih.
Pro jedny zatracovaná, pro druhé obdivovaná
Potenciální čtenáře knihy Ve dvorech slunce lze rozdělit do dvou skupin. Na jedné straně stojí milovníci historie a přesných faktů, na druhé pak vyznavači akčních příběhů s rychlým spádem. Těm prvním se kniha bude zdát báječná. Tolik neuvěřitelných detailů, navazujících souvislostí a nečekaných odhalení na jednom místě. A ta část s Jedovým pobytem u starých Mayů. Úplně cítíte, jako byste tam byli. Paní Koh, Chacal nebo Dvě Ozdobená lebka, o všech byste mohli přísahat, že doopravdy žili. A Obětní hra? Kam se na ni hrabou šachy nebo čínské Go! Zkrátka jedna z nejlepších knih, jakou jste kdy četli.
Jejich akční kolegové už tolik pochvalných ód pět nebudou. Průměr, trochu lepší průměr, dalo by se říct. Knize by určitě neuškodily nějaké ty skoky ve vývoji děje trochu dopředu a spoustu té otravné omáčky si mohl autor taky odpustit. O Eragonovi se říká, že by ke spokojenosti všech stačilo seškrtání třetiny stránek. Tady by ten samý efekt měla možná polovina. Ale jen možná. Linie příběhu je tak nepřehledná, že se v ní místy ztrácíte a není vám jasné, kdo, kdy a proč. A to velmi brzy vyjdou ještě dvě stejně tlusté knihy. Ach jo.
A celkové hodnocení? To opravdu záleží na tom, ke které skupině zrovna patříte. Ovšem nejste-li opravdu skalní milovníci historických faktů, zajděte si pro tuhle knížku radši nejdřív do knihovny.
- D'Amato, Brian: Ve dvorech slunce (In the Courts of the Sun)
- Plejáda publishing, 2011
- překlad: Jiří Zienert
- obálka: Martin Zhouf
- 744 stran, 499 Kč