Válka zatracených, Legendy 2
 |
Margaret Weis, Tracy Hickman: Válka zatracených
Na Krynn dopadla ohnivá hora. Bohové zničili Chrám v Ištaru. O sto let později je země Ansalon bezútěšnou pustinou a jeho obyvatelé bojují o přežití v zemi týrané nemocemi, hladomorem a válkou. Když Raistlin – nyní mocný čaroděj – prchal z Ištaru, odsouzeného k záhubě, poslal pomocí magie bratra Karamona a kněžku Crysanii právě do této doby. Chce tu ve Věži Vysoké magie vstoupit do Portálu a vyzvat na souboj Královnu Temnot. Jeho plány se však jeden po druhém začínají hroutit…
Crysanii vytrhl ze spánku chraplavý, hlasitý výkřik, plný strachu.
Spala tak hluboce a výkřik byl tak nečekaný a hrozivý, že si ani
neuvědomila, co ji probudilo. Polekaně a zmateně se rozhlížela kolem a
pokoušela se zjistit, kde je, a přijít na to, co ji vyděsilo tak, že sotva
popadá dech.
Ležela na vlhké, tvrdé podlaze, křečovitě se třásla zimou, která jí
pronikala až do morku kostí, a zuby jí cvakaly. Zatajila dech a snažila se
něco zaslechnout nebo rozeznat, ale tma kolem byla hustá a neproniknutelná a
ticho hluboké.
Vydechla a pokusila se znovu nadechnout, ale temnota jako by jí kradla dech.
Zachvátila ji panika. Zoufale se pokoušela temnotu nějak roztřídit,
osídlit ji tvary a postavami, ale nic nerozeznávala. Byla tu jen tma, bez
rozměru. Věčná tma…
Pak znovu uslyšela výkřik a uvědomila si, že tohle ji probudilo.
A i když se při zvuku jiného lidského hlasu málem zajíkala úlevou,
strach, který v tom hlase slyšela, zněl ozvěnou i v její duši.
Zoufale, horečně se snažila proniknout temnotou, nutila se přemýšlet,
vzpomínat…
Vybavila si zpívající kameny, zaklínající hlas, Raistlinův hlas, a jeho
paže kolem sebe. Pak pocit, jako by vstoupila do vody, která ji unášela do
rychlé, nedohledné temnoty.
Raistlin! Crysanie zašátrala rozechvělou rukou, kolem sebe však necítila
nic než vlhký, studený kámen. A pak se jí s hrozivým otřesem náhle
vrátily vzpomínky. Karamon, vrhající se na bratra s blýskavým mečem
v ruce… Její vlastní slova, když sesílala kouzlo klerika, aby mága
ochránila… Zvuk meče zvonícího o kámen.
Ale ty výkřiky – to je Karamonův hlas! Co když…
„Raistline!“ vyděšeně zavolala Crysanie a ztěžka vstala. Její hlas se
však vytratil, zmizel pohlcen temnotou. Byl to tak strašlivý pocit, že se
neodvažovala znovu promluvit. Přitiskla si ruce k hrudi a třesouc se zimou
bezděky zabloudila dlaní k Paladinovu medailonu, který měla pověšený
kolem krku. Zaplavilo ji boží požehnání.
„Světlo,“ zašeptala, pevně medailon sevřela a modlila se k bohu, aby
temnotu osvětlil.
Z medailonu se jí mezi prsty rozlilo světlo, rozhrnulo dusivý černý samet
a umožnilo jí dýchat. Crysanie zvedla medailon nad hlavu a držela ho
nahoře. Svítila si na okolí a pokoušela si vzpomenout, ze kterého směru se
Karamonův výkřik ozýval.
Matně zahlédla rozbitý, zčernalý nábytek, pavučiny, knihy rozsypané po
podlaze, police stržené ze stěn. Byly to skoro stejně hrozivé obrazy jako
samotná temnota; zrodily se z temnoty. Tyhle věci měly větší právo být
tady než ona.
A pak se výkřik ozval znovu.
Crysanie se s roztřesenou rukou rychle otočila za zvukem. Božské světlo
zaplašilo temnotu a odhalilo překvapivě ostré obrysy dvou postav. Jedna,
v černém plášti, ležela němá a nehybná na studené podlaze. Nad
nehybnou postavou stál mohutný muž ve zkrvavené zlaté zbroji, s železným
obojkem kolem krku, a zíral do tmy, ruce natažené, ústa dokořán, tvář
bílou hrůzou.
Když Crysanie poznala tělo, schoulené u válečníkových nohou, medailon
jí vyklouzl z necitlivých prstů.
„Raistline,“ zašeptala.
Až když ucítila, jak jí mezi prsty klouže stříbrný řetízek a světlo
kolem ní se zhouplo, teprve pak si uvědomila, co se děje, a zachytila ho.
Rozběhla se k nim, svět se kolem míhal ve světle, které se jí bláznivě
houpalo v ruce. Temné stíny na podlaze se před ní rozprchly, ale ona si
toho vůbec nevšimla. Se strachem dusivějším, než byla předtím temnota,
poklekla u mága.
Ležel obličejem na podlaze, kápi přes hlavu. Crysanie ho opatrně zvedla a
otočila ho. Bázlivě mu odtáhla kápi z obličeje a podržela nad ním
svítící medailon. Srdce se jí sevřelo hrůzou.
Mág byl popelavě šedý, rty měl modré, oči zavřené a hluboko
zapadlé.
Vzhlédla od mágova zdánlivě neživého těla ke Karamonovi. „Cos to
udělal?“ vykřikla. „Cos to udělal?“ naléhala a hlas se jí lámal
bolestí a vztekem.
„Crysanie?“ chraplavě zašeptal Karamon.
Světlo medailonu vrhalo na gladiátora, který se nad nimi tyčil, podivné
stíny. Ruce měl stále napřažené, prsty chabě svíraly vzduch. Otočil
hlavu za zvukem jejího hlasu. „Crysanie?“ zopakoval a vzlykl. Vykročil
k ní, zakopl o bratrovy nohy a sesypal se na zem.
Skoro okamžitě se zvedl, zůstal však na všech čtyřech a přerývaně
dýchal, oči široce rozevřené a upřené před sebe. Natáhl ruku.
„Crysanie?“ Zamířil za zvukem jejího hlasu. „Tvé světlo! Přines nám
své světlo, rychle!“
„Mám světlo, Karamone! Já… svatý Paladine!“ zamumlala Crysanie a
zahleděla se na něj v měkké záři medailonu. „Ty jsi slepý!“
Natáhla ruku a sevřela Karamonovy pátrající, třesoucí se prsty. Když se
ho dotkla, Karamon znovu vzlykl úlevou. S drtivou silou jí tiskl ruku a
Crysanie se bolestí kousala do rtů, ale pevně ho držela, zatímco v druhé
ruce svírala medailon.
Vstala a pomohla na nohy i Karamonovi. Válečníkovo veliké tělo se třáslo
a zoufale se jí držel, oči stále upřené přímo před sebe, zmatené a
nevidoucí. Crysanie hleděla do tmy a zoufale hledala křeslo, pohovku,
cokoliv.
A pak si náhle uvědomila, že jí tma pohled oplácí.
Rychle odvrátila oči a pečlivě se držíc pohledem v dosahu světla
medailonu, zamířila s Karamonem k jedinému velkému kusu nábytku, který
viděla.
„Tady, posaď se,“ nařídila mu. „Opři se o tohle.“
Usadila Karamona na podlahu, zády opřeného o ozdobně vyřezávanou
dřevěnou desku, která jí byla matně povědomá. Zaplavily ji bolestné
vzpomínky – někde už ji určitě viděla. Byla však příliš vyděšená
a měla příliš mnoho jiné práce, než aby nad tím dál přemýšlela.
„Karamone?“ zeptala se rozechvěle. „Je Raistlin mrt… zabil jsi…“
Hlas se jí zlomil.
- přeložila: Hana Vlčinská