Vlci z Mercy Falls se vracejí. Příběh Sama a Grace pokračuje… a aby změny vypravěče byly ještě pestřejší, za příslovečnou kameru usedá ledová královna Isabel i nový člen smečky Cole, tak trochu sebevrah a tak trochu dost ztroskotanec. Pro nějž je proměna ve vlka kýženým únikem z reality. Atmosféra houstne, autorka přitvrdila a nad idylkou kolem šťastného páru se stahují mračna.

Jsou informace o optimální léčbě lykantropie z Mrazení skutečně pravdivé, nebo šlo jen o (ne)šťastné souhry okolností?
Jsou Vlci z Mercy Falls skutečně vhodnou četbou pro všechny, bez ohledu na věk a pohlaví?
A jak vlastně vypadá střídání vypravěčů…?

Tom
Čte si. Ne že by na tom bylo něco zvláštního – kdyby si nečetla červenou knihovnu. A na to, že se jedná o „třetí recenzentské čtení“, si dělá málo poznámek… Mám z toho divný pocit. Tohle přece nemůže být normální!
„Klasická variace na to, jak chlapec potkal dívku?“ rýpnu si, ale ona jen zavrtí hlavou.
„Spíš jak chlapec potkal dívku, získal si ji a zjistil, že tím to teprve začíná.“
Tváří se u toho nějak zasněně, ani neodtrhla oči od stránek.
„Aha.“
Matně si vybavím, že jde o druhý díl nějaké trilogie. Prý o vlkodlacích – nejspíš to budou další svalovci s alergií na stříbro pobíhající po lesích bez trička. Známe romantickou fantasy!
„Takže se tam objevil sexy upír a snaží se svést hrdinku?“ vystřelím od boku s cílem rozproudit konverzaci.
– klap –
Bílozelený obal konečně skryl nežádoucí písmenka.
Ale stačí mi jediný pohled na mou drahou polovičku, aby mi došlo, že jsem přestřelil. A to pořádně. Takhle vytočenou jsem ji neviděl ani při naší debatě o tom, kdo je autorem Kytice.

Jana
„COŽE?!“ vybafnu popuzeně.
Nesnáším, když mě někdo ruší při čtení. Zvlášť, když obchází kolem jako nudící se, deprimovaný vlk a… a zarazím se uprostřed myšlenky.
Maggie Stiefvater se mi dostala až nepříjemně pod kůži. Atmosféru umí vytvořit skutečně mistrovsky, bez ní by Vlci z Mercy Falls ztratili většinu svého kouzla. A s postavami si nevede o mnoho hůř; hlavně Isabel a Cole mají šťávu, jako každí správně cyničtí hajzlíci. Sam a Grace sice (ne)řeší své vlastní problémy jako Gracinu záhadnou nemoc a náhle se objevivší záchvaty starostlivosti u jejích rodičů, ale sami o sobě by knihu neutáhli. Na to mají až příliš dobře odpozorovanou psychologii té slušné, relativně bezproblémové mládeže ze sousedství.
„Je to sice pravidelná dávka emocí, ale to neznamená, že jde o brak!“
„Jenom o třetiřadé Večery pod lampou, kam byli pro větší úspěch programu nacpáni chlupáči.“
Mlčím. Dlouze a naštvaně. Protože je lepší mlčet, než prohlásit cosi o nekonečné tuposti mužského pokolení, které hodnotí to, do čeho se ani neobtěžovalo podívat.

Tom
Vteřiny se nekonečně vlečou, když z ní konečně vypadne: „Ale houby. Fantastický prvek je sice okrajový, ale kdyby se kolem děje nemotalo vlkodlactví, hodně motivů by vypadlo.“ TOHLE zní jako science-fiction.
„Narážíš na něco konkrétního?“
„Třeba celé nastavení situace v Mercy Falls. Tohle prostě nejsou upíři promenující se na denním světle, tohle ani není Charmed a klasické "nezasvěcení o nás nesmí vědět“. Vlkodlaci nejsou nic extra, zabít je můžeš stejně jako jakéhokoli vlka a že by byli v lidské podobě nějak zvýhodnění proti normálnímu člověku, se také říct nedá.„
“A přesnější nebudeš?„
“Ale jo. Neumím si představit, co všechno v pozadí by se muselo změnit, aby příběh zůstal relativně funkční a zároveň se vypreparoval motiv lykantropie. Zároveň to je ale v první řadě vyprávění o lásce, které se snaží zaujmout dospívající dívky. Tomu odpovídá i určitá lyričnost některých pasáží, výchovné prvky… ten příběh prostě kousne, ale nesnaží se tě roztrhat. Autorka umí skvěle postavit emocionálně vypjaté situace, které působí reálně. Tohle v mnoha knihách s touhle cílovou skupinou nenajdeš, bez ohledu na žánr.„
“Romantická fantasy a bez logických veletočů?„
Na chvilku se stáhla do sebe, jako by uvažovala, zda s něčím přijít na světlo.
“Dá se to tak říct. Jediný problém, který jsem, pokud jde o logiku děje a nástřelu pozadí ve Váhání našla, je konstatování, že autorka po sobě asi nečetla předchozí díl. Faktem ale je, že tohle jsem zjistila až při čtení v recenzentském kolečku, v prvním čtení mě to nekoplo.„
“Chceš říct, že tě nekopla nelogičnost?!„
“Tohle není ani tak o nelogičnosti jako o změně pravidel hry kvůli většímu efektu. Pokud je to záměrné. Můj názor je ten, že chybka se při psaní vloudila. Respektive že Maggie Stiefvater vymyslela působivou pointu pro druhý díl a nezjišťovala, jestli náhodou v Mrazení nenapsala něco, co by jí to vyvracelo. Jsem zvědavá, jak z tohohle hodlá vybruslit v posledním díle. Vzhledem k celkové kompozici Váhání jí ale tento krok stranou prochází."

Jana
Nevím, jestli mu to vysvětlení nějak pomohlo, protože se tváří stejně jako na začátku.
„Takže, jestli tomu rozumím správně… nemusí to být takový problém. Ne když se vlkodlaci pojímají jako beránci v rouše vlčím.“
„Myslíš – tohle přece nejsou vlkodlaci?“
„Nejsou zranitelní stříbrem, ale zcela normálně. Nebojují s upíry. Neproměňují se v závislosti na měsíčních fázích. Nejsou…“
„…fixovaní na drsné motorkářské oblečení a co je nejhorší, nekoušou nevinné kolemjdoucí, jak se jim zachce.“
„Kdyby to dělali, objevil by se nějaký lovec upírů a hned by bylo veseleji. Sama sis stěžovala na pomalé tempo vyprávění.“
Houby. Nestěžovala. Já se nad ním rozplývala. Maggie Stiefvater nežene děj kupředu jako nadmutou kozu, ale nechává ho se rozvinout, vstřebat, pozvolna vygradovat… tak, že dusno panující v Mercy Falls takřka hmatatelné i za stránkami knihy.
Chápu, příběh o lásce překonávající překážky jde zpravidla mimo mužskou část čtenářstva. Pokud není nadupaný zběsilou akcí, gejzíry krve, mrtvolami a správně cynickými hláškami. Nějaká ta sexy hrdinka v latexu též není na škodu, hlavně když používá stříbrnou katanu a vypadá přitom jak se patří rozkošně.
No, něco takového by se ve Váhání nepodařilo najít snad ani pod elektronovým mikroskopem. Prostě genderová diskriminace v praxi, pánové. Tady si nepočtete.
Znovu si nalistuji pasáž, u které jsem skončila, a pro efekt větší serióznosti si blíž přitáhnu blok a tužku.
„Poslyš,“ věnuji své drahé polovičce okouzlující úsměv. „Musím to dodělat a ty mě rušíš. Nechceš radši skočit pro pizzu? Tahle práce se ještě potáhne a na vaření mi nezbyde čas.“
Odměnou za konstruktivní návrh mi byla a skrze zuby proceděná poznámka o tom, jací jsou vlkodlaci, upíři a spol. hanebný parchanti.
„Ta se špenátem je nejlepší, je v ní i česnek!“ neodpustím si ještě poslední poznámku spanilomyslné čtenářky a znova se spokojeně pohroužím do labyrintu slov.

P.S.: veškerá podobnost osob a událostí vyskytujících se v recenzi s osobami a událostmi skutečnými, je čistě náhodná. To ovšem neplatí o Váhání – a recenzentčině pohledu na knihu.

-Maggie Stiefvater: Váhání
- Argo, Praha: 2011
- překlad: Dominika Křesťanová
- obal: Christopher Stengel
- 324 stran/ 298 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).