Vábení Stínu, Stín 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Jon Sprunk
 |
Dovnitř vešla družina mužů ve vlhké kožené zbroji a ocelových přilbách a zadupala nohama, aby z bot oklepala sníh. Bylo jich celkem pět. Neměli žádné uniformy, zato dost zbraní na to, aby všichni věděli, že to myslí vážně. Potom vstoupil šestý muž, v ocelovém kyrysu a drátěné košili; jezdecké boty měl zablácené.
Vojáci. Přesně to jsem nepotřeboval.
Při pohledu na nové hosty se všichni ve výčepu sehnuli ještě víc nad pitím. Hovor utichl. Dřevo v krbu v nenadálém tichu hlasitě praskalo. Vojáci se usadili u stolu a odsunuli stranou farmáře, aby si udělali víc místa. Hostinský přikvačil ze zadní místnosti s korbely pěnícího piva. Když je stavěl na stůl, kývl, podle svěšených koutků ale neměl z nových hostů radost.
„Dobrý den, pánové.“
Jeden z vojáků, ten největší, hodil na stůl několik mincí. „Potřebujeme něco k jídlu. A žrádlo pro koně. Postarej se o to.“
Hostinský se uklonil, sebral peníze a zmizel za závěsem. V zadní místnosti se ozval křik a tříštění nádobí a vojáci se zasmáli. Kapitán seděl zády ke stěně a věnoval se pití. Vypadal mladší než ostatní. I beze zbroje a drahého jezdeckého meče s jílcem obtočeným drátem u boku by Caim poznal, že tu velí. Držel se stranou a trochu víc dbal o zevnějšek. Patrně šlo o čtvrtého syna nějakého nižšího lorda, který vstoupil do armády, aby to někam dotáhl.
Zatímco vojáci pili a hovořili spolu, muž v plášti u Caimova stolu vstal a zamířil ke dveřím. Vypadalo to, že se dostane bez problémů ven, pak ale jeden z vojáků zavolal.
„Hej, ty tam!“
Voják, který na muže křikl, a jeden z jeho bratří ve zbrani vstali, zatímco ostatní přihlíželi. Důstojník se nepohnul, vzhlédl však od pití. Muž v plášti šel dál.
Velká chyba.
Stojící vojáci mu zastoupili cestu a také ostatní už se zvedali. Farmáři se ještě víc sehnuli nad stolem, jako by je nezajímalo, co se děje. Všichni až na jednoho. Byl starší než zbytek, přímo prastarý, a bílý plnovous mu visel až k pupku. Jen on se odvážil zvednout hlavu a dívat se.
Jeden z vojáků popadl muže v plášti za paži a prudce ho zastavil. „Kampak?“
Druhý mu strhl z hlavy kápi a odhalil mladistvou tvář se skobovitým nosem a kšticí černých vlasů. Chlapci nemohlo být víc než šestnáct nebo osmnáct. Vojáci se zakřenili.
„Co je to?“ zeptal se první. „Vypadá příliš mladě na to, aby se toulal krajinou bez matinky.“
Mladík v plášti se odvrátil, ale nic neřekl. To už k nim přistoupil velký voják. S korbelem stále v ruce popadl chlapce za vlasy a drsně mu zaklonil hlavu.
„Patříš k armádě, hochu?“
První voják dloubl mladíka do ledvin. „Otevři pusu, hochu. Mluvíme s tebou.“
Velký voják odhodil dozadu chlapcův plášť, hvízdl a sáhl dolů. Tasil jeho meč a zvedl ho. Byl to krátký severský meč s rovnou čepelí a úzkou záštitou, jemuž se říkalo spatha. Tento měl bronzový jílec a matnou ocelovou čepel, která vykazovala stopy po kovářském kladivu.
„Raději bys nám to měl vysvětlit,“ řekl velký voják.
Přikročil k nim důstojník. „Co to máte, seržante?“
Seržant hodil meč na podlahu, kde dutě zarachotil. „Vypadá to na dezertéra.“
„Je to pravda? Dezertoval jsi z armády Jeho Jasnosti?“
„Nechte ho být!“ zakřičel stařík u stolu. „Nikomu nic neudělal.“
Na pokyn důstojníka zvedli tři vojáci farmáře na nohy a odvlekli je ke zdi. Stařík dál protestoval, za což si vysloužil úder pěstí do úst, jenom ho to ale přimělo nadávat hlasitěji.
„Zavřete mu hubu!“ zařval seržant. „Nebo ho polechtejte na žebrech něčím ostrým.“
Jeden z vojáků tasil zpoza opasku dýku.
Caim se opřel a cítil bolest svých ran. Situace se stále zhoršovala. Myslel si, že vojáci mladíka jenom trochu pozlobí, zmínka o dezerci ale všechno změnila. Neznal zákony Eregotu, v Nimeji ale mohli vojáka za dezerci i oběsit. A o většině poprav bylo rozhodnuto na místě. Nebyl to však jeho problém. Mohl zůstat ve stínech, kde si ho s trochou štěstí nevšimnou, a jít dál. Co by na to ale řekla Josi? Pověděla by mu, že udělal správnou věc? Představil si její zklamaný výraz.
Dobrá, Kit. Kde jsi?
Důstojník se natáhl a odhrnul stranou límec mladíkovy košile. Na chlapcově rameni se skvěly modré linie tetování, tři kruhy propojené uprostřed čtvrtým. Caim nevěděl, o co jde, seržant se ale na chlapce rázem vrhl, strhl mu paže za záda a ostatní vojáci tasili meče. Jeden z farmářů se otočil a vysloužil si úder hruškou meče do obličeje. Klesl na podlahu a z úst s vylámanými zuby mu crčela krev. Stařík tyranům dál nadával. Caim sáhl za záda. Viděl dost.
Vojáci začali strkat mladíka ke dveřím. Caim vstal a noha ho přitom pálila, jako by mu maso trhaly doruda rozžhavené háky. Levou rukou tasil nůž. Když ho vší silou zabodl do dřevěné desky stolu, všichni se k němu otočili.
„Pusťte ho.“
Vyrazil k němu voják s taseným mečem. Caim natočil zraněnou stranu tváře k ohni. Voják se rázem zastavil. Tohle jsi v takovém zapadákově nečekal, co?
Seržant zařval: „Yanigu! Přestaň toho parchanta očumovat a postav ho ke stěně.“
Voják udělal další krok. Víc Caim nepotřeboval. Vytrhl nůž ze dřeva a řízl vojáka do hřbetu ruky. Muž zalapal po dechu, ucukl a upustil meč. Caim znovu zaútočil. Jednou, dvakrát, třikrát bodl, a voják upadl. Byl odzbrojený a z děr v lehké zbroji mu prýštila krev. Rány sice hodně krvácely, nezasáhl ale nic důležitého. Přežije, pokud ho dostanou k felčarovi.
Vyrazila k němu dvojice vojáků, která doposud hlídala hosty. Caim tasil i pravou rukou. Tito vojáci se zachovali rozumněji a napadli ho společně. Jeden byl ozbrojený dlouhým jezdeckým mečem; druhý jen ostrou dýkou, držel ji ale, jako by s ní uměl zacházet. Caim meč zablokoval a v duchu zaklel, protože cítil, jak se mu podlomilo koleno. Udržel se ale na nohou, odrazil seknutí muže s dýkou a odpověděl sérií rychlých úderů, které zahnaly vojáky na ústup. Caim nechal muže odkulhat. Pálilo ho předloktí a z bojového postoje dostával křeč do zad. Obával se, že upadne, pokud se pokusí pohnout. Jaké měl možnosti? Vzdát se?
Do uší mu šeptaly tichounké hlásky. Když ho napadli zbývající vojáci, nemusel stíny volat, přišly samy. Světlo ohně najednou zhaslo, jako by někdo přes plameny hodil mokrou deku. Jeden z vojáků se zastavil uprostřed kroku a ústa zkroutil hrůzou, když mu na hlavu dopadl stín a stekl mu dolů přes obličej. Ostatní začali ječet a sekali kolem sebe, zavalila je totiž lavina stínů. Důstojník za nimi tasil meč.
Caim udělal krok. Noha ho pálila jako oheň pekelný, ale udržela ho. Šel místností a každý krok pro něj byl agonií. Stíny ho následovaly, plazily se po zemi a po stěnách i přes vzpouzející se vojáky. Cítil, že ho sledují a čekají… na co? Hosté uprchli. V zadní místnosti panovalo ticho.
Caim se zastavil před důstojníkem. Zblízka vypadal ještě mladší, neutekl ale, třebaže jeho muži sténali a krváceli na podlaze. Odvážný malý sráč.
„Vypadni,“ řekl Caim. „A ostatní vezmi s sebou.“
Mladý důstojník se zadíval na jeho nože. „Vrátím se. S více muži.“
„Pak nezapomeňte lopaty a kněze.“
Caim propustil stíny, poslal je zpátky do koutů výčepu a důstojník zatím sebral své muže a popohnal je ke dveřím. Cestou ven ho sledovali zděšenýma očima. Aspoň žili. Na dvoře byly slyšet jejich tiché hlasy a následně dunění kopyt, které se postupně vzdalovalo. Caim si všiml, že zmizel i mladík v plášti, a ani jeho meč už nebyl na podlaze, kam ho vojáci zahodili. Není zač, ať už jsi byl kdokoli.
Caim se odvlekl zpátky ke stolu, kde si kusem látky očistil nože a schoval je. Chvíli byl v pokušení ukázat tomuhle místu, jak vypadá opravdový masakr. Pohledem zalétl k otcovu meči u stěny. Protáhl si pravou ruku a posadil se. Dušené se srazilo ve slizkou masu, přesto ho snědl. Trhal na kusy chlebovou placku, cpal si ji do úst a do místnosti zatím vešli hostinský se ženou. Caim vycítil, že nemají radost z toho, když ho tu vidí.
Hostinský se rozhlédl, jako by očekával, že vojáci každým okamžikem vtrhnou zpátky dovnitř.
„Hm,“ řekl. Žena ho popíchla. „Měl byste teď jít. Nechceme žádné potíže.“
Zajímavé. Přesně to jsem říkal i já. A kam mě to dostalo?
Caim se zarazil s kusem jídla napůl cesty k ústům. „Už jste měli potíže. Jsou pryč.“
„Vrátí se,“ řekla žena za hostinským.
Postrčil k nim korbel. „Ještě pivo.“
Když manžel kývl, sebrala žena korbel a vrátila se do kuchyně.
„Prosím,“ řekl hostinský. „Nechte nás být.“
Caim žvýkal. Chtěl se na ně zlobit, ale chápal je. Vojáci se určitě vrátí, patrně v čele malé armády. Ti lidé budou mít štěstí, když za několik dní bude jejich dům vůbec stát.
Odstrčil se od stolu a vstal. Noha ho ostře zabolela na protest, ale poslechla. Na stůl vedle talíře hodil hrst mincí.
- překlad: Kateřina Niklová
