Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, ve dnech 24-27.10 bude knihkupectví Arrakis uzavřeno. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Úvod do Honorverse 3, rozbor ságy Davida Webera o Honor Harringtonové

Weber David: HH01 Stanice Bazilišek

Sex a násilí, nebo bez

Nepředpokládám, že by čtenáři vyhledávali military sci-fi kvůli vypjatým sexuálním scénám. Ale co naplat, k military patří konflikt a násilí, a stojí-li na protivných stranách osoby opačného pohlaví, lze očekávat nějaké to násilí sexuální. Tím spíše, je-li každý třetí účastník konfliktu pirát a je-li i výskyt sadistů a úchylů značný. Způsob, jakým jsou tyto scény prezentovány (nebo naopak zamlčovány), může v kostce poskytnout obrázek o celkové úrovni díla. Osobně dávám přednost decentní otevřenosti Stirlingově. Očekával bych, že autor, který se podobným scénám vyhýbá, bude šidit i další aspekty žánru. Weber mě překvapil – sexuální scény odbývá, ale v military záležitostech je prvotřídní. Čím blíže střetům eskader kosmických lodí, tím lepší a zajímavější, a čím blíže sexuálním aspektům života postav, tím… no, jaký?
Nezáživnější?
Zde se mohou názory čtenářů různit.

Honořina vzplanutí
No a pak pak je tu samotná Honor a její milostné příhody. Dílem šílená nuda, dílem šílené vylomeniny. Jako by většina scén citových vzplanutí Honor byla z nějaké jiné knihy zcela jiného autora. Ty záležitosti mezi mužem a ženou mi tam prostě nepasují.
Rozumově celkem chápu, proč jsou do příběhu implantovány – jde o to jej zkomplikovat, je třeba postavám mimořádně schopným a dosud vždy a ve všem úspěšným hodit pár klacků pod nohy, přistřihnout jim křídla a přibrzdit je v rozletu. Umístit jim do cesty bludný kořen, na který budou stále znovu a znovu narážet. Alespoň do okamžiku, kdy je autorova svévole přestane trýznit a nechá je opět se chovat rozumně, jako se chovali desítky let před erotickou epizodou.
Autorova svévole? Ano, svévole – nic jiného to není. Určitě ne žádná logika příběhu.
Sledujeme Honor střídat všechny štace, od prvního zkušebního letu kadeta po velení mohutné bitevní eskadře. Vždy chladná, vždy nad věcí, vždy nezranitelná – alespoň psychicky, když už ne fyzicky. Honor že by podlehla nějakým citům? Že by se kvůli osobní slabosti začala chovat tak, až by ohrozila kariéry svých přátel a naděje na úspěch politických souputníků?

A nejhorší je účinek na čtenáře. Dokud se Honor a Weber zdržují na velitelských můstcích válečných lodí, nad taktickými displeji a strategickými holografickými akvárii, jsou nepřekonatelní. I u stolu, se sklenkou vína či džbánkem piva v ruce, je za hvězdu. Honor je snesitelná i v tělocvičně, na střelnici či v aréně, v ochranných rukavicích nebo s pistolí či s mečem v ruce – právě proto, že zbraně a boj všemi způsoby jsou součástí její image. I v ohrožení část její mysli odráží útok soupeře a jiná část mysli plánuje její vlastní úder.
Ale jakmile se vydá do ložnice, je zle. Nejistá, tápající, sama sobě škodící – už to není ta Honor z předchozích stránek.

Já jako čtenář na toto nejsem zvědavý. I kdyby tato část byla seberealističtější, i kdyby se skuteční lidé opravdu chovali takto nesmyslně, mohl mě autor těchto trapností ušetřit. Mohl-li autor ohýbat pravděpodobnosti v bojových scénách, tím spíš je měl ohnout zde a tohoto iracionálního potupení dosud rozumné hrdinky mě ušetřit.
Nicméně, když už se patlám v tomto hnusu, zastavím se u jednoho aspektu: Honořiny city jsou tu „opětovány“. Je to další špetka do iracionálního mlýna, vždyť to znamená, že už druhá dosud rozumně uvažující osoba se tu chová jako idiot. Ale snad je to lepší, než by byl opak – vždyť jaké úžasné příležitosti pro spřádání dalších a dalších vypečených citových zápletek by autorovi poskytla taková jedna neopětovaná láska!

Hlas pro

Mně se příběhy z Honorverse líbí a všem příznivcům military sci-fi je doporučuji, ale nechci vnucovat zajíce v pytli. Případné slabiny jsem již zmínil jinde, zde připomenu silné stránky:

Pohádka
Příběhy z Honorverse jsou pohádky a ve čtenářích zanechávají jednoznačně pozitivní dojmy, jak se na pohádky sluší. Dobro v nich vítězí nad zlem, padouši jsou potrestáni (ale část ponechána „na plemeno“ do příštích dílů), klaďasové jsou odměněni. Honor není žádný don Quijote, ba ani Phil Marlowe. Žádný nepochopený outsider, žádný samotář na ztracené vartě proti nepřátelskému světu. Ona sama i každý další klaďas v Honorverse jsou obklopeni okruhem stejně smýšlejících a sympatizujících. I když u moci může momentálně být nepřátelská klika a oficiální vládní postoj vůči Honor je chladný až mrazivý, vždy se najdou lidé, kteří její počínání chápou, vítají a oceňují. Ti nejlepší vojáci se nadšeně hlásí bojovat pod jejím velením, ti nejšikovnější technici ochotně pracují pro Honořiny firmy (a ty díky nim, navzdory nepřátelům a sabotérům, prosperují) a ti nejzdatnější kolonisté se hrnou žít na Harringtonském panství, které ještě nedávno – než se právě oni rozhodli učinit je svým domovem – bylo nehostinnou pustinou.

Synergie
Příběhy z Honorverse demonstrují dokonalou synergii. Za důvěru kvalita. Podřízení důvěřují svojí velitelce, že je jako vždy vyseká ze všech šlamastyk, a velitelka spoléhá na svoje lidi, že úkol splní s nasazením veškerých schopností. A proto i poslední řadový údržbář vymýšlí netušené fígle, jak udržet v chodu svěřené zařízení, proto poddůstojníci tvrdošíjně usilují o to, aby právě jejich tým byl tím nejlepším, proto kariéra každého důstojníka, který se ocitne pod Honořiným velením, získává mohutné nakopnutí kupředu, když se dotyčný – vědomě či podvědomě – snaží vydat ze sebe to nejlepší.

Protekce
Honor je nesmírně schopná a žádnou protekci nepotřebuje. A přesto ji má, tu největší možnou. Mantichorská královna ji považuje za svou přítelkyni, nejbohatší finanční magnát království je jí zavázán, u monarchy mocné spojenecké soustavy je rodinnou přítelkyní, bratranec andermanského císaře ji zve na večeře. Karel Havlíček sice radí „nechoď s pány na led“, ale v Honorverse je vše tak čisté a pohodové, i tahle přízeň nejvyšších míst. Jen zklamaní političtí odpůrci pukají vzteky, když uprostřed jejich likvidační mediální kampaně – už-už ji měli na lopatkách – si Honor může odskočit na večírek do královského paláce a tam, s úsměvem na tváři a za skřípání zubů všech nepřejícníků, předvádět, s kým vším je jedna ruka!

Scifárna
Má-li mě příběh uspokojit po scifistické stránce, musí se kvalitně vypořádat s dvěma požadavky. Jednak musí přinášet nové, původní technické nápady, a druhak musí respektovat již dosaženou úroveň vědy a techniky. Jules Verne mohl svoje hrdiny vystřelit k Měsíci z děla, ale žádný další autor to nesmí po něm zopakovat od okamžiku, kdy jsou známy účinky extrémního zrychlení na lidský organismus. Počítačové viry byly nasazovány v roli všemocného deus-ex-machina, ale od okamžiku, kdy Stirling tento aspekt elektronického boje podrobně rozebral a přesně popsal, jak se počítač v boji má a může chránit, musí si ostatní autoři pečlivě hlídat každou zmínku o virech, nechtějí-li být za nedouky.
Jak je na tom Honorverse? Špičkový v obou požadavcích.
Pohon impelerovým klínem, a současně obrana válečných lodí tím samým klínem, to je brilantní scifistický nápad, který nabízí bohaté možnosti taktického uplatnění, a současně dává rozumná scifistická pravidla, která zabrání tomu, aby se ze sci-fi příběhu stala fantazijní cochcárna.
Respektování současného stavu vývoje vědy a techniky nelze nic vytknout.
U výpočetní techniky možná stojí za pozornost, že Honorverse používá přesně ty schopnosti počítačů, které mají ty naše současné. Mně to vyhovuje a rovněž z hlediska military to není nic proti ničemu, ale možná z hlediska sci-fi je to příliš skromný a přízemní přístup.

Military
Výchova a výcvik vojáků – to je těžiště každé pořádné military scifárny. K čemu by bylo porážet v boji všechny nepřátele, kdyby se čtenář nedověděl, čím to je? A nestojíme o nějakou partu supermanů – fígl military je v tom, že „na začátku“ je parta úplně obyčejných kluků (v emancipovaném Honorverse i holek) a my čtenáři je můžeme sledovat, jak se všechno potřebné naučí.
V Honorverse se Suvorovovo „těžko na cvičišti“ uplatňuje se vší parádou. Mírně vyšperkováno (nebo změkčeno) okolností, že nadřízení nikdy neopomenou pochválit toho, komu to na cvičišti opravdu dobře šlo. A pochválit způsobem, o který snaživci zajisté stojí – večeře s admirálem je cosi, co všichni závistivci vidí a co si sebebohatší spolužák nemůže koupit.
A rozumí se samo sebou, že schopnosti a návyky zadřené mnohokrát opakovaným cvičením se automaticky vybaví v boji a že úspěšní studenti budou i úspěšnými veliteli.

Honor 01 Honor 02 Honor 03

Něco jako FAQ Honor:

Q: Je nutné číst jednotlivé díly řady v určitém pořadí?
A: Ne. Honor stárne a politická i vojenská situace v Honorverse se vyvíjí v čase, ale s tím se čtenář dokáže vyrovnat, i bude-li díly číst napřeskáčku. Honor je „seriálová“ hrdinka a tudíž čtenář má jistotu, že Honor přežije všechny útrapy. Z tohoto hlediska je tedy každý následující díl spoilerem pro díly předcházející jen v minimální míře.
Napětí každé jednotlivé epizody nespočívá v tom, co se stane, ale jak si s tím Honor poradí. Všechny potřebné údaje o aktuálním vývoji a stavu v oblasti politiky, vojenství a technologie jsou dostatečně osvětleny či připomenuty v každé knize, případně na začátku každé další části knihy, kde budou čtenáři tyto vědomosti potřebovat.

Q: Jak se čte Honor?
A: Z hlediska „začtení se“ do knihy existují dva druhy literatury – obtížný a snadný. Ze známých děl klasické beletrie je za „obtížný“ považován Tolstého román „Vojna a mír“. Čtenář musí překonat desítky úvodních stránek a absorbovat desítky postav, než začne rozeznávat, oč jde v příběhu a oč jde autorovi. Ze současné military sci-fi patří mezi takto „obtížné“ některé knihy Stirlingovy (např. „Na břehu oceeánu času“). Naopak za „snadné“ lze považovat knihy z Forstchenovy řady „Wing Commander“. Hrdina se pár větami představí a hned jde do akce, která rovněž nevyžaduje žádné vysvětlivky.
Nemá smysl řešit, který z obou stylů je lepší či vhodnější, zda obšírná výstavba prostředí a rozvleklé představování postav, nebo svižné vržení čtenáře do víru akce. Jen zmíním, že příběhy z Honorverse patří co do čtivosti mezi „snadné“. Ne snad proto, že by hned od první stránky do sebe pustily eskadry bitevních lodí. Ke střetu dojde, ale zpočátku hlavně ke střetu intelektů a vůlí. A tyto střety probíhají navenek ve formě břitké konverzace. Vyjasňují se stanoviska a postoje jednotlivých stran, kdo je na které straně a kdo je s kým, kdo je odhodlaný, a kdo váhá. Probíhají menší a dílčí střetnutí, a až teprve ve finále dojde na meče, pistole a lasery, nebo dokonce na řízené střely, silová pole a jaderné hlavice.

Q: Je Honor krásná?
A: Velice obtížná otázka!
Každý vypadá tak, jak se cítí, a v tomto ohledu Honor – jak se sluší a patří na románovou hrdinku – prochází vývojem. Od kadetky středně sebevědomé ve věcech vojenských a zcela bez sebevědomí ohledně ženských půvabů, až po admirálku vrchovatě sebevědomou ve věcech vojenských, politických a všelijakých dalších a nadprůměrně sebevědomou stran ženských půvabů.
Kdysi jsem četl, že ženskou krásu lze kategorizovat podle bohyní, které se účastnily Paridova soudu, ale že je třeba k původním třem – tedy k Afrodítě, Héře a Pallas Athéně přidat i Artemis.
Honor zcela určitě a mimo jakoukoli pochybnost není typ Afrodíty. Bohyně moudrosti a války Pallas Athéna ano, atletická lovkyně Artemis také ano a vznešená autoritativní Héra občas také, obzvlášť v očích mladších podřízených, pro které je – navzdory jejímu omlazovacími kúrami zafixovanému permanentně mladistvému vzhledu – „naše stará“ a „stará paní“, kterou je nutno nezlobit.
Pro mne jako pro čtenáře je velmi obtížné představit si Honor jako sexuálně přitažlivou aktérku postelových scén. Vždy si spíše připomenu, že první dotaz, který jí adresoval jediný její známý milenec při prvním setkání, zněl: „A neublížíte mi při tom?“ (Domlouvali si tehdy společné tréninky bojových umění.) Jediný další chlápek, který projevil zájem dostat se Honor pod sukně, skončil špatně. Když si na Honor počíhal ve sprchách, zpřelámala mu žebra a přerazila nos. Později ho zastřelila.
Nezbývá než zopakovat, že Honor prostě není Afrodíta.
Honor v tom ale může být nevinně. Třeba Weber prostě neumí napsat sexuálně přitažlivou ženskou postavu. Vlídnou, moudrou, sympatickou, oblíbenou – to vše ano, ale přitažlivou ne. Všechny ženské postavy Weberovi jako naschvál padají do kategorií Héra (hlavně), Pallas Athéna (často) a Artemis (zřídka), Afrodíta nikdy. Hrome, vždyť i stromová kočka Samantha, životní družka Honořina kočičáka Nimitze, se namísto výchovy koťat věnuje reformátorské činnosti. Tedy Héra a Pallas Athéna pořád dokola.
Jisté pochybnosti mohou nastat u liďácké političky Eloisy Pritchartové, ale i tam mi připadá, že si ve svých (poměrně) častých postelových scénách spíš ověřuje, stejně jako její partner, komu a do jaké míry může důvěřovat, než že by se honila za erotickými zážitky.

Obálka

Obálky Honořiných příběhů jsou pěkné. Česká vydání přebírají, až na podružnosti, obálky původních anglických vydání z Baenu. To chválím. Obrazy Davida Mattinglyho jsou provedením realistické, byť mírně statické. Zobrazují silně idealizované výjevy z bitev nebo z přípravy na ně. (Proč idealizované? Kosmické lodě jsou zobrazovány v těsných formacích, když podle textu jsou formace roztažené na tisíce kilometrů, osoby jsou oblečeny do parádních uniforem, když z textu je jasné, že byly ve skafandrech.) Zpravidla zobrazují Honor, někdy též další postavy z příběhu, takže díky nim víme, jak si malíř představuje, mimo jiné, Honořina kočičáka Nimitze i Honořinu kamarádku hraběnku Henkeovou.

Prognóza

Některé motivy, které bude možné rozvíjet v příštích příbězích, byly zřetelně naznačeny. Jiné jsou přítomny pouze potenciálně. Autor se mi se svými záměry nesvěřuje. Přesto neodolám pokušení zahrát si na prognostika a pokusím se Weberovy plány odhadnout. Aspoň některé.

Užitečné kočky
Četl jsem kdysi sci-fi povídku, v níž se kocouři uplatní jako skvělí piloti kosmických stíhaček. Bleskové reflexy, ocelové nervy, nekonečná odvaha. Takže pokud je Weber v budoucnu obsadí do této role – a já jsem si jistý, že obsadí – nebude původní.
To s těmi kosmickými stíhačkami je tutovka. Ale možná dojde i na boj muže proti muži, tedy, ehm, proti kočičákovi. Že bojovat umí, to už kočičáci předvedli i na stránkách Honořiných příběhů. Když byl onehdy zase spáchán další z atentátů na Honor, její pinasa sestřelena a dva atentátníci ji šli dorazit, vyrazil Honořin věrný kočičák Nimitz na obranu paničky a z jednoho zabijáka nadělal sekanou.
Každopádně se kočky zdají být odhodlány učinit se nějak více užitečnými, zapojit se do společného válečného úsilí a stát se platnými a prospěšnými poddanými Mantichorského království. Tedy, samozřejmě, ještě platnějšími a prospěšnějšími.

Honor 04 Honor 05 Honor 06

Nebezpečný soused
V epizodě „War of Honor“ (Válka cti) se mantichorským vědcům konečně podařilo nalézt dlouho tušenou další větev křižovatky červích děr, H. M. S. „Dožínky“ ji letí prozkoumat a na vzdáleném konci nalézá soustavu Lynx v hvězdokupě Talbott, na pomezí Solární ligy. Dosud byla Liga považována za mocného neutrála. Jenže to byla 360 světelných let vzdálená. Teď je na dotek. V žádném konfliktu nikdy neprohrála. Expanduje zvolna, ale nezadržitelně. Kdokoli kdy stál Lize v cestě, toho pohltila. Nyní stojí v cestě Království Mantichora.
Já to vidím na válku.

Zbraně třetího druhu
Kosmické lodě používají zbraně dvojího druhu – střely a paprskové zbraně. V pár epizodách se objevují náznaky převratné nové zbraně – říkají jí gravitační kopí. Experimentovala s ní i sama vrchní mantichorská šamanka přes zbraně, admirálka Hemphillová. A ta se nejnověji ocitla v čele Úřadu pro výzbroj. Gravitačního kopí se dočkáme.

První část
Druhá část

Odkazy, prameny (Honor Harringtonová)

Byly použity tyto knihy:
David Weber: The Short Victorious War, Baen 1994
David Weber: Flag in Exile, Baen 1995
David Weber: Honor Among Enemies, Baen 1996
David Weber: Ashes of Victory, Baen 2000
David Weber: War of Honor, Baen 2003
David Weber: Válka cti, Polaris 2006
Eric Flint: Měnitelka světů, Polaris 2005
(David Weber)
David Weber: The Service of the Sword, Baen 2003
(Jane Lindskold, Timothy Zahn, John Ringo, Victor Mitchell, Eric Flint)

Knihy ze světa Honor Harringtonové

Romány o Honor Harringtonové:
1. David Weber: Stanice Bazilišek (On Basilisk Station), Polaris 2000
2. David Weber: Čest královny (The Honor of the Queen), Polaris 2000
3. David Weber: Krátká vítězná válka (The Short Victorious War), Polaris 2001
4. David Weber: Pole potupy (Field of Dishonor), Polaris 2001
5. David Weber: V exilu (Flag in Exile), Polaris 2002
6. David Weber: Mezi piráty (Honor Among Enemies), Polaris 2003
7. David Weber: V rukou nepřítele (In Enemy Hands), Polaris 2004
8. David Weber: Ozvěny cti (Echoes of Honor), Polaris 2004
9. David Weber: Popel vítězství (Ashes of Victory), Polaris 2005
10. David Weber: Válka cti (War of Honor), Polaris 2006
11. David Weber: At All Costs (česky nevyšlo)

Samostatné romány ze světa Honor Harringtonové:
David Weber, Eric Flint: Koruna otroků (Crown of Slaves), Polaris 2008
David Weber: The Shadow od Saganami (česky nevyšlo)

Antologie:
1. David Weber (ed.): Víc než čest (More Than Honor), Polaris 2003
2. David Weber (ed.): Světy Honor Harringtonové (Worlds of Honor), Polaris 2004
3. David Weber (ed.): Měnitelka světů (Changer of Worlds), Polaris 2006
4. David Weber (ed.): Ve službách Meče (The Service of the Sword), Polaris 2007

28. března 2008, E. Kocourek

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).