Upíři z Morganville vrcholí velkolepým finále, Rachel Caine: Carpe Corpus (Upíři z Morganville 6)
 |
Carpe Corpus, název šestého svazku série Rachel Cainové, odkazuje na prastaré heslo „Carpe Diem“ a znamená „Užívej těla“. V kontextu Upírů z Morganville to značí nejen, že tentokrát bude těch zubatých hrátek víc než dost, ale také že Shane a Claire se konečně přestanou ostýchat.
Od událostí Pána hrůzovlády uběhl nějaký čas, ale čerstvě sedmnáctiletá Claire a Michael se stejně jako takřka celé Morganville nacházejí pod nadvládou zlotřilého Bishopa. Shane společně se svým otcem bručí ve vězení, Eva zase v domě Glassových a nechce s nikým mluvit. A Amélie? Po té se slehla zem.
Na počátku šestého dílu Upírů z Morganville nevypadá situace vůbec růžově. Přesto právě v tomhle díle šlápne autorka na plyn, a to pořádně. Hned na počátku odhalí, že Améliin odboj ještě nic nevzdal a že lék na záhadnou upíří nemoc možná není tak daleko, jak se zdálo, a od té chvíle začne pomalu a jistě, jeden zvrat za druhým, budovat velkolepé finále veškerého dosavadního děje. Stejně jako v předchozích knihách tudíž příběh ubíhá velmi svižně, a než se čtenář naděje, zírá na poslední stránky knihy, které tentokrát dokonce ani nevěnčí cliffhanger. Tak dobré finále Rachel Caine připravila.
Ruku v ruce se závěrečnými pasážemi se pochopitelně vyvíjí i autorkou tak zručně napsané postavy. Exceluje především Myrnin, jehož čtenáři pravidelně zahrnují mezi nejoblíbenější postavy, perfektně vykreslená je ale v Carpe Corpus také Amélie a samozřejmě… Shane. Ačkoli ústřední zamilovaná dvojice by se spolu vyspat neměla, protože Claire je „teprve“ sedmnáct“ a Shane už je naopak „vlastně dospělý“, tak nějak se tomu uprostřed válečných bubnů stane a je to romantika velká minimálně jako Bishopovo ego.
V rámci finišování navíc připravila Rachel Caine ještě jednu perličku: konečně odhalila, jak vlastně fungují portály a vůbec všelijaká podivná morganvillská magie. Přestože vysvětlení zní trochu přitažené za vlasy – asi jako kdybychom Stmívání zkřížili, řekněme, s Nádražím Perdido – ve výsledku do sebe všechno v zásadě logicky zapadá a to je to hlavní.
Claire spíš jen pěšákem
Ani Carpe Corpus naneštěstí není dokonalé. Největší zádrhel spočívá v tom, že ačkoli sledujeme příběh chvátající k závěru, všechny ty napínavé zvraty se odehrávají jaksi za oponou dění – což vlastně není žádná náhoda. Vyprávění opět sleduje Claire, ta je ovšem kvůli tomu, že si ji Bishop poznačil, krajně nedůvěryhodná, a tak jí nikdo nechce nic říct a všichni ji jen postrkují po šachovnici jako trochu významnějšího pěšáka.
Všechnu tu horečnatou aktivitu tudíž čtenář musí jen odvozovat z nepříliš důležitých scén, k nimž se hrdinka přece jen nachomýtne, a čekat při tom na závěrečné vyvrcholení, kde se vše vysvětlí. Škoda, že si Claire, podle všeho geniální premiant, nedá dvě a dvě dohromady a nepřijde událostem na kloub. Alespoň že zvládá tu romantiku.
Přesto je Carpe Corpus stejně čtivým, vtipným, akčním i romantickým čtením jako předchozí díly, ne-li ještě o pořádný fous lepší. Ostatně, než si čtenář všimne nějakých zádrhelů, civí na poslední stránku a lapá na po vzduchu jako ryba na souši. Škoda jen, že nakladatelství Brokilon další díly v češtině už vydávat neplánuje, zároveň je ale třeba vzdát mu hold za to, že sérii dějově dotáhlo do bodu, kdy nezůstalo nic nevysvětleno.
- Rachel Caine: Carpe Corpus (Upíři z Morganville 6)
- Brokilon, 2016
- překlad: Renata Heitelová
- obálka: Lukáš Tuma
- 243 stran, 238 Kč (v e-shopu Fantasye již za 214 Kč)
