Současný svět je tak znepokojivý a neuctivý. Člověk aby si na každém rohu hlídal myšlenky, obával se, že mu kdejaký telepatický všivák nakoukne pod čepici, lecjaký slídil bude předvídat jeho kroky. Brrr. O dalších psionických filutech spadajících do té vykutálené sebranky nemluvě. Zkrátka hrůza pomyslet! Nejhorší je, že ani po smrti nemáte klid. Ještě než vychladnete, strčí vás k ledu, pardon, zamrazí vás a udržují v položivotě, tak tomu odborně říkají, aby na popud příbuzných na mrzkých pár minut probudili nebožtíka k vědomí, na kus řeči, nebo, nedej bože, pro radu. He he. Kde jsou ty časy, kdy se pohřbívalo do země… Kdepak, ta doba už je dávno fuč. Jeden aby se bál i umřít!

Glen Runciter, vlastník společnosti Runciter a společníci, jež zaměstnává nejlepší inerty schopné anulovat nežádoucí činnost mistrů psioniků Hollisovy agentury, zažívá perné dny. Z neznámých příčin se sokovi lidé ztrácejí ze Země. Když zmizel poslední z nich, přímo před nosem firemního průzkumníka, je zřejmé, že špička v oboru antipsionických služeb má na kahánku. Proto odletí do moratoria Milovaných bratří ve Švýcarsku, kde spočívá jeho položivá žena, pro instrukce, neboť i po smrti řídí s manželem podnik. Co čert nechtěl, než mu je stačí dát, z frekvence ji vytěsní místní silný semivitál Jory, neboť Ella slábne. Tentokrát nadobro umírá. Glen si chtě nechtě musí poradit sám… A do toho se objeví nebývale talentovaná Pat, jež dovede změnit minulost způsobem, kterým ošálí i prekogy. Ne nadarmo ji testovač Joe Chip označí za pozoruhodnou. A stejně tak nebezpečnou… Krev do žil vlije runciterovcům korpulentní žena zastupující nehorázně bohatého magnáta. Jelikož tučné provizi nejde odolat, Glen a jeho jedenáct nejpovolanějších záhy odlétají na Lunu, údajné místo, kde dlí ztracení agenti…

Ačkoliv Philip K. Dick patřil mezi plodné spisovatele, dokázal udržet laťku svých prací hodně vysoko. Ba co víc, během plodné kariéry napsal několik nesmrtelných, nezaměnitelných šlágrů, mezi něž patří i Ubik, který ani po čtyřicítce neztratil nic na síle, jíž vás polapí a nepustí, dokud nedočtete poslední písmenko, na originalitě syžetu, na první pohled prosté, leč vychytralé kompozici, co na sebe, oddaná intencím románu, bere podobu podivné aury, jež vám zamotá hlavu, jak je autorovým zvykem, reálných postavách, bizarním, vyhraněném vizionářství, a už vůbec nic z černého humoru, jímž je román prodchnutý. Dámy a pánové, do jisté míry je Ubik groteska jako hrom. Patří do stejného soudku jako Tři stigmata Palmera Eldritche, jemuž je v některých rysech velice podobný. Mám na mysli zejména Dickovu posedlost nalézt a definovat podstatu reality, hledání předělu mezi skutečností a iluzí (snem, halucinací). A to takovým způsobem, jemuž říkám filozofie bez debat, kde hutné disputace nahrazuje samotné dění, přehršle slov zastupují činy.

Při letmém pohledu by se mohlo zdát, že mistr načrtnul na dnešní poměry tradiční obraz budoucí společnosti, jehož cílem je maximální komfort pro člověka, čímž nikterak nevystupuje z řady. Všechno je zautomatizované a zmechanizované. Stačí zaplatit. Mějme ovšem na paměti, kdy dílko vzniklo. Na konci 60. let neexistovaly žádné hypermarkety, mobilní telefony, natož roboti. Přesto už tehdy rozpoznal zrod konzumní společnosti a vytušil, jak by ji mohl ovlivnit technický pokrok. Proto spojil obytné objekty s obchody v komplexní bytodomy, z nichž nemusíte vycházet, neboť vše potřebné máte v dosahu, a napojil je na vlastní, vnitřní ekonomiku. Zajímavou a pravděpodobnou myšlenku dovedl do krajnosti, když za všechny služby donutil své obyvatele, podnájemníky platit – nejen v obchodech, ale rovnou i v bytech! Je proto na denním pořádku uhradit sprše za vodné a stočné, kávovaru za kávu nebo ledničce za šlehačku. (Zní to jako celkem dobrý nápad, jak zamezit obezitě, co říkáte?) Drobné se hodí a je dobré mít jich zásobu vždy po ruce, v některé z četných kapes, aby se vám nestalo, že se nedostanete z vlastního bytu… Jakýmsi opakem je letmo naznačený kibuc, kde to lze i bez mincí, což pro jedince ve finanční tísni zní neuvěřitelně: „V kibucu je všechno zadarmo.“ (…) „Zadarmo!“ Zděšeně se na ni zadíval. „To je ekonomicky nemožný.“

Nebyl by to Dick, kdyby nevybočil z vyjetých kolejí a opomenul zasít anomálie, které činí z tohoto světa neopakovatelné universum. Přestože medicína se svými umorgy, umělými orgány, o nichž se nám může jenom zdát, dokáže snadno nahradit zhuntované biologické součástky a tím odvrátit mnohé svízele stáří, není všemocná. Bledne v kontrastu s pozdním vynálezem šikovných Švýcarů, kteří nalezli způsob, jak mysl zesnulého nějaký čas udržet v aktivní fázi – v mrazivém položivotě. Rázem máme z nebožtíka semivitála, jehož můžeme navštěvovat, dokud se nevyčerpá jako baterie. Takže pozor, nezapomeňte si své drahé šetřit! Proto je běžné docházet za mrtvými do ledáren (V hovorně… rozmlouvalo se svými semivitálními příbuznými několik zákazníků (…) povzbuzovali své drahé a nerudné položivé v jejich chvilkách mozkové aktivity.), a nikoliv na hřbitov, neboť převládá názor, že Pohřeb je barbarství… Nastává dilema, co je lepší, zda okamžitá, (ne)milosrdná smrt, nebo pozvolný, nevyhnutelný soumrak: Může s ní mluvit a naslouchat jejím odpovědím (…) ale nikdy už ji neuvidí s otevřenýma očima a nikdy už neuvidí, jak se pohybují její rty. Ella už ho nepřivítá úsměvem. Nedá se do pláče, když on odejde. Stojí to vůbec za to? říkal si. Je to lepší než ten starý způsob, ta přímá cesta od plného života do hrobu? Pořád ji v určitém ohledu mám, usoudil pak. Jedinou alternativou je nemít nic.

Zapomeňme na chvíli na hlasy ze záhrobí, když žijeme v přítomnosti, v níž si vedle normálů vykračují jedinci s psionickými schopnostmi. Jako telepatovi nebo parakinetikovi by vám bylo hej, ale obyčejní smrtelníci to vidí pochopitelně jinak, když jim cizák strká nos do soukromí. Naštěstí po vzoru přírody, kde nic není jen černé, i zde existuje bílá; vyvažující síla zosobněná v inertech, kteří dokáží blokovat různorodou nežádoucí činnost vyvíjenou všelijakými záškodníky. Tržní mechanismus zafungoval a ty lepší, vyzrálejší talenty zaměstnávají legální firmy… i když si určitě domyslíte, na jaké straně barikády stojí opatrnostní firmy, a na které obskurní živnosti Hollisova typu. Z toho vyplývá, že trh s paranormálním nadáním je byznys, v němž se točí velké peníze… Cítíte-li se ohrožení, není nic jednoduššího než si zavolat na pomoc bezpečnostní agenturu, neboť reklamy propagující služby ohledně ochrany soukromí běží v televizi každou… hodinu. Přesto může být taková pomoc pro postižené předmětem spekulací: Samozřejmě, dumal Herbert, na to, že tu máme telepata, jsem měl jenom jejich slovo; ukázali mi nějaký graf, co pořídili, že prý je to důkaz. Ale možná ho i zfalšovali… A zrovna tak jejich slovo jsem měl na to, že jejich telepat odešel; přišel, odešel – a já zaplatil dva tisíce postkreditů. Nejsou ony tyhle opatrnostní firmy vlastně něco jako gangsteři, co požadují výpalné? Netvrdí někdy, že je potřeba jejich služeb, ačkoli tomu tak vůbec není?

Jak jsem již naznačil, devizou Ubiku je chytrá, rafinovaná, navenek jednoduchá kompozice, jejímž cílem není nic jiného než nabourat jistotu, že žijeme v reálném světě; vyvolat zmatek a otázky, donutit čtenáře, aby se kolem sebe rozhlédl a zamyslel, zkrátka mu zamezil, aby jen pasivně přijímal text. Autor vychází z filozofických představ o skutečnosti a snu antického Řecka a bravurně dokládá, že rozdíl mezi zdáním a realitou je leckdy nepozorovatelný… dokud na vytyčené cestě nenajdeme několik indicií, vodítek, které pozvolna nahlodávají původně utkvělé, neotřesitelné přesvědčení. Třeba žijeme v přeludu pokládaném za skutečnost jenom proto, že nás nikdo nevyvedl z omylu. S takovou premisou Dick usedá na trůn a osobuje si absolutní moc nad knihou, příběhem, prostředím a charaktery, ale i publikem. Je roven Bohu a náležitě toho využívá. Je na něm, jak dlouho nechá aktéry a čtenáře tápat, setrvávat v bludu, než se rozhodne, že odhalí část pravdy, a tím rozšlape pracně budované hrady z písku. Božstvo se zvráceným smyslem pro humor tahá za nos kdekoho, v prvé řadě své obětní beránky, když je uvrhnul do světa, z něhož není úniku. Sami správně vytuší, že se děje něco podivného: Je to, jako kdyby si s náma pohrávala nějaká zlovolná síla, která nás nechá zmateně pobíhat a pískat jako idiotské myši. A baví se u toho. Připadá jí legrační, jak se snažíme. A když se dostaneme dost daleko, sevře nás do pěsti a pak už jen upustí naše rozdrcené ostatky…

Ačkoliv kniha nese autorův tradiční strohý rukopis, v jednom směru se zásadně vymyká: je neobyčejně všímavá, detaily vyplouvají na povrch. Je to logické, nastíněný svět se mění, prodělává změny, stárne. Proto je důležité přiblížit vzhled všelijakých moderních výdobytků, které se vrací v čase, do dob, kdy se nemluvilo ani tak o spotřebičích jako o nemotorných, neohrabaných zařízeních. A proč se místo proměny nerozpadnou? Spisovatel ve své hříčce vtipně využil Platónovu hypotézu o světě idejí, kde každý objekt je formou, šablonou, jež v sobě uchovává předešlé verze, proto se například z moderní televize stane elektronková… ale potraviny se pochopitelně kazí.

Jakkoliv je někdy těžké pochopit spisovatelovy záměry, o to je jednodušší soucítit s jeho po psychologické stránce ukázkově vykreslenými protagonisty, kteří ožívají, jakmile vstoupí na scénu. Je fascinující, jakým způsobem dokáže poskládat složitou osobnost i z několika málo vět, tu a tam utrousených slov. Základní tvarovací hmotou jsou přirozené, emocemi nabité dialogy, jež většinou odhalí náturu a rozpoložení dotyčného jedince, a jestli ne, gesta už ano: Runciter dál tiskl velikou tlapu Herbertovi na rameno, aby s ním majitel udržel krok. Pochopitelně nechybějí četné vhledy do nitra postav, kde vyplouvají na povrch nejniternější pocity a choulostivé myšlenkové pochody. Ačkoliv si Dick s popisem zevnějšku figur dal tentokrát větší práci a je cítit, že každého nově příchozího přelétne kritickým očkem, výsledkem je stále jedna povedená, výstižná věta (Klučina s vlasy jako plst, zahalený v obláčku nadřazené a cynické pýchy…), která dokonale vyjádří, jak by na vás mohla působit dotyčná osoba. Rozdíl poznáme hlavně v kvantitě, kvalita zůstává stejná. Hlavním hrdinou nestárnoucí klasiky je Joe Chip, Runciterův testovač, typický antihrdina Dickových děl, jedinec pracující rukama, zdrcený a smířený se svým údělem, zároveň bojovník, co se nevzdává, ponořený do svých zálib; co si rád přihne a neudrží peníz, což jednou výstižně, leč nevybíravě shrne Pat: „Jsi prostě mizerný, zadlužený a neschopný ouřada, který ani nemá po kapsách dost drobných, aby ho dveře pustily z bytu.“ Častou útěchu mu poskytuje Runciter, asertivní, rázný, cynický i vlídný úspěšný majitel firmy, tedy člověk na opačném konci společenského žebříčku. V záplavě svébytných osobností stojí za zmínku božská mrcha Pat, sympatický a rozhodný Al i majitel moratoria, který zaujme už jen poetickým jménem Schönheit von Vogelsang.

Dick se ve svých románech zaobírá nezřídka složitými, abstraktními tématy, k nimž přistupuje s náležitě vážnou tváří, na níž se někdy přece jen mihne náznak úsměvu. Možná proto se rozhodl, po vzoru rčení, že humor je koření života, uchopit jedno z tuhých filozofických soust, kterým hledání podstaty reality bezesporu je, a pro změnu je podat s nadhledem. Výsledkem je značně poťouchlý i nestydatě rozverný počin nazvaný Ubik, filozofický oříšek politý silnou vrstvou černého humoru, který nasadí oslí uši každému, kdo se objeví v autorově hledáčku. A tak své ovečky častuje jízlivými poznámkami („Joe, shrábni všechny ty svoje krámy na hromadu…“), plechové stroje metaforizuje („Mluvíte s automatem,“ zadrnčel stroj plechově a znechuceně kartu vyplivl.) a polidšťuje barvitými výrazy (…stroj bez meškání vykálel další svitek.), a už vůbec nešetří komickými příměry (Pro tuto příležitost se Zalfsky navlékl do plandavých šatů rudých jako paviání řiť.). Škoda, že se ke konci opakuje, což sráží originalitu předchozích, vynalézavých obratů. Že knihu provází cynický nádech prozradí už jen jméno lodi (Držkopád II.), ironické poznámky namířené do vlastních řad, v neposlední řadě nápady dovedené na hranici absurdna, z nichž vznikají každodenní groteskní situace: „Padesát centů, prosím,“ prohlásila koupelna. „Pak teprve pustím vodu.“ K dokonalému požitku z četby přispívá také nenucená hovorová mluva prokládaná rozličnými slangovými výrazy (řácky, zhulákaný, pašalík), a nepochybně výstižný, po revizi ještě přesnější překlad Richarda Podaného.

Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 9/10: „Kdyby Bůh schvaloval položivot (…) všichni bychom se narodili v rakvi plné suchého ledu.“ Říká jedna z postav letitého, samorostlého Ubiku, absurdní cynické vize budoucnosti dovedené k dokonalosti, kterou mistr žánru důvtipně demonstruje, jak je pro něj snadné uchopit nedobytné mety starověké filozofie s nadsázkou a nadhledem, s minimem úsilí otočit svět vzhůru nohama. Přijde vám nepředstavitelný svět, kde jsou skutečnost a sen zaměnitelné, nesnadno rozlišitelné – jak pro výtečně vykreslené charaktery, tak pro čtenáře – neboť si s nimi autor hraje jako kočka s myší? Svět, kde psionici slídí v cizích hlavách, pokročilá technika s sebou nese komfort, jenže se vstřícností ováda, a zesnulí hudrují živým do života i po smrti? Kupte si Ubik, důkaz, že Philip K. Dick byl velkým spisovatelem schopným napsat knihu, jež vás pohltí i napotřetí, aniž by ztratila kouzlo prvního dotyku… je-li užívána dle návodu…

• Philip K. Dick: Ubik
• vydalo: Argo, Praha, 2009
• přeložil: Richard Podaný
• obálka: Pavel Růt
• 232 stran / 228 Kč