Tisíc orků, Forgotten Realms - Lovcovy čepele 1
 |
R. A. Salvatore: Tisíc orků
Lovcovy čepele 1
Legenda o Drizztovi je sice ukončena, ale příběhy temného elfa zdaleka nekončí. Barbarské hordy krvežíznivých netvorů se valí na Páteř světa a v cestě jim stojí jen hrstka lidí a trpaslíků. Jenže tentokrát mají orci nečekaného a mocného spojence – ledové obry. Děsivá armáda nezvyklých spojenců je prakticky neporazitelná a zůstává za ní jen zkáza a utrpení. Zastaví Drizztovy scimitary tuto lavinu zla?
Dup McKloub ještě nikdy nespatřil nic tak bolestivého. Obyvatelé Srazpat
se k němu a k Nikvulovi zachovali velmi štědře a starostlivě a riskovali
vlastní bezpečí kvůli konfliktu, který se jich netýkal. S Nikvulem je do
něj zapletli, když se přiblížili k jejich vesnici, dostalo se jim ale
větší laskavosti a otevřenosti, než dva ztracení trpaslíci z daleké
citadely očekávali.
A teď za to místní zaplatili.
Dup procházel ruinami vesničky, mezi rozdrcenými, spálenými domy a těly.
Odehnal z jedné mrtvoly mrchožravé ptáky a musel zavřít oči, protože ho
ovládla velká bolest, v ženě totiž poznal jednu ze starostlivých
tváří, jež spatřil, když poprvé po tom, co ho zmohla únava z cesty,
která ho sem zavedla, otevřel oči.
Bruenor Válečné kladivo zasmušilého trpaslíka sledoval a dobře si
všímal výrazu jeho tváře. Předtím se v ní zračila touha po
pomstě – jeho karavana byla přepadena a zničena a Dup ztratil přátele a
bratra. Trpaslíci uměli podobné tragédie přijmout jako nevyhnutelnost své
existence. Obvykle žili v divočině na pomezí a téměř vždy čelili
nějakému nebezpečí, ale výraz na Dupově staré, houževnaté tváři byl
nyní jiný, více krotký a jistým způsobem i bolestivější. Ke zmateným
emocím se totiž přidala i velká dávka viny. Zoufalý Dup s Nikvulem
narazili na Srazpaty náhodou a důsledkem bylo, že vesnice byla zničena.
Prostě, brutálně zničena.
Dupova frustrace a vina se jasně projevovaly, když procházel kouřícími
ruinami, a obzvláště když narazil na některou z mnoha orckých zdechlin,
již vždy s gustem nakopl do obličeje.
„Kolik mysliš, že jich bylo?“ zeptal se Bruenor Drizzta, když se drow
vrátil z průzkumu, při němž zkontroloval okolní stezky a pokusil se
udělat si lepší obrázek o tom, co se ve zničených Srazpatech stalo.
„Hrstka obrů,“ vysvětlil drow a ukázal na hřeben v dálce. „Podle
stop a zbytků hromad kamení bych řekl tak tři až pět.“
„Hromad?“
„Dobře se na útok připravili,“ řekl Drizzt. „Hádal bych, že obři
zasypali vesnici za tmy balvany, aby nahlodali její obranu. Útok trval hodně
dlouho, přinejmenším několik hodin.“
„Jak to víš?“
„Hradby byly na některých místech narychlo opravené – než je
nepřítel znovu zničil,“ vysvětlil drow. Ukázal na vzdálený kout
vesnice. „Támhle rozdrtil balvan nějakou ženu, ale vesničané měli dost
času na to, aby kámen odstranili a odtáhli ji. Když déšť kamení
neustával, skupina lidí se dokonce v zoufalství vyplížila z vesnice a
pokusila se obry napadnout ze zálohy.“ Ukázal na hřeben a na sesuv kamení
kousek od místa, kde našel stopy obrů a hromady balvanů. „Ale ani se
k nim nepřiblížili, protože už na ně čekala tlupa orků.“
„Kolik?“ zeptal se Bruenor. „Řeks hrstka vobrů, ale kolik bylo
vorků?“
Drizzt se rozhlédl po ruinách a lidských i orckých tělech.
„Stovka,“ hádal. „Možná míň, možná víc, ale přibližně stovka.
Padl jich asi jen tucet, což mi říká, že vesničany dokonale zaskočili.
Obři házeli balvany, zabili spoustu lidí a metodicky zničili všechny
obranné pozice. Třetina bojovníků z vesnice byla povražděna na hřebeni,
takže tu na obranu zůstala jen dvacítka silných, odvážných lidí.
Nemyslím si, že obři vůbec sešli dolů do vesnice a zapojili se do
bojů.“ Pevně stiskl rty a hlas mu velmi zvážněl. „Myslím, že ani
nemuseli.“
„Voplatíme jim to, víš?“
Drizzt kývl.
„Říkáš stovka, co?“ pokračoval Bruenor a rozhlédl se. „To znamená,
že nás čeká přesila čtyři na jednoho.“
Když se trpaslík znovu podíval na drowa, stál Drizzt uvolněně a s rukama
položenýma na scimitarech za opaskem a na tváři měl ponurý, ale zároveň
dychtivý výraz – byl to výraz, který v Bruenorovi i v ostatních,
kteří drowa znali, vzbuzoval trochu strach, ale i vzrušení
z dobrodružství.
„Čtyři na jednoho?“ zeptal se Drizzt. „Měl bys poslat polovinu mužů
za Pwentem, zpátky do Mitrilové síně… aby to bylo zajímavější.“
Bruenorova vrásčitá stará tvář se zkřivila v úsměvu. „To sem si taky
myslel.“
„Ste král, krucinál! Copak nevite, co to znamená?“
Trpasličího krále nepřekvapilo, že Dagnabit zareagoval na prohlášení,
že orky a obry, kteří zničili vesnici a napadli Dupovu karavanu, uštvou a
pomstí se jim, s pramalým nadšením. Dagnabit se na všechno díval
z pohledu Bruenorova ustanoveného ochránce – a Bruenor musel uznat, že
někdy před vlastním úsudkem opravdu chránit potřeboval.
Ale tentokrát si myslel, že to potřeba není. Jeho království se nacházelo
jen několik dnů cesty od Srazpat, proto považoval za svoji povinnost a
potěšení zbavit oblast odporných netvorů, jakými byli orci a zatoulaní
obři.
„Znamená to, že nemůžu dovolit, aby se mi ti zatracení vorci rozlízali
po království a vraždili mý lidi.“
„Vorci a vobři,“ připomněl Dagnabit. „Malá armáda. Nešli
sme sem…“
„Šli sme sem dostat potvory, kerý pozabíjely Dupovy společníky,“
přerušil ho Bruenor. „Podle mýho se jedná vo stejnou bandu.“
„A větší bandu, než sme si mysleli,“ namítl paličatý Dagnabit.
„Dup říkal, že ho přepadla dvacítka vorků a dva vobři, ale tudle
vesnici srovnala se zemí mnohem větší tlupa! Dovolte, abych se vrátil pro
Pwenta a jeho muže a pro další stovku nejlepších bojovníků, a můžem
jít ty zatrolený vorky a vobry lovit.“
Bruenor pohlédl na Drizzta. „Mezitím stopa vychladne, že?“ Byla to
spíše prosba než otázka.
Drizzt kývl a řekl: „A s armádou trpaslíků přijdeme v kopcích
o moment překvapení.“
„Ale armáda vorky a vobry bez problémů pobije,“ řekl Dagnabit.
„Jenže na bojišti, které si zvolí oni,“ opáčil Drizzt a pohlédl na
Bruenora, i když bylo jasné, že ten přesvědčovat nepotřebuje.
„Přivedeš armádu a možná se nám podaří najít novou stopu, která nás
k nepřátelům zavede. Ano, porazíme je, ale uvidí nás přicházet. Budeme
útočit v dešti balvanů a proti opevněným pozicím – schovají se za
kamenné hradby anebo hůř, na římsách útesů, které jsou těžce
přístupné a snadno hájitelné. Když po nich půjdeme hned, najdeme je
rychle, zaskočíme je a budeme si moct zvolit a připravit bojiště. Vzduchem
nebudou létat balvany a nebudeme bojovat na římsách, pokud je sami nebudeme
hájit.“
„Zdá se mi, že se chceš pobavit,“ poznamenala Catti sarkasticky a Drizzt
se usmál, protože to nemohl popřít.
Dagnabit se začal hádat, což ve svém postavení popravdě taky měl, ale
Bruenor slyšel dost. Zvednutím ruky velitele umlčel.
„Di najít stopu, elfe,“ přikázal Drizztovi. „Náš přítel Dup už se
nemůže dočkat, až prolije vorckou krev. Jako trpaslík trpaslíkovi mu to
dlužím.“
Dup se zatvářil vděčně nad příznivým koncem debaty. Zdálo se, že
i Dagnabit rozhodnutí přijal, protože dál už nic nenamítal.
Drizzt se otočil ke Catti. „Půjdeme?“
„Myslela sem, že se snad nezeptáš. Zavoláš kočku?“
„Brzy,“ slíbil Drizzt.
„Já a Regis budeme spojkou mezi vámi a Bruenorem,“ dodal Wulfgar.
Drizzt kývl a harmonie v jejich skupině, kde každý znal své místo, jen
posílila Bruenorovu jistotu, že se rozhodl správně.
Bruenor popravdě povzbuzení potřeboval. Hluboko uvnitř v něm totiž
hlodaly obavy, že jedná sobecky, že vede přátele a spolubojovníky do
zoufalé situace jen proto, že se bojí života státníka, který ho čekal na
konci cesty, že ho dokonce nenávidí.
Ale při pohledu na zkušené, obratné přátele, kteří se dychtivě
připravovali na boj, ze sebe Bruenor velkou část obav s pokrčením ramen
setřásl. Až bude po všem, až budou všichni orci a obři mrtví a zahnaní
zpátky do hlubokých děr, zaujme své místo v Mitrilové síni a
nadcházející vítězství mu bude připomínkou toho, kým byl a kým chtěl
být. Bude se věnovat úřadování a zdánlivě nekonečnému zástupu
velvyslanců, kteří budou potřebovat zabavit, to jistě, ale také ho budou
čekat dobrodružství. To si Bruenor slíbil a znovu si vzpomněl na tajemství
Gauntlgrymu. Opět přijde chvíle pro cestování a vítr v divokém rusém
vousu.
Usmíval se, když si to v duchu sliboval.
Netušil, že splněné přání může být někdy tím nejhorším, co vás
může potkat.
- přeložila: Kateřina Niklová
