Tetovaný,
 |
Peter V. Brett: Tetovaný
Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci – démoni, kteří na sebe
berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu,
vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské
stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami – mocnými
symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě
křehká.
Kdysi bojovali lidé s jadrnci za rovných podmínek a zastavili je. Jenže
ty dny jsou dávno pryč. Démoni sílí, zatímco lidí díky každonočním
útokům ubývá.
Nyní svítá lidstvu naděje. Tři mladí lidé, kteří přežili krutý
démonský útok, se odváží o nemožné – vystoupí zpoza křehkého
bezpečí chran a riskují vše v zoufalé snaze odhalit tajemství
minulosti.
Arlen přinese jakoukoli oběť za svobodu. Truchlivá životní pouť ho
dovede až za hranice lidské moci.
Rojer, zmrzačený démonem, který mu zabil rodiče, hledá útěchu
v hudbě – a objevuje, že hudba může být stejně tak útočištěm jako
zbraní.
Krásná Leesha se stane obratnou léčitelkou, ale lektvary mohou
i ublížit…
Společně budou čelit noci.
První díl trilogie. Druhý díl Pouštní kopí připravujeme k vydání
na září/říjen letošního roku.
„Svět nebyl vždycky takový, jak ho znáte,“ sdělil žonglér dětem.
„Ach, ne. Byly časy, kdy bylo lidstvo s démony v rovnováze. Ta raná doba
se nazývá věkem nevědomosti. Ví někdo proč?“ Rozhlédl se po dětech
vepředu a několik jich zvedlo ruce.
„Protože nebyly žádné chrany?“ zeptala se jedna dívenka, když na ni
Keerin ukázal.
„Správně!“ zvolal žonglér a udělal přemet, který mu od dětí vynesl
nadšený vřískot. „Věk nevědomosti byl pro nás sice děsivý, jenže
tehdy nebylo démonů tolik a nemohli zabít všechny. Víceméně jako
dnes lidé ve dne stavěli, co stihli, a démoni to noc co noc bořili.
A tak jsme bojovali o přežití,“ pokračoval Keerin, „přizpůsobovali
jsme se, učili jsme se, jak před démony skrývat jídlo a dobytek a jak se
jim vyhýbat.“ Jakoby v hrůze se rozhlédl kolem, pak zaběhl za jedno
dítě a přikrčil se. „Žili jsme v dírách v zemi, aby nás nemohli
najít.“
„Jako králíčci?“ rozesmála se Jessi.
„Přesně tak!“ zvolal Keerin, vystrčil zpoza každého ucha kmitající
prst, poskakoval kolem a krčil nos.
„Žili jsme, jak se dalo,“ pokračoval, „až jsme objevili písmo. Pak už
netrvalo dlouho a zjistili jsme, že některé znaky dokážou jadrnce odrazit.
Jaké znaky to jsou?“ zeptal se a nastavil dlaň k uchu.
„Chrany!“ zakřičeli všichni jednohlasně.
„Správně,“ pochválil je žonglér a lusknul prsty. „Chranami jsme se
mohli před jadrnci bránit, a tak jsme se v nich cvičili a pořád jsme se
zlepšovali. Objevovali jsme další a další, až někdo objevil jednu, která
dokázala víc, než jen démony odrazit. Zraňovala je.“ Děti vyjekly a
dokonce i Arlen zjistil, že se zajíkl, přestože slýchal skoro to samé
představení rok co rok, kam až mu paměť sahala. Co by za to dal, kdyby
takovou chranu znal!
„Démonům se tento vývoj nijak nezamlouval,“ ušklíbl se Keerin. „Byli
zvyklí, že utíkáme a schováváme se, a když jsme se obrátili a bojovali,
bránili se. Tvrdě. Tak začala první válka s démony a věk druhý, věk
Osvoboditele.
Osvoboditel byl člověk, jehož povolal Stvořitel, aby vedl naše vojska, a
s ním v čele jsme vítězili!“ Máchl pěstí do vzduchu a děti se
rozjásaly. Bylo to nakažlivé a Arlen radostí zlechtal Jessi.
„Jak se naše magie a taktiky zlepšovaly,“ pokračoval Keerin, „začali
lidé žít déle a přibývalo nás. A jak naše vojska rostla, počet
démonů klesal. Byla naděje, že jadrnci budou jednou provždy
přemoženi.“
Pak se žonglér odmlčel a nasadil vážný výraz. „Pak,“ pravil,
„zničehonic se démoni přestali objevovat. Za celou historii světa neminula
noc bez jadrnců. A najednou plynula noc za nocí, po jadrncích ani stopy a my
jsme byli zmatení.“ Posměšně předvedl nechápavé drbání na hlavě.
„Mnozí věřili, že válečné ztráty démonů byly tak velké, že ten boj
vzdali a hrůzou bez sebe se krčí v Jádru.“ Přikrčil se dál od dětí,
syčel jako kočka a třásl se strachy. Některé děti se zapojily do hry a
výhružně na něj vrčely.
„Osvoboditel,“ pokračoval Keerin, „který noc co noc vídal démony
bojovat beze strachu, o tom pochyboval, ale jak míjely měsíce a po netvorech
nebylo ani stopy, začala se jeho vojska rozpadat.
Lidstvo se z vítězství nad jadrnci radovalo celá léta,“ pokračoval
Keerin. Vzal loutnu, zahrál veselou melodii a zatančil. „Ale jak plynula
léta bez společného nepřítele, lidská soudržnost se bortila, až se
rozpadla úplně. Poprvé jsme bojovali jeden proti druhému.“ Žonglérův
hlas nabral zlověstný tón. „Jakmile vzplanula válka, všechny strany
povolávaly Osvoboditele, aby je vedl, ale on zvolal: ‚Nebudu bojovat proti
lidem, dokud v Jádru zůstane jeden jediný démon!‘ Obrátil se k nim
zády a opustil zemi, zatímco vojska táhla dál a celá země se propadla do
chaosu.
Z těch velkých válek povstaly mocné národy,“ dodal a spustil
povznášející nápěv. „Lidské plémě se rozšířilo široko daleko a
pokrylo celý svět. Věk Osvoboditele se nachýlil ke konci a začal věk
vědy.
Věk vědy,“ pokračoval žonglér, „byl největším časem lidstva, ale
v té velikosti vězela i naše největší chyba. Dokáže mi někdo říct,
co to bylo?“ Starší děti to věděly, ale Keerin jim naznačoval, ať jsou
zticha a nechají odpovídat ty menší.
„Protože jsme zapomněli magii,“ ozval se Gim Drvoštěp a hřbetem ruky si
otřel nos.
„Pravdu díš!“ zvolal Keerin a luskl prsty. „Hodně jsme zjistili o tom,
jak svět funguje, o medicíně a strojích, ale zapomněli jsme na magii, ba
co hůř, zapomněli jsme na jadrnce. Za tři tisíce let už nikdo nevěřil,
že kdy vůbec existovali.
A proto,“ pronesl zlověstně, „jsme nebyli připraveni, když se
vrátili.
Během staletí, kdy svět na démony zapomněl, znásobili svůj počet.
A pak, jedné noci před třemi sty lety, povstali z Jádra v obrovském
počtu, aby si svět dobyli zpět.
Celá města byla zničena té první noci, kdy jadrnci slavili svůj návrat.
Muži se bránili, ale ani ty největší zbraně věku vědy proti démonům
nic nezmohly. Věk vědy se nachýlil ke konci a vlády se ujal věk zkázy.
Začala druhá válka s démony.“
Arlen v duchu viděl tu noc, viděl hořící města, viděl lidi, kteří
v hrůze prchají, jen aby je vzápětí rozervali číhající démoni. Viděl
muže, kteří se obětovali, aby získali svým rodinám čas uprchnout, viděl
ženy, jak nastavují vlastní tělo pařátům sápajícím se po jejich
dětech. A ze všeho nejvíc viděl jadrnce, jak s barbarským nadšením
tančí a dovádějí a z tesáků a pařátů jim kape krev.
Keerin postupoval vpřed, i když děti už strachy couvaly. „Válka trvala
celá léta a lidé byli bez ustání hromadně vražděni. Bez Osvoboditele se
nemohli jadrncům rovnat. Přes noc padly velké národy a nahromaděné
znalosti věku vědy shořely za skotačení ohnivých démonů.
Učenci zoufale hledali v troskách knihoven nějaké řešení. Věda
neposkytla žádnou pomoc, ale nakonec nalezli spásu v odděleních, kde kdysi
bývaly pohádky a pověry. Lidé začali neuměle kreslit do hlíny symboly,
které jadrnce zadržely. Ty starodávné chrany byly stále mocné, jen
třesoucí se ruce, které je kreslily, často dělávaly chyby, za které se
draze platilo.
Ti, kteří se to naučili, shromáždili kolem sebe další lidi a za dlouhých
nocí je bránili. Z těch mužů se stali první chraničáři, a ti nás
chrání dodnes.“ Žonglér ukázal do davu. „Takže až příště uvidíte
chraničáře, poděkujte mu, protože jemu vděčíte za život.“
V tom příběhu byly drobnosti, které Arlen ještě nikdy neslyšel.
Chraničáři? V Tibbetské Říčce se učil chraničářství každý, kdo
byl dost velký na to, aby udržel klacík. Mnozí měli jen nevalné nadání,
ale Arlen si neuměl představit, že by si někdo nedal tu práci a nenaučil
se základy odpuzování ohnivých, skalních, bahenních, vodních, větrných
a lesních démonů.
„Takže my nyní zůstáváme v bezpečí za chranami,“ pokračoval Keerin,
„a necháváme démony, ať si užívají svých radostí venku. Poslové,“
ukázal na Ragena, „ti nejodvážnější ze všech odvážných, za nás
cestují od města k městu, přivážejí zprávy a doprovázejí lidi a
zboží.“
Chodil kolem a oči, které se střetávaly s vyděšenými dětskými pohledy,
byly tvrdé. „Ale my jsme silní,“ řekl. „Ne?“
Děti přikyvovaly, ale oči měly pořád vykulené strachy.
„Co?“ zeptal se a přiložil dlaň k uchu.
„Ano!“ zvolal dav.
„Až se Osvoboditel vrátí, budeme připraveni?“ zeptal se. „Naučíme
démony, aby se nás znovu báli?“
„Ano!“ zaburácel dav.
„Oni vás neslyší!“ zakřičel žonglér.
„Ano!“ řvali lidi a mávali pěstmi ve vzduchu, Arlen ze všech nejvíc.
Jessi ho napodobovala, mávala pěstičkou ve vzduchu a ječela jako démon
sám. Žonglér se uklonil, a když dav ztichl, vzal loutnu a spustil
další píseň.
- přeložila: Miroslava Polová
