Letošní zima je studená a přímo vybízí k přečtení napínavého a mrazivého románu, který se odehrává na nehostinném arktickém severu; románu, v němž se autor po delší odmlce s velkou pompou vrací k hororovému žánru.

Dan Simmons – jméno, které je synonymem pro originalitu, nezměrnou obrazotvornost, vytříbený, vybroušený literární jazyk a vypravěčský um. To vše nám předvedl v dnes již kultovním čtyřdílném Hyperionském kantosu, jímž v průběhu 90. let přivál do fantastického žánru čerstvý svěží vítr a naznačil, jak má vypadat vesmírná opera. Nevysychající gejzír spisovatelské potence potvrdil i v novodobé, báječné dilogii Ílion a Olymp, která zase patří kvalitou a originalitou mezi vrcholná díla soudobé vesmírné opery. Autorovým dosud pravděpodobně nejlepším hororem je Doba mrchožroutů, jíž ovšem ublížil český překlad a nešťastné rozdělení románu do tří dílů. Dan Simmons je i výborný povídkář (viz sbírky povídek Modlitby ke zlomeným kamenům, Dost světů a čas), ale poslední dobou se věnuje především delším literárním útvarům – románům. Terror je jeho horkou novinkou. O to více těší, že se s ní díky nakladatelství BB art můžeme tak brzy setkat i v českém překladu.

19. května 1845 vyplula královská polární expedice pod velením sira Johna Franklina z doků v Greenhithi. Výpravu čítala 134členná posádka, plavící se na dvou lodích: Erebu a Terroru. Jejím cílem bylo najít a proplout celou tzv. „severozápadní cestou“.

Bylo. Nyní je říjen 1847 a kapitán Terroru Francis Crozier hodnotí současnou zoufalou situaci: je tomu už 13 měsíců, co trčí zamrzlí v ledu, jihovýchodně od Země krále Williama. Přichází zima a brzy nastane arktická noc. Zásoby potravin se kvapem tenčí, ačkoli měly při polovičních přídělech vydržet 6 let… Taktéž uhlí už mnoho nezbývá, sotva na 1 – 2 hodiny vytápění lodí denně; naděje, že odtud odplují s pomocí páry, každým dnem ubývá. Námořníky děsí neustálé škrábání z kajuty mrtvých. A navíc je tu ta eskymácká dívka, Mlčenlivá, již posádka podezřívá, že je čarodějnice a seslala na ně tu… věc, která na ně posledních pár měsíců znenadání útočí. A ledy neroztají dřív než na jaře…

Simmons napsal velký příběh, příběh s velkým P. A to nejen rozsahem (téměř 650 stran dlouhý), ale zejména zpracováním. Děj pozvolna plyne, napadá mě příměr s karavanou: pomalu, ale jistě překonává roviny, doliny, ale i hřebeny. Tu zrychlí, tu zpomalí. Tady zahne vpravo, tam vlevo. Ale do cíle dorazí. Všechno má svůj řád, nic není samoúčelné. Vše je pěkně kompaktní, bez nelogických prohřešků.

Autor vystudoval a dlouho učil anglický jazyk a na jeho literárním projevu je to znát. Simmonsův jazyk je bohatý a popisný. Je to pan spisovatel, který má dar detailně a přitom záživně neznalému čtenáři popsat třeba rozdíly mezi jednotlivými druhy lodí (kutry, veslice, šalupy, joly…), nebo ukáže, jak se staví iglú, takovým způsobem, že budete žasnout, o jak důmyslnou stavbu jde. Takto snadno a nenásilně autor do příběhu vkládá reálie, které četbu nejen obohacují, ale dělají z fantastického příběhu mnohem víc. A tak se dozvíte podrobnosti i o bílém medvědovi, jak rozeznat starý, nebezpečný led od nového, jak se liší náš led od toho severního nebo jak ulovit tuleně.

Kdyby byl příběh vypravován přímočaře a chronologicky, tj. popisoval jednu událost za druhou, tak jak se stala ode dne vyplutí expedice do okamžiku, kdy se ocitnete na poslední stránce, šlo by o průměrnou knihu. Jenže právě způsob, jakým Simmons příběh naaranžoval, vytvořil knihu, na niž jen tak nezapomenete.

V několika prvních kapitolách se děj jakoby větví: první větev se odehrává v přítomnosti, dlouho po začátku plavby, zatímco druhá se vrací do minulosti, dokonce do minulosti ještě před vyplutím. Tento kontrast je navíc zesílen použitím rozdílných slovesných časů, kdy současné dění popisuje přítomný čas (a to do doby, kdy je tak potřeba). V určitou chvíli se minulost a přítomnost protnou, aby se v případech, kdy je například nutné dovyprávět další podrobnosti a doplnit dílky do celkové skládačky, opět rozpojily, a dodalo to tak ději větší pestrost. Zejména v úvodních kapitolách je děj na konci každé z nich vygradován, aby byl násilně utnut (a přinutil tak čtenáře číst dál). Ale jak už je u Simmonse zvykem, pro ještě větší zvýšení napětí prohazuje kapitoly – a abyste se dozvěděli, co se nakonec stalo v první, musíte se dostat ke třetí, někdy až k čtvrté.

Sebelepší kompozice však příběh neukočíruje. Právě proto jsou zásadními stavebními kameny, se kterými autor pracuje, jednotlivé postavy. Každá kapitola nese jméno jedné z nich, a jak správně tušíte, právě ona je hybatelem dění. Autor se rozhodl zachytit jejich konání z pohledu třetí osoby. Tento osvědčený a knize velice prospěšný styl vypravování porušuje jen v jednom případě: a to tehdy, když čteme to, co si poznamenal doktor Goodsir do svého deníku. Tento nápad je další z ingrediencí, které dodávají příběhu dynamičnost, náboj. Ba co víc, celý román je vystavěn z velice dlouhých souvětí, plných vsuvek, které Terroru propůjčují ráz románové formy užívané zejména v 19. století.

V románu se setkáme s několika hlavními postavami, avšak tou nejdůležitější pro příběh je kapitán Crozier. Scény, které kapitána vykreslují v deliriu, nebo když popisuje svůj vztah k lady Cracroftové či zachycuje bezprostřední pocity beznaděje a vyčerpání, jsou jen jedny z mnoha skvělých pasáží. Dalšími postavami jsou pak již zmíněný doktor Goodsir, poručík Irving, ale i sir Franklin. Oceňuji nápad s jednotlivými postavami jako s hybateli děje, příběh je tak živější. Vykreslení všech významnějších charakterů je velmi dobré: jedna s druhou nesplývají, žijí vlastním životem, a to zejména z toho důvodu, že každé z nich autor vyčlenil dostatek prostoru, aby nás blíže seznámil s její minulostí, vylíčil její myšlenky i pocity. Zkrátka si s nimi pohrál a zobrazil u nich celou škálu emocí a rozpoložení.

Autor dal velký důraz i na autentičnost příběhu a jeho reálií, a to až do nejmenšího detailu (stačí se podívat do autorova poděkování, kolik desítek knih přečetl, případně do nich alespoň nahlédl). Román je založen na skutečné historické události: počty a členové posádky, počáteční časové údaje… vše souhlasí s historickými anály. Nechybí detailní popisy lodí a osoby jejich kapitánů. Avšak Simmons šel ještě dál, a tak se mu podařilo zcela věrně zachytit i atmosféru prostředí: zpočátku krásnou, později děsivou, ke konci nekonečně prázdnou a smrtící. Toto se ihned zrcadlí i v chování a psychice postav.

Vůbec nejzajímavější je ale vylíčení postupného zrodu strachu a beznaděje, které způsobují nejen drsné arktické podmínky, ale i docházející alkohol, tenčící se zásoby potravin, prázdnota a tím pádem stesk po domově, výskyt kurdějí a dalších nemocí a zranění. A jako by těchto problémů nebylo dost, přibude k nim i tajemný netvor – který však v kontrastu s vyjmenovanými problémy a lidským elementem působí jako to nejmenší zlo. Přítomnost netvora však není samoúčelná a má (naštěstí) hlubší význam.

Obzvlášť děsivý je popis nejen příznaků kurdějí, ale i samotný průběh nemoci. Zákroky doktora Goodsira, když léčí omrzliny, spálenou kůži ve stádiu puchýřů, amputuje a odřezává končetiny… tyto scény jsou obzvlášť syrové a drsné.

Dan Simmons pojmenoval svůj román Terror a měl pro to hned několik důvodů, které tu však z pochopitelných důvodů nemohu vyjmenovat všechny. Terror je jméno lodě kapitána Croziera; a je to zároveň děs, který prožívají všichni členové expedice. Významů má více, ale odpovědi na ně si už musíte najít sami.

Terror je výborný román. Přestože to tak nemusí vypadat, jde o umně vyrobenou směs hororu (útoky netvora; psychický děs v důsledku nastalé situace), čtivého dobrodružného románu z nejzazšího severu, který místy nese prvky cestopisu, a dokonce přinese i výlet do světa mýtů. Dle posledních děl to vypadá, že Dan Simmons už neumí napsat obyčejný příběh, protože našel zalíbení v prolínání a kombinování žánrů, jež mu jde na jedničku. A ještě že tak. Tím máme záruku, že z jeho pera dostaneme vždy něco navíc.

Musím zmínit, že určité zákruty děje jsou předvídatelné, avšak i tyto části textu jsou zpracovány tak precizně a sugestivně, že to vůbec nevadí. Velkým kladem celého příběhu je povedený a originálně pojatý závěr, jemuž nechybí ani hlubší rozměr a rozhodně je překvapivý.

Nakladatelství BB art vědělo, že Terror je velký román. Možná proto se jej rozhodlo jako velký román i vydat – rozměry jsou skutečně impozantní (může se mu rovnat jen JSaPN od Clarkové). Chválím, že zůstal zachován původní, pro děj velice výstižný přebal: zpočátku krásná krajina, která se časem změní v pustou, bezútěšnou a smrtící.

Měl-li bych knihu oznámkovat, dám 9/10: Je to po všech stránkách propracovaný příběh, který čtenáře bude bavit do poslední stránky, nenásilnou formou rozšíří obzory, poděsí a bude fascinovat. Tak šupejte pro Terror, třeba nám BB art časem znovu vydá i Dobu mrchožroutů.

• Dan Simmons: Terror
• vydal: BB art, Praha 2007
• přeložil: Pavel Medek
• přebal: neuvedeno
• 648 stran / 390 Kč