Vrchní velitel, generál Ťjuminskij, seděl na otočném křesle uprostřed místnosti. Protože to dostal příkazem, bedlivě zpytoval svoje pocity, aby mohl v prvním zlomku sekundy, kdy ucítí sebemenší náznak pálení v očích, toto zjištění disciplinovaně nahlásit. Nic zvláštního se ale nedělo…
„Jste si jistý, že to funguje?“
„Jistě. Nemějte obavy. Celá procedura už proběhla. Takže máte pohov…“ Doktor Chalisankaran uchopil mezi palec a ukazováček jednu z malých krychliček z desky stolu, pár vteřin ji okázale prohlížel proti světlu. Pak se trochu těžkopádně vyšvihl na psací stůl, posadil se a ruce složil do klína tak rychle, jako by chtěl naznačit, že něco ukradl a žertovně to před generálem schovává. Ťjuminského pohled naznačoval, že by si doktorovo chování zasloužilo vysvětlení.
„To nic, to je jen taková hračka…“
Jednoduchý trik s odpoutáním pozornosti doktorovi vyšel. Ťjuminskij už teď nepřemýšlel o tajemné černé tečce, na kterou před chvilkou tak usilovně soustřeďoval svůj zrak ale o malé kostičce schované v ruce plukovníka Chalisankarana…
Tyhle žertíky doktor miloval. Byl to do značné míry jeho jediný způsob zábavy. A nejen to. Protože věřil ve svou vědeckou neomylnost a převahu nad vším a nad všemi, byl to způsob jak si, byť po troškách, dodávat tolik potřebné sebevědomí. Tak jako narkoman svoji drogu…

„Pane generále, tady jste v naprostém bezpečí.“
„Jak to myslíte?“
„Za prvé tenhle ústav má přehled úplně o všem. Za druhé, jestli někdo, tak jsem to já, kdo má přehled o tomhle ústavu.“ Doktor se zcela nečekaně zasmál tak zběsile, že to Ťjuminského vyděsilo.
„No dobře. Já vám věřím… Nicméně nějak nechápu souvislosti.“
„Tak já Vám pomůžu. Nejdřív mi povězte, co jste to vlastně před chvilkou dělal?“
„Nezkoušejte mě takhle, doktore. Víte dobře, že nemám ponětí.“ Chalisankaran byl ve svém živlu. Tvářil se jako malý kluk, který ukazuje kamarádovi svoji novou, hodně drahou hračku.
„Šikovná věcička. Ta vám vidí až do žaludku…vlastně chci říct až do hloubi duše. Je to pasivní VPI skener. Pasivní v tom smyslu, že nikdo a nic nemůže zjistit, že vůbec nějaké skenování probíhá.
Principem vás nebudu unavovat…Snad příště.“ Doktor se opět zasmál ale už o poznání „lidštěji“.
Vrchní velitel se naopak zamračil: „Proč jste mne neupozornil předem? Máte k tomu nějaký důvod..? Provádíte nedovolený monitoring vědomí nebo co to vlastně děláte?“
„Trochu moc otázek najednou, pane generále. Tak hezky popořadě. Neprováděl jsem žádný monitoring vědomí ale právě naopak. Kontroloval jsem, jestli nějaký takový monitoring právě neprobíhá…abychom nebyli rušeni při našem rozhovoru.“
Tohle generála Ťjuminského zaujalo. „A co jste zjistil?“
„Je to v pořádku. Máme tu dokonalé soukromí.“
„A proč ho budeme potřebovat..?“
„To je fascinující otázka. Vám normálně nevadí, když se vám někdo šťourá ve vědomí a ještě si všechno dopodrobna zaznamenává?“ Ťjuminskij zalhal:
„Čeho bych se měl bát? Vždycky jsem byl…myslím…lo­ajální.“
„O tom nepochybuji. Ale co vaše intimní pocity, touhy nebo třeba erotické fantazie?“
„Cože?“
„No ano…všichni máme nějaké tajné představy, nebo ne?
„Koho by to zajímalo?“
„To já nevím, ale zaznamenává se úplně všechno. Opravdu úplně všechno a pořád…“
„Počkejte, já jsem myslel, že monitoring vědomí je omezen pouze na armádu a to ještě jen při válečném stavu?“
„Tak vidíte, jak málo o tom víte. A to jste vrchním velitelem…“
„Tak mne poučte.“
„To by bylo na delší vyprávění… takže…hodně zjednodušeně… Teoreticky žijeme v naprosto otevřené společnosti. Vlastně v obrovské výkladní skříni, kde je všechno stále vidět… včetně našeho myšlení. A co víc! Každá informace je obecně dostupná každému… S řadou výjimek samozřejmě…
V zásadě ale existuje jen velmi málo lidí, které se v tomhle informačním oceánu alespoň trochu vyznají. Při vší úctě, ani vy, jak vidím, nemáte o pravé podstatě fungování HYPERNETU ani elementární představu…“
Když se doktor Chalisankaran ujistil, že ho pan generál soustředěně poslouchá, ihned pokračoval.
„Každý člověk i každý přístroj, počítač, virtuální objekt, neživý PARTNER a tak dále…a tak dále…to všechno neustále svojí činností vytváří primární, sekundární a další hierarchické stupně informací a dat v nedozírně obrovské databázi…HYPERNETU. Skutečně je tam každé slovo, každá myšlenka, každá naměřená hodnota nebo jakýkoliv fyzikální nebo jiný údaj ze všech míst naší planety. Na této databázi jsou navěšeny všelijaké filtry, hřebeny a dekodéry, které člověku umožňují smysluplnou komunikaci s touto nepředstavitelnou spoustou nesmyslů. Všechna pravidla pro přístup k těmto nástrojům pro využívání databáze HYPERNETU formálně schvaluje senát. Tak je to nastaveno. Detailní postupy ale senátoři pochopitelně nikdy neznali…Znají je jen vědci. Záleží tedy pouze na jejich morální integritě, jestli své síly nezneužijí. To jde naštěstí dost těžko, neboť i myšlenky a každý krok jakéhokoliv vědce jsou neustále zaznamenávány…ale…“

„To je šílený!“ Ťjuminskij se neudržel.
„To tedy je. Teď už se doufám nedivíte, že dávám přednost chvilce soukromí.“
„Moment. Jakpak to jde dohromady s tím, co jste mi právě popisoval?“¨
„Těžko.“ Doktor se spiklenecky pokyvoval hlavou. „Tohle soukromí je v naší společnosti… zcela ilegální.“
Ťjuminskij se zavrtěl ve svém křesle. Jevil sice jasné známky zvýšené nervozity ale pokusil se nasadit přísný až zastrašující tón:
„Pane plukovníku, máte nějaký důvod k tomu, že jste mě dostal do tak podivné kompromitující situace!?“
Doktor Chalisankaran reagoval bez přemýšlení obdobně vojensky oficiálním tónem:
„Pane generále, cítím k vám naprostou loajalitu a věřím, že se z vás stane můj spojenec.“
„Spojenec? Spojenec v čem? Já rozhodně nemám zájem se nechat jakkoliv kompromitovat…“
„Já vím. Právě o to jde. Čekáte potvrzení ve funkci. Předpokládám, že nemáte nic proti tomu, abyste v ní zůstal?“
„Co to je za otázku?“
„Výborně. Pak jsme na stejné lodi.“ „Doktore…Co mi to tu vykládáte? Mimochodem, jak je možné, že si přímo uvnitř vojenské výzkumné centrály děláte co chcete? Jak je možné, že tu provozujete nějaké…nějaké skenery a kdoví co ještě…bez dozoru?“
Doktor Chalisankaran se tvářil tajemně. Umocňoval tak svoji psychickou převahu nad společníkem.
„Jen klid.“
Ťjuminského to neuklidnilo ani v nejmenším…
„A jak se můžete spoléhat na to, že ani váš velitel o tomhle nic neví!? Má přece tolik možností, jak kontrolovat práci v ústavu.“
„A proč si vlastně myslíte, že by o tom kdokoliv neměl vědět? Jak jsem řekl, žijeme v naprosto otevřené společnosti…“
Plukovník Chalisankaran se shovívavě usmál. Tentokrát už působil inteligentnějším dojmem.
„Ani velitel výzkumné centrály nebo možná právě on nemůže zdaleka vědět všechno. Nepochybně má řadu možností, jak se informovat…Ale možnosti, které má, nevyužívá… Boris Konopeshko je možná rozumný, zdvořilý a důvěryhodný muž, nicméně o práci v ústavu nemá ani páru. Víte kolik tu pracuje lidí? Třicet dva tisíce!“
Doktor se otočil směrem k velké skleněné ploše nad pracovním stolem, která velmi slabě svítila, a neviditelným povelem z VPI ji zhasnul. Plocha zcela ztmavla a stala se neprůhlednou. Pak ihned pokračoval.
„Všechna hlášení a odborné rešerše vyprodukované za jedinou hodinu práce ústavu by bylo nutno pečlivě analyzovat roky… Není v lidských silách to obsáhnout. Náš pan velitel se musí spokojit s tím, co mu podstrčí jeho podřízení. Někteří z nich mu podstrkují to, co chce slyšet. Těch je většina. Doufají v nějaké ocenění nebo povýšení a podobně. Ostatní ho ignorují, pracují si na věcech, které je nejvíc baví a reagují, jen pokud se zeptá, na což mu, díky té první skupině informátorů, nezbývá čas.“

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).