Temné časy, ukázka z povídky Noc na hřbitově (William King)
Spanilé čtenářky a šlechetní čtenáři, dovolte mi, abych vás přivítal v Temných časech. A když říkám temných, mám na mysli skutečně TEMNÝCH. Už otevřením této knihy jste prokázali slušnou dávku odvahy, takže vás nebudu zbytečně děsit. Ale jednu věc si musíme ujasnit hned na začátku. Toto je temná fantastika. Takže nečekejte žádné udatné rytíře v zářících zbrojích, kteří zachraňují panny v nesnázích jen pro pocit z dobře vykonané práce. A už vůbec ne něco jako happyend.
„Musíš mi pomoct, Strakere,“ řekl vykradač hrobů Gunther.
Jeho hlas zněl zoufale, a zoufalstvím byl dokonce i cítit. Nemyl se už několik dní a zápach pančovaného alkoholu a hřbitova se na něj nalepil jako levná coura v putykách, ve kterých tak rád vysedával.
Vzhlédl jsem od stolu, změřil si ho a jako obvykle se mi nelíbilo, co vidím. Byl vysoký, hubený a vypadal, jako by ho stravovaly souchotiny, byl ale dost zdravý na to, aby vyšel jako vítěz z většiny bitek na nože, do kterých se dostal. Obličej mu hyzdilo několik jizev, díky nimž nevypadal o nic méně jako zlořád.
„Proč bych ti musel pomoct?“ zeptal jsem se. „Nejsem tvůj bratr. Nejsem tvůj přítel. Jsem prostě hlupák, kterému občas zaplatíš za to, aby tě vyléčil. A zrovna teď nevidím žádné rány, a už vůbec ne peníze.“
„Jsem v průšvihu,“ řekl. „Ve fakt velkém průšvihu.“
„Tak se nenech praštit dveřmi, až odsud budeš odcházet,“ řekl jsem. „Maléry, které se ti věší na paty, nepotřebuju. Mám dost vlastních problémů i bez toho, abych vzbudil zájem smírčího soudce.“
„Se zákonem problémy nemám. Soudce podplácím jako všichni ostatní.“
„Pleteš si mě s někým, koho to zajímá. Vypadni!“
„Musíš mi pomoct. Potřebuju pomoc čaroděje a vím, že jsi jediný, kdo to udělá.“
Sepnul jsem prsty do stříšky, lokty položil na horoskop, který jsem připravoval pro jednu bohatou starou vdovu, a upřel na něj svůj nejchladnější profesionální pohled. „Vím, že budu litovat, ale na co přesně potřebuješ čaroděje?“
„Pokud mi nepomůžeš, zemřu tím nejstrašlivějším způsobem, jaký si umíš představit.“
„Pravděpodobně si nic jiného nezasloužíš,“ řekl jsem. Nejsem nejsoucitnější ani ve svých nejlepších okamžicích a s nejlepšími lidmi. Gunther k nim měl tak daleko, jak jen to šlo, aniž by byl v pekle.
„Nikdo si nezaslouží skončit tak, jak skončím já.“ Vypadal jako vyděšené dítě, které se probudilo z noční můry. Nepovažoval bych to za možné, kdybych to neviděl na vlastní oči. Gunther by plivl do tváře ďáblovi, kdyby ho princ temnoty urazil. Nenechal se snadno vylekat. Vlastně bych býval řekl, že se vůbec vylekat nedá. Byl příliš pitomý a chamtivý.
Naklonil jsem hlavu na stranu a pokynul mu, aby se posadil na židli před stolem. „Pokud ti pomůžu, jak mi zaplatíš?“
Zpoza tuniky vytáhl měšec a vysypal jeho obsah na stůl. Zlaté a stříbrné mince se rozkutálely po stole až k okraji a já musel jednu chytit. Zvedl jsem ji a kousl do ní. Byla pravá a to, že přede mě Gunther vysypal patrně celoživotní úspory, mě přesvědčilo o tom, že to myslí vážně. Nerozhazoval by peníze, kdyby se opravdu zoufale nebál o svůj život, mrtvému jsou ale peníze k ničemu.
„Pověz mi, jaký máš problém. Vezmi to od začátku. A nic nevynechej.“
Dlouze vydechl, svezl se na židli, objal si kolena pažemi a schoulil se jako mrtvý pavouk. „Dneska večer jsem byl v nekropoli. Lady Elezu právě pochovali v rodinném mauzoleu. Od jednoho ze sluhů jsem se dozvěděl, že onemocněla, a zjistil jsem, kdy bude pohřeb.“
„A tak ses rozhodl místo jejího posledního odpočinku navštívit,“ řekl jsem.
„Byla to fakt krásná ženská. Zemřela na nějakou divnou chorobu a zůstala po ní fakt krásná mrtvola. Znám spoustu osamělých starých nekromantů, kteří by za podobné tělo dali majlant.“
Upřel jsem pohled na strop, podrbal se v šedivějící bradce a donutil se soustředit na to, co říká, a nesoudit své stárnoucí kolegy v cechu.
„Takže jsi zašel do nekropole,“ řekl jsem.
„Zašel, a teď toho fakt lituju.“
„A pročpak?“
„Protože lady Eleza nebyla mrtvá, ne tak, jak by lidi měli být.“
„Co tím myslíš?“
„Přesně to, co říkám. Nebyla mrtvá. Ale nebyla ani živá.“
„Pověz mi, co přesně jsi viděl.“
„Udělal bych to, kdybys mě pořád nepřerušoval.“
„Promiň, myslel jsem, že jsi mi chtěl vyprávět o sexuálních úchylkách stárnoucích čarodějů.“
„Dotklo se tě to, co?“ řekl s náznakem obvyklé hrubosti, ale pak si uvědomil, že by si mohl znepřátelit jediného muže, který by mu mohl pomoct, proto pokračoval: „Zapomeň na to, nemyslel jsem to tak. Potřebuju tvoji pomoc, Strakere, a potřebuju ji fakt nutně.“
Já si mezitím uvědomil něco, co mi mělo dojít už dřív.
„Proč jsi nezašel za některým z nekromantů?“
Zatvářil se zahanbeně a trochu mdle. „Zašel.“
„A?“
„Poslechli si moji historku a vyhodili mě tak rychle, až mě to vyděsilo. Když jsem odcházel, slyšel jsem, jak za mnou zamkli dveře a začali odříkávat ochranná zaklínadla.“
„Začínám si myslet, že bych měl udělat to samé.“ Pro jednou jsem byl zcela upřímný. Pokud Guntherova historka vylekala čaroděje schopné oživit mrtvolu, měl jsem všechny důvody dělat si taky starosti. Věděl jsem, že bych ho měl okamžitě vyhodit, a k čertu s penězi, ale jsem prokletý neukojitelnou zvědavostí stejně jako nadprůměrným lakomstvím.
„Ne! Jsi moje jediná naděje. Pomoz mi.“ Působil zoufaleji než žebráci na Zlatníkově náměstí. Vybídl jsem ho, aby pokračoval. Jak jsem říkal, byl jsem zvědavý a chtěl jsem vědět, co viděl, i kdybych se mu nakonec rozhodl nepomoct. Vědění je v mé profesi užitečné.
„Zašel jsem do nekropole a namířil si to rovnou k Elezině hrobce. Byla to taková ta noc, kdy jsem měl tušit, že se něco pokazí, protože se do pohybu daly zlé síly. Nelétaly žádné sovy ani netopýři. Na nebi nebyl vidět měsíc. Panovalo takové to ticho, které by člověk čekal nad hrobem…“
„Možná to mělo co dělat s tím, že jsi byl na hřbitově,“ řekl jsem. „Přeskoč atmosféru a pověz mi, co se stalo.“
Zavrtěl hlavou. „Mohlo by to být důležité. Panovalo takové to ticho, které by člověk čekal nad hrobem, ze kterého se chystá povstat mrtvý proti živým, ticho, které nastane, když šavlozubec vyděsí všechna zvířata v okolí tak, že přijdou o hlas. Chci říct, neslyšel jsem žádné zvuky – nic, co bys očekával v noci na hřbitově, a věř mi, já moc dobře vím, co tam můžeš slyšet.“
Vypadal jako muž, který napíná svůj intelekt a slovník do krajnosti, aby popsal něco, co nedokáže vysvětlit. Něco v jeho mysli probudilo ty nejtemnější obavy. Něco primitivního a děsivého ovládlo jeho představivost, a už to samo o sobě vypovídalo, že se stalo něco mimořádného, protože muži jako Gunther obvykle mají asi tolik představivosti jako svědomí. K jejich práci se ani jedno nehodí.
„Cítil jsem nutkání ohlédnout se, otočit a dát se na útěk, ale vynadal jsem si do hlupáků. Za jednu noc bych mohl vydělat dost peněz na to, abych si žil rok a den jako pán. Měl jsem svoje tušení poslechnout, ale neudělal jsem to. Takový jsem byl hlupák.
Před kryptou nestály žádné stráže, a to mělo být další varování. Slyšel jsi někdy o bohaté rodině, která by v noc první vigilie nepostavila stráže?“
„Proč ses vůbec obtěžoval tam jít, když sis myslel, že narazíš na stráže?“ zeptal jsem se.
„Věděl jsem, že tam nebudou. Řekl mi to můj zdroj.“
„A to se ti nezdálo divné? Mně teda jo.“
„U bohatých jeden nikdy neví. Někdy šetří tam, kde bychom to ty a já nedělali. Jindy je prostě majetek nezajímá.“
„Netušil jsem, že jsi tak náročný, Gunthere.“
„No, myslel by sis, že když mají tolik peněz, udělají všechno, jak se patří, ne?“
„Ale rodina lady Elezy to neudělala.“
„Neměla velkou rodinu. Prý byla poslední svého rodu. Nikdy se nevdala.“
„Měla ráda ženy?“
„To nevím. Měla milence, to jsem aspoň slyšel, ale vdavky ji nikdy nezajímaly, zdědila dost peněz na to, aby se vdávat nemusela. Předci jí nechali tolik peněz, že si mohla dělat, co chtěla.“
Po hospodách jsem slyšel podobné drby. Jméno lady Elezy se ozývalo na všech místech, kde se scházeli knihomolové a čarodějové. Říkalo se, že zdědila rozsáhlou sbírku historických a okultních svitků a knih.
Během let sbírku značně rozšířila a nikdy nic neprodala. Guntherova historka ve mně začala vyvolávat vzpomínky. Proslýchalo se, že se zajímá o temnější stránky našeho umění.
„Pověz mi, co se stalo v hrobce.“
„Tak zaprvé nebyla zamčená.“
„A tobě to pořád nepřipadalo podezřelé?“
„Trochu. Ale šlo o tolik peněz, že jsem to překonal. Taky bys to udělal, kdybych ti řekl, jakou hodnotu měly její šperky mít.“
„Šokuj mě!“
„Měla u sebe náhrdelník s víc než tuctem thazianských měsíčních diamantů zasazených do stříbra. Tři sady prstenů s ohnivými opály a runou thun. Náušnice z průsvitných perel z Moře netvorů. Její…“
„Chápu. Vešel jsi do hrobky…“
„Šmátral jsem potmě a hledal komoru, do které ji uložili. Měl jsem u sebe mapu, ale chvíli trvalo, než jsem rozsvítil lucernu. Zdálo se mi, jako by se něco snažilo zachovat tmu a zabránit tomu, aby tam někdo rozsvítil.“
Zachvěl jsem se. Za podobné věci někdy můžou dozvuky po temných rituálech. Když někdo pracuje s magií, může překroutit skutečnost. Lucerny, které odmítají vzplát, jsou jen jednou z věcí, k nimž může dojít. Jistěže to mohlo být tím, že Gunther byl opilý a prostě nešikovný, ale za těchto okolností jsem nebyl připravený na to vsadit.
„Ale nakonec se ti podařilo zapálit ji, ne?“
Kývl. „Vešel jsem do vigilní komory a uviděl tělo. Bylo formálně vystaveno v otevřeném sarkofágu, což je neobvyklé. Vypadala, jako by jenom spala.“
„Mrtvoly tak někdy vypadají,“ řekl jsem, protože jsem si vzpomněl na jiná takto vystavená těla. Kdysi jsem měl manželku a děti, než mě o ně připravila morová rána seslaná jiným čarodějem.
„Ale nespala. Sáhl jsem na ni a byla studená jako kus ledu. Neměla tep. Položil jsem jí ruku na hruď. Její srdce netlouklo.
Na její kůži ale bylo něco divného. Pokrývaly ji jemné stříbrné šupiny…“
„Jako u hada?“ Začínal jsem tušit, kam příběh povede, a vůbec se mi to nelíbilo.
„Ano. Začal jsem jí sundávat z prstů prsteny. Přinesl jsem si olivový olej a namazal jí prsty.“
„Fascinující,“ řekl jsem. „Budu si to pamatovat, až půjdu příště vykrádat hroby.“
Chvíli na mě hleděl, jako by vážně věřil, že mu chci konkurovat, ale nakonec si uvědomil, že žertuju, a pokračoval: „Pak jsem se pokusil sundat jí náhrdelník a… a… zvedla ruku a chytila mě za zápěstí…“
15. května 2012, Martin Fajkus (ed.)