Syn Stínu, Stín 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Jon Sprunk
 |
Obrazy a zvuky Horního Města Rala nerozptylovaly. Během dospívání okusil všechno, co mu jen bohatství mohlo dopřát. Možná by dopadl jinak, kdyby se jeho otec dožil stáří, osud však rozhodl jinak a zasáhl v podobě zpráv, které jim přinesl arnosijský kupec mířící do Ilmynu. Obě otcovy lodě se ztratily v bouři u Hvekišského pobřeží, a to včetně všech námořníků. V okamžiku se stal z chlapce bohatým mužem. Prodal podíl v loďařské společnosti a koupil si velký dům. Našel si nové přátele mezi syny a dcerami nejvznešenějších rodin ve městě, pořádal přepychové hostiny, které trvaly celé dny, a žil si životem, po jakém vždy toužil. Dokud mu nedošly peníze. Potom kolem něj začali kroužit žraloci v podobě lichvářů. Půjčil si, aby si udržel nákladný životní styl, a pak znovu, když mu zase došly peníze. Než si uvědomil, jak hluboko se propadl, bylo příliš pozdě.
Našli ho namol opilého v zadní místnosti putyky v Dolním Městě. Pět velkých mužů s ledovýma očima ho posadilo na rozviklanou židli a svázalo mu ruce za zády.
„Pán Ayes je zklamaný,“ zahřímal největší z nich. „Rozhazuješ peníze, jako by to byly chcanky, už čtrnáct dní jsi mu ale nic nevrátil.“
Další darebák vytáhl dýku s dlouhou čepelí, tak dlouhou, že vypadala skoro jako meč. „Není moudré rozzlobit pana Ayese. Přišli jsme si pro peníze.“
Rozřezali mu oblečení a zkusili z něj něco vytřást, ale Ral se jen smál, byl totiž příliš opilý, než aby ho zajímalo, jestli ho zabijí.
Muž s velkým nožem mu přiložil čepel k rozkroku a pošeptal mu do ucha: „Pokud nemáš peníze, příteli, budeš nám muset svůj dluh splatit jinak.“
Dali mu na vybranou: buďto z něj stáhnou kůži, anebo prokáže lichváři výměnou za vymazání dluhu malou laskavost.
Stačilo, aby někoho zabil.
Ten úkol ho navždy změnil – úzkost, se kterou se vkrádal uprostřed noci do cizího domu; vzrušení, které cítil, když našel oběť spát v posteli, aniž by tušila, že se blíží konec; euforie, která ho ovládla, když muži vrazil nůž do měkkého břicha. Poslední sten Ralovy oběti byl oslavným chorálem jeho znovuzrození, zbavil ho pout společnosti, která byla slepá k jeho potřebám, apatická k tužbám. Tu noc vstoupil do světa, kde měl moc nad životem a smrtí. Nikdy se neohlédl zpět. Ral sledoval Markuse starým Fórem, kam se odpoledne vydali lidé mezi stánky na procházku. Nad hučením davu se nesl křik prodejců. Markus kráčel přímo za nosem jako útočící býk a nehleděl vpravo ani vlevo. Naprostá netečnost k nebezpečím města, velkým i malým, byla privilegiem důstojníků Svatého bratrstva. Markus nezpomalil, ani když se ozvalo prásknutí biče.
Ral se schoval za hromadu látek, když se z kupeckého stanu vyřítila skupina mužů v krvavě rudých hávech. Srazili zdroj svého podráždění na špinavé dláždění a jejich biče znovu proťaly vzduch. Muž byl oděný v cárech drahého oděvu. Jeho kulatá čapka se odkutálela pryč prachem. Ral pochopil, že se jedná o majitele stánku. Sebemrskači ho obklíčili a začali ho nemilosrdně bít, zatímco ve vchodu do stanu zůstala stát vyzáblá žena, patrně jeho manželka, lomila rukama a vzlykala. Čím se muž provinil? Ral netušil. Mohlo to být cokoli, od podvádění zákazníků po neuctivé umístění ikony preláta ve stánku. Stejně jako Bratrstvo i Sebemrskači byli zákonem sami o sobě a zodpovídali se jenom církvi.
Ral se scéně vyhnul. Svůj cíl našel na opačné straně Fóra a sledoval ho až do Chrámové čtvrti. O několik ulic dál vešel Markus do Panteonu, přestavěného pohanského chrámu. Prefekt použil hlavní vchod, obrovské bronzové dveře, Ral zamířil k tomu bočnímu, který se nacházel v úzké uličce. Vyhnul se hromadám odpadků, hrot dýky vrazil do klíčové dírky ve dveřích a vylomil jednoduchý zámek. Ocitl se v přecpané komoře. Dveřmi v protější stěně se dovnitř nesly hluboké tóny zpívajícího chóru. Ral se chvíli přehraboval v lakované almaře, pak z ní vytáhl bílou sutanu, kterou si oblékl přes hlavu, a přes ramena si přehodil červenou štolu s vyšitými zlatými kruhy. S úsměvem vklouzl do chrámu.
Zdi Panteonu se klenuly nad hlavní lodí kostela. Budova byla mistrovským dílem architektury a pocházela z dob, kdy se Nimea těšila rozkvětu, kterému se nemohl vyrovnat žádný národ světa. Strop nahrazovalo otevřené nebe, další známka pohanského původu. Modlitební rohože byly rozloženy v úhledných řadách na kachlové podlaze tvořící červenobílou šachovnici. Mezi věřícími procházeli kněží a zástupy poslušných akolytů, mávali kadidelnicemi a mumlali modlitby. Ral si nasadil kápi a zařadil se na konec průvodu starých žen v černých šátcích, které se sklopenýma očima obcházely jednotlivé svatostánky lemující velkou komnatu. Když se zastavily před výklenkem se šedou kamennou sochou svatého, zpomalil. Z jejich zbožnosti, z toho, jak horečnatě se modlily nad sepnutými pěstmi, se mu dělalo zle. Kdyby se obtěžovaly zvednout oči o trochu výš, uviděly by mramorový podstavec původní sochy, která tu stála ještě před rozšířením Pravé víry. Možná to byl Torim, Vládce bouří, nebo Hisu, patronka lásky a hloupé poezie. Ať už to byl kdokoli, jeho jméno bylo odsekáno z podstavce, jako by nikdy neexistovalo. Ral se pod kapucí uculil. Jaká škoda, že se lidé nedali odstranit stejně snadno jako bohové. Jeho život by byl mnohem jednodušší.
Stařeny se šouravým krokem vydaly k dalšímu svatostánku a Ral se připojil k Markusovi, který klečel v poslední řadě a spínal velké ruce.
Markus na něj sotva pohlédl. „Ne, děkuju, otče. Já…“ Potom spatřil jeho obličej. „Rale? U božího dechu! Copak ti nic není svaté?“
Ral pohlédl na masivní sochu Proroka Pravé víry. Lord Febus, Světlo světa, se vypínal do výšky na konci hlavní lodě. Socha byla prostě oděná, z jejího zkrvaveného čela ale trčely třpytivé paprsky z pravého zlata.
„O boha se začnu zajímat, až se on začne zajímat o mě.“
Markus se rozhlédl. „Někdo by tě mohl vidět.“
Ještě než se Ral přiblížil, dobře se rozhlédl. V doslechu nebyli žádní věřící.
„Nepravděpodobné. Těmhle ubrečencům dělá větší starost záchrana vlastní duše. Když vidíš, jak úpěnlivě se modlí, jeden by si myslel, že nám na brány buší armáda Stínových mužů, že? Anebo že z hrobu povstal starý král Mitrax s celým vojskem.“
Markus změnil pozici a pochva jeho meče škrábla o zem. Na někoho tak velkého se pohyboval lehce. „Co tu chceš?“
„Rozhodl jsem se ještě jednou tě navštívit. Asi jsi neslyšel nejnovější zprávy, že?“
„Ne, jaké?“
„Zatkli tvého velmistra.“
„Z čeho ho viní?“
Ral sepnul ruce, jako by se modlil. „Z velezrady. Z podněcování. Na tom nesejde. Náš patron se postará o to, aby už nikdy nespatřil denní světlo.“
„Nikdy bych si nepomyslel…“
„To je tvůj problém, Markusi. Nemyslíš. Když teď ale odstranili hlavu řádu, vyklidili cestu nové krvi. A hlavně lidem, kteří podpoří koncil volitelů.“
Markus se zhluboka nadechl.
Ral ho nechal chvíli přemýšlet. „Všechno je připravené?“
„Jistě. Plán je jednoduchý. Budu tam hodinu po západu slunce. Znamení je…“
„Kolik mužů s sebou vezmeš?“
Markus na něj pohlédl a bledě modrýma očima mu problesklo podráždění. „Budu mít k ruce několik mužů, přesně jak jsi chtěl. Dva mi dluží peníze a třetí touží po povýšení, aby se mohl odstěhovat od matky. Udělají, co budu chtít, a bez otázek.“
„A potom?“
„Budou držet jazyk za zuby.“
„To doufám. Náš patron chyby neodpouští. Jestli někdo promluví…“
„Vím, co dělám.“
Ral se k Markusovi naklonil a pravou rukou ho chytil za loket. Levou píchl prefekta do boku ostrým hrotem dýky, který pronikl jak kabátcem, tak kroužkovou košilí až ke kůži. Markus zafuněl a snažil se nehýbat.
Ral ztišil hlas do šepotu. „Dobře mě poslouchej. S patronem si nemusíš dělat starosti. Pokud tohle poděláš, osobně ti stáhnu kůži z těla. Rozumíme si?“ Markus kývl. Ral zasyčel, pustil ho a dýku schoval do rukávu. Markus si přitiskl ruku na bok, oči sklopil k podlaze a pevně sevřel rty. Prefekt nebyl na podobné jednání zvyklý, musel ale pochopit, a rychle. Jestli něco pokazí, budou v sázce oba jejich životy.
„Sežeň víc mužů,“ řekl Ral.
Prefekt pokrčil rameny. „Na to budu potřebovat víc peněz. Boží vojáci nejsou levní.“
Ral se toužil zasmát, nedal to ale na sobě znát. Sáhl pod sutanu. Markus strnul a jednu ruku položil na jílec meče, uvolnil se však, když mu Ral podal těžký měšec.
Ral vstal a dotkl se prefektova statného ramene, roli pastora chlácholícího svoji ovečku hrál dokonale.
„Pamatuj, Markusi. Žádné chyby. Žádní svědci.“
„Neboj. Dorazíme příliš pozdě, než abychom je zachránili.“
„A vrah?“
Prefektův pohledný obličej potemněl ve zlém úsměvu. „Bohužel zemře, když se vzepře zatčení.“
„Dokonalé.“
O chvíli později byl Ral venku ze dveří i z uličky a mířil domů. Také se potřeboval připravit. U západní brány na něj čekal kůň určený pro důstojníky koncilu volitelů a další čerství pak v každém hostinci a na každé vojenské základně mezi Otirem a místem, kam mířil. Zítra v noci se začnou naplňovat jeho největší ambice. Vystoupá výš, než si jeho zesnulý otec vysnil. Brzy ho lidé začnou považovat za nejobávanějšího člověka ve městě, a zároveň se zbaví muže, který byl jeho jediným skutečným soupeřem o tento titul.
Zítra v noci Caim, oblíbenec Dolního Města, zemře.
- překlad: Kateřina Niklová
