Svižná východní fantasy Povolání: Zaklínačka se vysmívá klasickým upírům, Olga Gromyko: Povolání: Zaklínačka
 |
Jak je český fantasy rybníček malý, občas neuškodí, když do něj kromě anglo-amerických pasátů zavanou i jiné atmosférické jevy. Tentokrát se přikradl vánek od východu a přinesl příjemný humoristický příběh o zaklínačce, která nemá s Geraltem ani Lotou nic společného.
Přesně tak, hlavní hrdinka Volha Redná sice má meč, ale stěží ho uzvedne, natož aby měla jeden železný, druhý stříbrný a oháněla se s nimi jako zdrogovaný bělovlasý Polák nebo rudovlasá rozhoďnožka. Mladá adeptka Vysoké školy magie, věštění a bylinkářství je místo zaklínačky ještě nedostudovanou klasickou čarodějkou, které někdo chladnou ocel strčil do ruky jen omylem. Přesto ale má s oběma výše zmíněnými hrdiny některé charakteristiky společné – třeba slušnou dávku ironie v záloze, pusu prořízlou od ucha k uchu a schopnost spadnout do nového maléru za každým rohem.
Jediná příběhová linka knihy Povolání: Zaklínačka, která je spíše přerostlou dvousetstránkovou novelou než plnohodnotným románem, se točí kolem Volžina nedobrovolného výletu do tajemného údolí obydleného děsivými krvelačnými upíry, kam ji vedení univerzity pošle, aby se jako svérázná a nezaujatá osoba pokusila přijít na stopu monstru, jež už zabilo slušnou řadu lidí.
Jenže Olga Gromyko neměla v úmyslu napsat další romantický příběh o osmnáctce, která se zaplete s upíry. Místo toho její kniha připomíná první romány Terryho Pratchetta z cyklu Úžasná Zeměplocha, a to především v momentech, kdy vtipným způsobem vyvrací zavedená klišé o upírech jako jejich schopnost měnit se po nocích v netopýry, alergii na slunce, česnek a kříže, nebo dokonce i neukojitelný hlad po čerstvé lidské krvi. Místo toho protagonistka zjišťuje, že se zubatí od obyčejných lidí zas tolik neliší a s některými (jako třeba s Lenem, mladým plavovlasým panovníkem upířího údolí) je i docela sranda.
Olga Gromyko v pěti bodech
- běloruská mikrobioložka a spisovatelka fantasy, žije v Minsku
- narodila se v roce 1978, má jednoho syna
- publikuje od roku 2003
- příběhy o Volze Redné byly jedny z autorčiných vůbec prvních, kniha Povolání: Zaklínačka vyšla v roce 2007 a na úspěch prvního svazku navázala autorka v letech 2010 a 2011 dvěma pokračováními
- na internetu je známá pod přezdívkou Zaklínačka Volha, její fanoušci jí ovšem přezdívají Velká běloruská spisovatelka
Povolání: Zaklínačka je příjemná, svižná fantasy, která se odehrává v zajímavém světě (ačkoli některá jeho tajemství si autorka ponechává až do dalších dílů). Na druhou stranu, ve svém rozletu sympatické originality se autorka přece jen mohla krotit a zaměřit se více na kompozici příběhu. Když se totiž člověk odpoutá od řady veselých scén provázených Volžinými důvtipnými poznámkami (kniha je psána ich-formou), zjistí, že se po většinu knihy vlastně vůbec nic neděje. Detektivní pasáž, v níž hlavní hrdinka řeší tajemné vraždící stvoření, se totiž smrskla na třicet stránek před koncem, kde se naopak zase vytratí všechen humor a drobné zajímavosti o autorčině fiktivním světě, na které si čtenář už mezitím zvykl. Nevyvážené struktuře knihy také nepomáhá skutečnost, že příběh masivně táhne dopředu jen charismatická hlavní hrdinka, občas doplňovaná upírem Lenem (ne, romantický vztah mezi nimi autorka naťukla jen zlehka). Z ostatních postav si člověk prakticky nic nezapamatuje.
Prvotina spisovatelky Olgy Gromyko a úvodní kniha série o zaklínačce Volze Redné představuje odpočinkovou knihu, která rozhodně nezarmoutí, v několika momentech příjemně potěší, ale na druhou stranu také nijak přehnaně neohromí. Maximálně tak u mladších čtenářů, kterým jsou Volha i Len bližší věkově i smýšlením. Že kniha s krásnou obálkou Romana Kýbuse primárně cílí právě na ně, ostatně přiznává i samo nakladatelství svou über-cool anotací. Ještě štěstí, že text na zadní straně obálky má s knihou společného jen něco.
- Olga Gromyko: Povolání: Zaklínačka
- vydal: Zoner Press, Brno 2012
- obálka: Roman Kýbus
- 223 stran, 259 Kč (v e-shopu Fantasye již za 233 Kč)